I. ÚS 2236/09
I.ÚS 2236/09 ze dne 29. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná -Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 402/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu zedne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 492/2009, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen okresní soud ) ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 2 T 231/2007 (dále jen rozsudek ), kterým byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon ) a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Rovně napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen krajský soud ) ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 7 To 402/2008 (dále jen usnesení krajského soudu ), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 492/2009 (dále jen usnesení Nejvyššího soudu ).

Stěžovatel za prvé uvádí, že na počátku trestního stíhání mu byl po jeho zadržení ustanoven okresním soudem jako obhájce Mgr. P. D. Ten posléze požádal o zrušení ustanovení, čemuž bylo vyhověno a obhájcem byl následně ustanoven JUDr. J. P. Proti tomuto obhájci opakovaně vznášel výhrady a namítal, že k němu nemá důvěru, jelikož nevykonává obhajobu svědomitě, nenavštěvuje ho ve vazební věznici, neposkytuje mu kvalifikované právní porady, nepřipravuje řádně jeho obhajobu a celé jeho postavení je ryze formální. I přes jeho opakovaně vznesené námitky nedůvěry k JUDr. J. P. a žádosti o změnu ustanoveného obhájce soud prvního stupně zůstával netečný a nikterak na ně nereagoval. Následně se za tohoto stavu obrátil na Mgr. René Gemmela s žádostí o převzetí obhajoby na plnou moc, avšak s ohledem na finanční situaci nemohl obhájci složit přiměřenou zálohu na náklady obhajoby, a proto k uzavření mandátní smlouvy mezi ním a Mgr. René Gemmelem nedošlo. Požádal tedy soud prvního stupně o přiznání práva na bezplatnou obhajobu, ale i tuto žádost okresní soud ignoroval. Po vynesení prvního rozsudku ze dne 3. 12. 2007 byla jeho situace natolik zoufalá, že se Mgr. René Gemmel na jeho naléhání uvolil, že jej bude obhajovat i bez složení zálohy. Okresní soud rozhodl o přiznání práva na obhajobu za sníženou odměnu až po kasaci jeho prvního rozsudku usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 3.2008. V přípravném řízení a v původním řízení před okresním soudem, kde byly provedeny stěžejní důkazy včetně výslechu poškozené T., nebyl zastoupen obhájcem, k němuž by měl důvěru. Pokud má být institut nutné obhajoby pojímán skutečně vážně a nikoliv jen formálně, tak je nemyslitelné, aby soud nezrušil ustanovení obhájce, k němuž obžalovaný důvodně a opakovaně namítá nedostatek důvěry, a aby ignoroval žádost obžalovaného na přiznání práva na bezplatnou obhajobu. Po převzetí obhajoby Mgr. René Gemmelem opakovaně před soudem prvého i druhého stupně požadoval opakování některých důkazů, zejména pak výslechu poškozené T., za přítomnosti obhájce, kterého si zvolil na plnou moc, avšak všechny tyto návrhy byly zamítnuty jako nedůvodné bez toho, aby se soudy vypořádaly s jeho argumentací, o kterou opakování důkazů opíral.

Za druhé v ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů, kdy nebyly provedeny některé, dle stěžovatelova názoru stěžejní, důkazy. Nedostatečný je sexuologický posudek MUDr. S., která činila závěry stran jeho sexuální schopnosti v době údajného skutku, aniž by měla k dispozici závěry MUDr. L. ohledně množství alkoholu k krvi, a aniž by měla k dispozici znalecký posudek sexuologa Doc. MUDr. B. CSc., který byl proveden v řízení u Okresního soudu v Karviné ve věci 6 T 1/2004, kde byl rovněž obviněn ze znásilnění a nakonec obžaloby zproštěn. Znalec B. již tehdy konstatoval, že stěžovatelova sexuální schopnost je snížena, a že nemá potřebu získávat si ženy násilím. Soud i přes jeho opakované návrhy odmítl připojit spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 6 T 1/2004, kde se znalecký posudek nachází, a když už byl tento posudek zajištěn jeho obhájcem a soudu předložen, tak soud konstatoval, že z tohoto znaleckého posudku nemůže bez znalosti kontextu a celého spisu 6 T 1/2004 vycházet. Jedná se o jasný příklad soudní svévole, kdy soud nemá zájem na provedení důkazu svědčícího zcela zjevně v jeho prospěch. Stěžovatel tvrdí, že se nacházel ve stavu tak těžké opilosti, že v jejím důsledku a v důsledku celkového fyzického stavu nebyl schopen erekce ani vyvrcholení, a tudíž nebyl schopen orálního styku, jak popisuje poškozená. Vedle toho poukazuje též na skutečnost, že oběť nucená k orálnímu styku má možnost obrany kousnutím do penisu, avšak na stěžovatelově těle není žádná známka poranění. Stěžovatel má za to, že se jedná o obdobnou či dokonce extrémnější situaci než v řízení I. ÚS 429/03 (in http://www.usoud.cz), kde bylo nálezem ze dne 4. 12. 2003 jeho ústavní stížnosti vyhověno.

V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení článku 36 odst. 1 Listinyzákladních práv a svobod (dále jen Listina ) a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud sdělil, že při vyřizování věci postupoval vždy v souladu se zákonem, objektivně a podle svého nejlepšího svědomí, aby byl správně zjištěn skutkový stav věci a na jeho podkladě bylo i správně rozhodnuto. Nepovažuje za nutné se vyjadřovat k jednotlivým výtkám podané ústavní stížnosti, neboť jsou vytržené z kontextu, neodpovídají skutečnosti apod. a jejich nepravdivost či nedůvodnost vyplývá ze spisu.

Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.

Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatňuje ve své ústavní stížnosti shodnou argumentaci, kterou se Nejvyšší soud zabýval již v rámci dovolacího řízení, a proto odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Má za to, že postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestného řádu, a v řízení před ním nedošlo k porušení práv stěžovatele. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených právstěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 231/2007 (dále jen spis ). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o prvou stěžovatelovu námitku, Ústavní soud má za to, že se s ní již dostatečně vypořádal soud druhého stupně (viz str. 505 spisu), ve shodně s jehožnázorem považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel byl každopádně řádně právně zastoupen přinejmenším od převzetí obhajoby Mgr. René Gemmelem.

K námitkám ostatním Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava ]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocenídůkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují -jak se v posuzované věci stalo ­nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud neshledal, že by došlo k pochybením v procesu provádění a hodnocení důkazů, jako tomu bylo ve věci sp. zn. I. ÚS 429/03. Situace nynější je od případu tehdy posuzovaného výrazně odlišná, neboť neexistují závažné rozpory mezi důkazy v řízení provedenými a naopak existuje celá řada důkazů, které stěžovatele usvědčují. Se stěžovatelovou obhajobou spočívající ve tvrzení, že pro množství zkonzumovaného alkoholu nemohl být schopen erekce, se soudy řádně vypořádaly, když uvážily, že v případě orálního sexu není erekce nutným předpokladem (viz str. 9 rozsudku). Právě vzhledem k tomu také nepovažovali za nutné provádět další dokazování ke zjištění hladiny alkoholu ve stěžovatelově krvi v předmětném čase.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.