I. ÚS 2231/12
I.ÚS 2231/12 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. A. S., zastoupeného Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Karviná - Mizerov, ul. Kirorova 1430/11, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2012 č. j. 1 To 253/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.

Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2011 č. j. 0 Nt 235/2011-17 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu § 67 písm. a), b), c) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě stížnost stěžovatele dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením č. j. 1 To 199/2011-34 ze dne 14. 4. 2011 zamítl. Proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (č. j. 1 To 199/2011-34) stěžovatel podal původní ústavní stížnost. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 2035/11, dovodil, že zde řádně neodůvodnil existenci vazebního důvodu dle us. § 67 písm. a) a b) tr. řádu, leč přesto ústavní stížnost odmítl, neboť rozhodnutí o uvalení vazby bylo podloženo alespoň jedním zákonným důvodem, a to vazbou předstižnou.

Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 1 KZV 9/2011 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů ust. § 67 písm. a) a c) tr. řádu s tím, že důvod vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. odpadl.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 23. 9. 2011 sp. zn. 1 KZV 9/2011 rozhodlo dle ust. § 71 ods. 4 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů ust. § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 1 To 571/2011 rozhodl tak, že se citované usnesení státní zástupkyně (sp. zn. 1 KZV 9/2011) zrušil a dle ust. § 71 odst. 4 tr. řádu rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě toliko z důvodu ust. § 67 písm. c) tr. řádu.

Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 11. 2011 č. j. 0 Nt 660/2011-33 byla dle ust. § 72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu; dle ust. § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Dle ust. § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu okresní soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 12. 2011 č. j. 1 To 698/2011-44 stížnost dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

O ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu ust. § 67 písm. c) tr. řádu pak rozhodlo dle ust. § 71 odst. 4 tr. řádu Krajské státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 30. 12. 2011 sp. zn. 1 KZV 9/2011.

Podáním ze dne 15. 2. 2012 požádal stěžovatel o propuštění z vazby, resp. o nahrazení vazby slibem dle ust. § 73 odst. 1 písm. b) TŘ, zárukami důvěryhodných osob dle ust. § 73 odst. 1 písm. a) TŘ a dohledem probačního úředníka dle ust. § 73 odst. 1 písm. c) TŘ.

Dne 1. 3. 2012 bylo vyhlášeno usnesení Okresního soudu v Karviné č.j. 0 Nt 617/2012, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele dle ust. § 71a tr. řádu o propuštění z vazby na svobodu; dle ust. § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal okresní soud záruky A. S. a K. J. za další chování stěžovatele a dle ust. § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib stěžovatele se současným nestanovením dohledu probačního úředníka.

Okresní soud uvedl především následující.

Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a přečin neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. V opise rejstříku trestů má stěžovatel vyznačen jeden záznam pro pravomocné odsouzení pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku; byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 1 roku. Zkušební doba uplynula dnem 28. 5. 2011. Stěžovatel se protiprávního jednání dopouštěl po delší dobu, ve velkém rozsahu, se zištným motivem, a to přesto, že pro trestnou činnost související s podvodným zacházením s léky již byl v minulosti dne 8. 4. 2009 pravomocně odsouzen. Navíc, v minulosti již byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona stíhán a věc byla ukončena narovnáním. K námitkám stěžovatele spolu s předloženými důkazy, kterými chtěl prokázat nevinu, okresní soud konstatoval, že kromě výpovědi stěžovatele a předložených písemností jsou v dispozici další důkazy v podobě výpovědi spoluobviněného H. před Okresním soudem v Karviné, v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a záznamu o sledování osoba a věcí; z nich nadále vyplývají skutečnosti, které nasvědčují tomu, že skutek byl spáchán a jsou zřejmé důvody k podezření, že se na spáchání skutku podílel stěžovatel. Rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím o vině a trestu. V této fázi řízení nemusí být vina obviněného bezpečně prokázána. V současné době existují důvody postavení obviněného před soud; v řízení před soudem pak důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení, jakož i důkazy předložené obviněným, budou hodnoceny. Toto hodnocení pak může vyústit v odsuzující či zprošťující rozsudek. Okresní soud shrnul, že důvod vazby dle § 67 písm. c) tr. ř. je u stěžovatele nadále dán. S ohledem na závažnost protiprávního jednání, pro které je stíhán, s přihlédnutím ke skutečnosti, že předchozí trestní stíhání pro trestné činy majetkového charakteru mu nezabránily v páchání mnohem závažnější trestné činnosti, které se měl navíc dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení, dospěl soud k závěru, že písemný slib stěžovatele, dohled probační služby a záruka jiných osob za další chování stěžovatele nejsou dostatečné k nahrazení vazby,

Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Karviné (č. j. 0 Nt 617/2012-27) podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2012 č. j. 1 To 253/2012-41 dle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Krajský soud uvedl především následující.

Dne 20. 3. 2012 byla již na stěžovatele podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a přečin neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. ř. shledávaly u stěžovatele nejen soudy obecné, nýbrž i Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 2035/11. Krajský soud má za to, že na existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. ř. není třeba cokoliv měnit,neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by umožňovaly učinit jiný závěr než ten, že u stěžovatele je tento vazební důvod stále přítomen. Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele a povahu projednávaného případu nelze účelu vazby dosáhnout mírnějšími instituty trestního řádu - jich se stěžovatel dovolává - a to ani v jejich kombinaci. Nezbývá než opětovně poukázat na výraznou zištnou motivaci jednání stěžovatele a vysokou společenskou škodlivost jemu vytýkané trestné činnosti, které se dopouštěl po dlouhou dobu, a to navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestnou činnost majetkové povahy, tedy zištně motivované. Obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, je tedy reálná a opřena o konkrétní skutečnosti. Krajský soud dále konstatoval, že i v současném stadiu trestního řízení vyplývají ze spisu skutečnosti nasvědčující tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (a v současné době je již podána obžaloba) byl spáchán, vykazuje znaky zmiňovaného zvlášť závažného zločinu a přečinu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že jeho pachatelem je právě stěžovatel. Tyto skutečnosti plynou nejen z výpovědi spoluobviněného V. H., nýbrž vyplývají z dalšího důkazního materiálu, a to jak svědeckých výpovědí osob, u nichž stěžovatel léky nakupoval, tak z obsahu zachyceného telekomunikačního provozu a sledování osoby. Jednalo se o skutečnosti natolik intenzivní, že vyústily v podání obžaloby na stěžovatele.

II.

Stěžovatel se - zejména s odkazem na zásah do svých základních práv dle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. V konkrétnostech namítl v podstatě následující.

Stěžovatel u vazebního jednání dne 3. 11. 2011 zdůraznil, že léky, které legálně (jako lékař) nabyl, byly umístěny ve skladu a odpovědnost za ně měl zaměstnanec stěžovatele P. Š., jenž léky odcizoval. Prohlásil, že mezi důkazy prokazující jeho tvrzení patří zejména dohoda o provedení práce ze dne 10. 12. 2008, prohlášení P. Š. ze dne 18. 3. 2011 a místopřísežné prohlášení ze dne 21. 3. 2011. Za výše uvedené jednání svého zaměstnance tedy stěžovatel odpovědnost nést nemůže.

Stěžovatel dále uvádí, že znalkyni byla položena otázka, zda podpisy na předložených 3 písemnostech (dohoda o provedení práce ze dne 10. 12. 2008, prohlášení P. Š. ze dne 18. 3. 2011, místopřísežné prohlášení ze dne 21. 3. 2011) jsou pravými podpisy osoby "P. Š.". Znalkyně se jednoznačně přiklonila k závěru, že tyto podpisy jsou podpisy pravými.

Stěžovatel konečně namítl - pokud státní zástupkyně u vazebního jednání uvedla, že důvody vazby dle ust. § 67 písm. c) tr. řádu nadále trvají a soud v napadeném usnesení dospěl k témuž názoru - že tyto důvody nebyly po celou dobu trestního řízení blíže konkretizovány. Pokud se pak poukazuje na skutečnost, že pro tzv. podvodné zacházení s léky byl již v minulosti postižen, že toto tvrzení je účelové. Kvalifikace jednání, za něhož byl stěžovatel v minulosti postižen, jako tzv. "obdobné protiprávní jednání s jeho pracovní činností", resp. "podvodné zacházení s léky" je nicneříkající a nepřesná.

Stěžovatel u vazebního jednání uvedl, že ukončil svoji činnost jako osoba OSVČ s tím, že má měsíční příjem - rentu. Dodal, že je připraven nevykonávat podnikatelskou činnost soukromého lékaře do doby ukončení trestního řízení.
III.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele napadající důkazní situaci ve vztahu k dané vazební věci.

V této souvislosti se lze dovolat nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 734/08 ze dne 22. 5. 2008 nebo usnesení ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 3123/10: "K této námitce stěžovatele, jakož i některým dalším, týkající se důkazní situace (kupř. tvrzená nevěrohodnost osoby poškozeného a jím předkládané verze reálného stavu věci, zpochybňování verze skutkového stavu věci snesené matkou poškozeného, namítaná dosavadní důkazní nedostatečnost aj.), o kterou opírá nedůvodnost vazby, Ústavní soud uvádí, že hodnocení důkazů, doposud ve věci shromážděných, je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je pouze institut zajišťovací, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pravděpodobnosti ve vztahu k důsledkům, které mohou nastat, nebude-li obviněný do vazby vzat. Ústavnímu soudu, jenž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy) ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel stíhaný trestný čin spáchal nebo nespáchal (srov. obdobnou metodologii kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 391/06).".

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy právě v duchu citované judikatury Ústavního soudu v nyní posuzované věci rozhodovaly (srov. zejména shora uvedenou reprodukci odůvodnění usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 0 Nt 617/2012, proti kterému podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl.

Je pravda - z hlediska skutkových otázek o vině - že nelze dlouhodobě ponechávat obviněného ve vazbě s pouhým odvoláním na to, že o vině (a tedy i o skutkových otázkách) rozhodne až soud (myšleno meritorním rozhodnutím o vině). Leč, na této premise napadené rozhodnutí postaveno není.

Již samy obecné soudy skutkové námitky stěžovatele reflektovaly a přiměřeně na ně reagovaly; neodmítly je tedy a priori s tím, že se jimi bude muset zabývat soud při projednávání obžaloby. Především soud prvního stupně vysvětlil, že jsou k dispozici pro stěžovatele nepříznivé důkazy v podobě výpovědi spoluobviněného H. před Okresním soudem v Karviné, v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, záznamu o sledování osoba a věcí, z nichž nadále vyplývají skutečnosti, které nasvědčují tomu, že skutek byl spáchán, a že jsou zřejmé důvody k podezření, že se na spáchání skutku podílel stěžovatel. Obecné soudy současně reflektovaly důkazy, které stěžovatel zhodnotil jako svědčící v jeho prospěch, leč poukázaly též na důkazy svědčící v jeho neprospěch jako převažující. Jinými slovy, pokud obecné soudy konfrontovaly důkazy předložené stěžovatelem s důkazy jinými, svědčícími naopak v jeho neprospěch (nadto důkazy spíše "objektivní" povahy, jako kupř. odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, záznamy o sledování osoba a věcí), a dospěly k závěru, že nebylo vyvráceno důvodné podezření na možné pachatelství stěžovatel, nelze v tom shledávat pochybení extrémní, a tím i deficit ústavněprávní.

Jinými slovy, stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou (pokud jde o propuštění z vazby na svobodu) v uplatněné podobě procesně předčasné. Napadené usnesení ústavněprávním deficitem zatíženo není. K tomu lze přiměřeně odkázat i na judikaturu Ústavního soudu (tehdy šlo teprve o prvotní vazební rozhodování - např. usnesení ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2562/11: "Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, napadené usnesení tím ústavněprávním deficitem zatíženo není, neboť důvodnost trestního stíhání byla jinak dostatečně doložena...").

Ústavní soud se dále zabýval argumenty stěžovatele, že se znalkyně jednoznačně přiklonila k závěru, že podpisy na stěžovatelem předložených písemnostech jsou pravými podpisy P. Š., který odpovídal za léky ve skladu.

Tu však stěžovatel přesný zcela není. Znalecký posudek - který přiložil k ústavní stížnosti - totiž vyznívá poněkud jinak, neboť uvádí ve vztahu ke zkoumaným třem podpisům jejich pravost v toliko té které míře pravděpodobnosti (jeden podpis má být dle znalkyně jen "pravděpodobně pravý", druhý "velmi pravděpodobně pravý", ve vztahu ke třetímu podpisu je pak uváděno, že pouze "je pravděpodobnější, že je podpis... vlastním komoleným podpisem... než, že by ho vytvořila jiná osoba." - srov. str. 13-14 znaleckého posudku).

Ústavní soud konečně dovozuje, že těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v rovině kritiky samotné důvodnosti jeho trestního stíhání (jak vyplynulo i ze shora uvedeného). Proti vlastnímu vazebnímu důvodů dle § 67 písm. c) tr. ř. namítá zejména to, že napadené rozhodnutí pouze poukazuje na skutečnost, že pro tzv. podvodné zacházení s léky byl stěžovatel v minulosti postižen; toto tvrzení je však dle stěžovatele účelové. Kvalifikace jednání, za něhož byl stěžovatel v minulosti postižen, jako tzv. "obdobné protiprávní jednání s jeho pracovní činností", resp. "podvodné zacházení s léky" je (prý) nicneříkající a nepřesné. Stěžovatel se i k této otázce podrobně vyjádřil a jasně vyloučil podobnost skutku kladenému mu nyní za vinu s dřívějším jednáním, což je prý zřejmé prostým porovnáním jednotlivých trestních kauz.

Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v tomto směru odůvodnění obecných soudů zkresluje; obecné soudy neargumentovaly jen tím, že stěžovatel byl pro tzv. podvodné zacházení s léky v minulosti postižen. Obecné soudy totiž zdůrazňovaly, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti dopouštěl i ve zkušební době podmíněného odsouzení, a že ji páchal dlouhou dobu. Mimo to stěžovatel namítá, že "podvodné zacházení s léky" je nicneříkající a nepřesné a že není dána podobnost mezi jednotlivými skutky. Ani tato námitka však neobstojí. Není totiž třeba zkoumat do detailů podobnost těchto skutků a postačí se omezit na závěr obecných soudů, že dříve i nyní jde o trestnou činnost majetkové povahy, tedy zištně motivovanou. To ostatně plyne i z toho, že dřívější trestná činnost byla právně posouzena jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona; to jsou nepochybně trestné činy majetkového charakteru, stejně jako činy nyní stíhané.

IV.

Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.