I. ÚS 2229/08
I.ÚS 2229/08 ze dne 29. 12. 2009

N 258/55 SbNU 491
Omezení vlastnického práva - regulace nájemného v případě užívání pozemku

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 2229/08 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 2007 č. j. 19 C 410/2003-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008 č. j. 53 Co 521/2007-82, jimiž byla částečně zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení peněžité částky z titulu ušlého nájemného za užívání části jeho pozemku, spojené s návrhem na zrušení výměru Ministerstva financí č. 01/2001 ze dne 5. prosince 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha.
Výrok

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2007 č. j. 19 C 410/2003-60 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008 č. j. 53 Co 521/2007-82 došlo k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Shora uvedené rozsudky se proto zrušují.

III. Návrh na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c) oddílu A výměru Ministerstva financí č. 01/2001 ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení částky 74 400 Kč. U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podal žalobu na zaplacení uvedené částky jako ušlého nájemného za užívání části jeho pozemku, pod nímž se nachází halové garáže, užívané žalovaným Správním bytovým družstvem Rozvoj (dále jen "družstvo"). Obvodní soud žalobu stěžovatele uznal důvodnou pouze do částky 4 444 Kč a ve zbytku ji zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, tento rozsudek potvrdil. Podle stěžovatele napadenými rozsudky došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel uvedl, že mu obecné soudy neposkytly ústavně garantovanou ochranu vlastnictví, protože určily nepřiměřeně nízkou cenu, za jakou může žalovanému družstvu předmětnou část pozemku přenechat k užívání. Obecným soudům dále vytkl, že při svém rozhodování nevycházely z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva tím, že nevzaly v potaz otázku přiměřené rovnováhy mezi zájmy žalovaného družstva na straně jedné a zájmy stěžovatele na straně druhé. V důsledku takového postupu došlo podle názoru stěžovatele také k porušení práva na spravedlivý proces, zejména zásady rovnosti zbraní.

Stěžovatel upozornil na skutečnost, že obvyklá cena za užívání pozemku v dané oblasti Prahy dosahovala v rozhodném období až 580 Kč za 1 m2 ročně, přičemž Městská část Praha 4 za nájem pozemku sousedícího s jeho pozemkem požadovala částku 3 850 Kč za 1 m2 ročně. Z uvedených důvodů se stěžovatel cítí zkrácen na svých základních právech na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 19 C 410/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, pod jehož částí ve výměře 75 m2 má žalované družstvo umístěny podzemní halové garáže. Užívání této podzemní halové garáže o 24 parkovacích stáních bylo povoleno rozhodnutím odboru výstavby ONV Praha 4 ze dne 11. 1. 1978. Ve stavebním povolení a kolaudačním rozhodnutí došlo k chybě v označení pozemků, protože bylo opomenuto, že garáže zasahují i pod pozemek stěžovatele. Členové družstva platili žalovanému v letech 2001 až 2003 částku 151 Kč za užívání parkovacího státní, z toho 20 Kč činil příspěvek na správu garáží. Stěžovatel podal u zmíněného soudu žalobu na zaplacení ušlého nájemného za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 s tím, že hodnotu ročního užívání ocenil částkou 37 200 Kč, takže požadoval zaplacení 74 400 Kč s příslušenstvím.

Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2007 č. j. 19 C 410/2003-60 v převážné části žalobu stěžovatele zamítl, zčásti kvůli částečnému promlčení žalovaného nároku, zčásti z důvodu jeho kvantitativního nadhodnocení. Vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva. Proto žalovaná částka nemůže představovat dlužné nájemné, ale stěžovateli náleží plnění z titulu bezdůvodného obohacení, protože žalovanému družstvu užíváním části pozemku stěžovatele vznikl majetkový prospěch. Výši tohoto bezdůvodného obohacení obvodní soud určil jako peněžitou částku odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, tedy ekvivalentní nájemnému, které by žalovaný byl povinen platit stěžovateli podle nájemní smlouvy. Na základě skutečnosti, že nájemné bylo regulovanou cenou, nemůže podle názoru obvodního soudu výše nájemného přesáhnout částku omezenou cenovým výměrem Ministerstva financí. Žalované družstvo neužívá pozemek stěžovatele k podnikání, nýbrž pro potřeby svých členů. Maximální roční nájemné u pozemků nesloužících k podnikání je v daném případě na základě cenového výměru Ministerstva financí 30 Kč za 1 m2. Při rozsahu užívání 75 m2 plochy tak ušlé nájemné činilo 2 250 Kč ročně. Stěžovatel požadoval vydání bezdůvodného obohacení za dobu dvou let, žalované družstvo vzneslo námitku promlčení ohledně plnění za dobu od 1. 9. 2001 do 9. 9. 2001. Obvodní soud proto vyhověl žalobě do výše 2 194 Kč za dobu od 10. 9. 2001 do 31. 8. 2002 a v částce 2 250 Kč za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003. Uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli celkem 4 444 Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze pouze konstatoval, že ve věci rozhodl za plného respektování procesních práv účastníků, náležitým způsobem se vypořádal s věcnými námitkami stěžovatele a meritorní rozhodnutí vychází z pozitivní právní úpravy platné v době jeho rozhodování.

Obdobně obecně se vyjádřil i obvodní soud, který odkázal na odůvodnění obou rozsudků.
Pro přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů.

Ústavní soud je na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy povolán k tomu, aby rozhodoval o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 1 věty první a druhé Listiny platí, že "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.". Obsahem vlastnického práva je nejen ústavní zabezpečení toho, že každý může být vlastníkem, ale také zaručení principu rovnosti vlastnického práva. Ten spočívá v tom, že nikdo nemůže být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům ani ostatním subjektům (podrobněji k ochraně vlastnického práva viz např. komentář k Listině základních práv a svobod, V. Pavlíček, J. Hřebejk, V. Knapp, J. Kostečka, Z. Sovák: Ústava a ústavní řád ČR, 2. díl, Linde Praha, a. s., 1999, čl. 11). Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je speciálním ustanovením k obecnému principu rovnosti zakotvenému v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

Listina přesně vymezuje podmínky, za nichž je možno omezit vlastnické právo. V čl. 11 odst. 4 stanoví, že "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.". Omezit vlastníka v jeho vlastnickém právu na jiném základě je nepřípustné.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s oběma citovanými ustanoveními Listiny z následujících důvodů.

Obecné soudy v posuzovaném případě bez ústavně přípustného důvodu znevýhodnily stěžovatele jako vlastníka pozemku, jehož část využívá jiný subjekt (žalované družstvo) k poskytování parkovacích stání pro své členy. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací obecných soudů, že družstvo neužívá pozemek stěžovatele k podnikání, a tudíž je třeba na nájemné z užívané části pozemku aplikovat předpisy o regulaci nájemného. Využívání části pozemku za účelem parkování je využitím pozemku ve prospěch družstva a jeho členů. Ústavní soud neshledává důvod, který by opravňoval regulaci nájemného za takové užívání pozemku. Družstvu vzniká majetkový prospěch tím, že za užívání parkovacích míst platí minimální nájemné, které nadto byl stěžovatel jako vlastník pozemku nucen vymáhat soudně. Za daného stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy nesprávně a v rozporu s ústavními principy ochrany vlastnického práva aplikovaly příslušné cenové předpisy.

Jak Ústavní soud v minulosti uvedl [nález sp. zn. IV. ÚS 113/05 ze dne 7. 9. 2005 (N 172/38 SbNU 375)], mezi typické součásti vlastnického práva, jež v celém svém komplexu požívají ústavněprávní ochrany podle čl. 11 Listiny, náleží oprávnění vlastníka s věcí právně disponovat (ius disponendi), věc užívat (ius utendi) a požívat její plody (ius fruendi). Je-li jakákoliv část vlastnického práva omezována, je třeba z hlediska naplnění ústavně garantované ochrany vlastnického práva zkoumat, zda je toto omezení ještě ústavně konformní, či se již jedná o nepřípustné porušení vlastnického práva. Přitom podmínkou ústavní konformity je, že toto omezení je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah proporcionality.

Podle čl. 4 odst. 4 Listiny lze ustanovení o mezích základních práv používat jen za podmínky šetření jejich podstaty a smyslu a bez toho, že by byla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Ústavní soud již dříve zdůraznil, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Vlastnictví již z Listiny (čl. 11 odst. 3) není chápáno jako neomezitelné právo, omezeno však podle Listiny (čl. 11 odst. 4) může být pouze zákonem a za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2) a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví (které se nemůže stát pouhou slupkou zbavenou obsahu), přičemž i při tomto omezení platí zákaz diskriminace (čl. 4 odst. 3 Listiny). Pravidlem v této oblasti je proto stanovení nájemného dohodou (čl. 2 odst. 3 Listiny) jako volného (nikoli libovolného) nájemného, jeho regulace je pak výjimkou, která by měla být časově omezena na nutnou dobu [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.)].

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu i s těmito principy, neboť zakládají nerovné postavení mezi vlastníkem nemovitosti, na jejíž ocenění aplikovaly cenový výměr Ministerstva financí, a nemovitostí, na jejichž užívání je sjednáváno nájemné dohodou smluvních stran, a to bez dodržení principů stanovených v Listině. Rozhodnutí obecných soudů dále nerespektují podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny, za nichž lze omezit vlastnické právo. V posuzované věci není dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo stěžovatele. Regulaci výše nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů nelze považovat za veřejný zájem.

Napadená rozhodnutí jsou v rozporu i se zásadami vyjádřenými v rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, který vychází z principu sledování legitimního cíle v obecném zájmu při zásahu do práv stěžovatelů tak, jak to vyžaduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ze dne 19. 6. 2006 ve věci Hutten-Czapská v. Polsko, Sborník 2006-VIII.).

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě obecné soudy nerespektovaly ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny tím, že svými rozhodnutími porušily ústavně zaručenou rovnost vlastnického práva a zároveň ho nepřípustně omezily v rozporu s podmínkami stanovenými v Listině.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože všichni účastníci řízení projevili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c) oddílu A výměru Ministerstva financí č. 01/2001 ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k jejímu zrušení. Z napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy při stanovení výše nájemného z pozemků vycházely z výměrů Ministerstva financí č. 01/2001, č. 01/2002 a č. 01/2003. Ve výměrech je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce zahrnuto do kategorie ostatních pozemků a zrušení tohoto ustanovení by znamenalo zrušení úpravy i pro další kategorie pozemků (např. hřbitovní místa). Ústavní soud je toho názoru, že napadené ustanovení není samo o sobě v rozporu s normami ústavního pořádku (stanoví obecně nájemné za plochy užívané v ostatních případech než v předchozích bodech vyjmenované plochy). K porušení základních práv stěžovatele došlo v důsledku vadné aplikace napadeného předpisu na jeho případ.

Ústavní soud tak návrh stěžovatele na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c) oddílu A výměru Ministerstva financí č. 01/2001 ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.