I. ÚS 2225/11
I.ÚS 2225/11 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti společnosti TEEKANNE, s.r.o, sídlem K Hájům 1233/2, Praha 5, zast. Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.3.2011, č.j. 3 Cmo 318/2010-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka, s odvoláním na porušení základních práv na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na právní jistotu a na rovnost účastníků, požadovala zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Tímto rozsudkem rozhodl vrchní soud, v pozici soudu odvolacího, o ochraně proti nekalé soutěži a práva z užitného vzoru tak, že částečně potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29.6.2010, č.j. 19 Cm 144/2008-356, částečně ho změnil tak, že žalobu zamítl. V dané věci se dva žalobci (M. K. a společnost Pangea Tea, s.r.o.) vůči dvěma žalovaným (stěžovatelce a společnosti SPAR Česká obchodní společnost, s.r.o.) domáhali ochrany proti nekalé soutěži. Městský soud uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zdržet se výroby, prodeje a distribuce čajového kalendáře Magic Advent (výrok I.), druhému žalovanému uložil povinnost zdržet se prodeje a distribuce tohoto kalendáře (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost sdělit písemně žalobcům informace o kalendáři s vymezeným obsahem (výrok III.), obdobnou povinnost uložil i druhému žalovanému (výrok IV.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhému žalobci přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000,- Kč a vůči prvnímu žalovanému žalobu v této části zamítl (výrok V.) ve vztahu ke druhému žalovanému rozhodl obdobně (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrokem VII). Oba žalovaní podali proti tomuto rozsudku odvoláním, přičemž stěžovatelka výslovně napadla rozsudek v rozsahu výroků I., III., výroku V. v části ukládající jí povinnost zaplatit druhému žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích a v souvisejícím výroku VII. o nákladech řízení. Vrchní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. potvrdil v rozsahu povinnosti sdělit informace prvnímu žalobci, a v rozsahu uložení této povinnosti ve prospěch druhého žalobce změnil oba výroky tak, že žalobu zamítl, v rozsahu výroku V. a VII. potvrdil rozsudek, pokud se týkal povinnosti každého ze žalovaných zaplatit druhému žalobci částku 50 000,- Kč, ve zbytku výroky změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku vrchního soudu, konkrétně proti jeho výroku, jímž byl potvrzen výrok č. 1 rozsudku městského soudu, proti výroku, jímž byl změněn výrok č. V. rozsudku městského soudu, a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Argumentace na podporu dovolání je obsahově shodná s argumenty zařazenými do ústavní stížnosti (toliko některé odstavce jsou odlišně naformátovány a ústavní stížnost je doplněna o argumentaci ohledně porušení základních práv). O stěžovatelčině dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Ivana Janů soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.