I. ÚS 2212/15
I.ÚS 2212/15 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Janušky, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 26 Cdo 3894/2014-273 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2013 č. j. 72 Co 308/2013-216, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 a společnosti Konhefr HP, s. r. o., se sídlem Štverákova 2777/22, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel vedl proti vedlejšímu účastníkovi řízení, společnosti Konhefr HP, s. r. o., spor o zaplacení částky 303 127 Kč s příslušenstvím, představující část jím uhrazené zálohy, kterou vedlejšímu účastníkovi zaplatil na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní (o převodu bytové jednotky); předmětnou částku si vedlejší účastník dle mínění stěžovatele ponechal neprávem po odstoupení od zmíněné smlouvy s tím, že uvedenou částku započetl na úhradu smluvní pokuty. Obvodní soud pro Prahu 9 svým rozsudkem ze dne 27. 1. 2012 č. j. 38 EC 94/2010-178 žalobě vyhověl pouze co do částky 3 779,94 Kč (výrok I.) a ve zbytku, tedy pokud jde o částku 299 347,06 Kč ji ve výroku II. zamítl; výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení.

2. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností prvoinstanční rozhodnutí potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 92 113 Kč s příslušenstvím; ohledně zbylé části ve výši 207 234 Kč a nákladového výroku rozhodnutí zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že v předmětné smlouvě byly její podstatné náležitosti účastníky dohodnuty nezaměnitelným způsobem dle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), ale rozhodnutí soudu prvého stupně bylo nesprávné v tom, že se dostatečně nezabýval tím, zda škoda vzniklá vedlejšímu účastníkovi v uplatněné výši započtením byla vůbec škodou vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti stěžovatele.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, přičemž námitku stěžovatele, že odvolací soud postupoval v nesouladu se svojí vlastní judikaturou, shledal nepřípadnou.

4. V odůvodnění ústavní stížnosti je zejména uvedeno, že kritériem spravedlivého procesu je i to, aby soudem projednávaný případ byl rozhodnut stejně jako jiný obdobný případ, tj. případ, s nímž se shoduje v podstatných znacích a který již soudem projednáván byl, nebo aby odlišné rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno. To se podle názoru stěžovatele v dané věci nestalo. Smlouvou o budoucí smlouvě se zakládá mezi subjekty smluvní povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout; dohoda musí postihnout všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy, odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje, což znamená, že v případě (budoucí) smlouvy o převodu vlastnictví jednotky musí být dosaženo dohody o předmětu plnění a popř. o ceně (§ 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000 sp.zn. 22 Cdo 2374/98 či ze dne 28. února 2002 sp. zn. 33 Odo 311/2001). Nejvyšší soud rovněž judikoval, že je nepřípustné, aby soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě napravoval neurčité údaje týkající se podstatných náležitostí budoucí smlouvy výkladem projevů vůle účastníků. V rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002 Nejvyšší soud uzavřel, že byt samotný [uvedený v § 2 písm. b) zákona o vlastnictví bytů] nemůže být předmětem převodu vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku. Platná právní úprava umožňovala smluvní převod pouze podle režimu zákona o vlastnictví bytů, v platném znění. Tedy rovněž závazek ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě musel odpovídat požadavkům uvedeného zákona. Současně platí, že k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí stačí dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy, přičemž požadavku určitosti vyhovuje, je-li její předmět označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusí nutně obsahovat všechny formální náležitosti budoucí smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99). Obligatorní náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.

5. Stěžovatel pokračoval, že v soudním řízení vyjmenovával, které podstatné náležitosti označení bytové jednotky ve smlouvě absentují, příp. jsou neurčitá: např. označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí, číslo jednotky včetně jejího pojmenování a umístění v budově, neurčité vymezení podlahové plochy bytu jakož i spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že ve smlouvě nebyly dodrženy podstatné náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, což dle něj způsobilo absolutní neplatnost celé smlouvy. Odvolací soud rozhodnul v nesouladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

6. Ke shora citované judikatuře dovolací soud v odmítavém usnesení napadeném ústavní stížností uvedl, že je poukazováno na odlišné případy, kdy zcela chybělo vymezení spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, popř. toto vymezení bylo naprosto vágní (šlo o pouhou reprodukci ustanovení § 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů) a chybělo i vymezení společných prostor. Podle stěžovatele je však třeba uvést že při aplikaci konkrétní judikatury na daný případ nelze vždy vycházet z toho, zda šlo v porovnávaném případě o zcela shodný skutkový stav. Naopak, zmiňovaná judikatura se jednoznačně snaží své závěry zobecnit tím, že poukazuje na nutnost naplnění všech podstatných náležitostí, které musí být uvedeny ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní, kterou dochází k převodu bytové jednotky. Proto se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud se v jeho věci nedržel vlastních judikátů.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy a zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich rozhodnutí přezkoumávat. Ústavnímu soudu také nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě nezjistil.

9. Ve zkoumané věci se jednalo o závaznost smlouvy o smlouvě budoucí kupní, týkající se bytové jednotky. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje několika judikáty Nejvyššího soudu, ze kterých vyvozuje, že tento soud se nedržel striktně vlastní judikatury (kterou se prý neřídil ani odvolací soud) a polemizuje s názorem těchto soudů, že tomu tak nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se nemůže zabývat sjednocováním judikatury obecných soudů, což je úkolem Nejvyššího soudu, ani proběhlé řízení předělávat. Účastníci civilního procesu mají samozřejmě legitimní očekávání, že obdobné případy budou posuzovány obdobně, což je principem spravedlivého rozhodování a tedy jedním ze základů právního státu. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda v daném případě odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů obstojí také ústavněprávně. Po přezkoumání věci shledal, že rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci.

10. Odvolací soud v zásadě souhlasil se stěžovatelem v tom, že pokud se uvažovaná budoucí smlouva měla týkat převodu bytové jednotky, tak pro závěr o platnosti takové smlouvy bylo třeba, aby mezi účastníky bylo dosaženo shody o jejích podstatných náležitostech, vyjmenovaných v ust. § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Na rozdíl od stěžovatele ale soud shledal, že v předmětné smlouvě byly zmíněné podstatné náležitosti účastníky dohodnuty nezaměnitelným způsobem, mimo jiné i prostřednictvím odkazu na jejich grafické znázornění v projektové dokumentaci, tvořící přílohu č. 1 smlouvy a geometrický plán č. 2 smlouvy. Podle odvolacího soudu je - také s ohledem na principy nové zákonné úpravy soukromého práva - na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 nového občanského zákoníku); ostatně účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad do katastru nemovitostí, ale pouze uzavření budoucí kupní smlouvy, a proto postačí (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 30 Cdo 1244/99), pokud je předmět smlouvy označen tak, aby nebyl zaměnitelný: soud měl za to, že v dané smlouvě tomu tak nepochybně bylo. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že v dané věci jde o smlouvu spotřebitelskou, přičemž některá její ustanovení byla zjevně v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele, a tedy neplatná, ve zbytku však smlouva obstojí. Odvolací soud rovněž shledal, shodně se stěžovatelem, rozhodnutí soudu prvého stupně nesprávným v tom, že se dostatečně nezabýval tím, zda škoda vzniklá vedlejšímu účastníkovi v uplatněné výši započtením byla vůbec škodou vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti stěžovatele. Závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti žalujícího stěžovatele za škodu tak soud odvolací považoval za důvodný, pokud šlo o žalovaným vedlejším účastníkem řízení skutečně prokázané výdaje, které mu s nedodržením smlouvy vznikly.

11. Námitku stěžovatele, že odvolací soud se nedržel judikatury Nejvyššího soudu, shledal samotný Nejvyšší soud nepřípadnou; ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích se jednalo zejména o případy, kdy zcela chybělo vymezení spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, popř. toto vymezení bylo naprosto vágní a chybělo i vymezení společných prostor. V dané věci však situace byla odlišná. Námitku, že odvolací soud přihlédl také k nové právní úpravě, a to k ust. § 574 nyní platného a účinného občanského zákoníku, označil Nejvyšší soud za nadbytečnou a konstatoval, že preference platnosti právního jednání před neplatností byla judikována Ústavním soudem i Nejvyšším soudem již před 1. 1. 2014 (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp.zn. I. ÚS 625/03 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005 sp. zn.22 Cdo 2531/2005).

12. Tyto právní závěry jsou přijatelným řešením sporu; jsou tak výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Lze jen poznamenat, že trvání na perfekcionisticky dokonalém obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, vždy pod sankcí absolutní neplatnosti, by bylo z hlediska konkrétního zkoumaného případu příliš rigorózní a dotýkalo by se právní jistoty smluvních stran.

13. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.