I. ÚS 2209/09
I.ÚS 2209/09 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 1976/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, sp. zn. 39 Co 135/2005, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 10 C 151/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas, a po odstranění vady spočívající v nedostatku právního zastoupení, i řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 10 C 151/2003, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR zaplatila částku 52.765,- Kč spolu se 17% úrokem z prodlení od 28. 12. 1992 do zaplacení a částku 4.153,50 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že jí vznikla škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to tím, že jí usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 1. října 1998, sp. zn. 36 E 468/98 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 1998, sp. zn. 13 Co 1313/98, nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelkou podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1592/99, odmítnuto, protože stěžovatelka své podání po výzvě soudu nedoplnila a nezvolila si advokáta. S ohledem na to bylo vykonávací řízení (ve prospěch stěžovatelky) proti povinné společnosti Supertronik, a.s., následně zastaveno. Po podání nového návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné dne 3. 5. 2000 (sp. zn. 49 E 584/2000) byla stěžovatelka osvobozena od soudních poplatků, přičemž byl nařízen výkon rozhodnutí, v rámci něhož nebyly zjištěny žádné movité věci povinné. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 8 K 122/98 byl na povinnou prohlášen konkurz.

Stěžovatelka napadeným rozhodnutím jednak vytýká věcnou nesprávnost týkající se posouzení vzniku škody plynoucí z odpovědnosti státu a jednak zpochybňuje postup soudů, které jí ustanovili advokáta, s nímž nesouhlasila.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji uvedla, že se domáhala náhrady škody vzniklé z nesprávného úředního postupu soudu, státního zastupitelství a Policie ČR v souvislosti s řízením o výkonu rozhodnutí. Jejich postupem měla vzniknout škoda spočívající v nemožnosti uspokojit nárok stěžovatelky ve vykonávacím řízení proti povinné.

V prvé řadě stěžovatelka namítá nesprávné hodnocení důkazů, resp. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, a to ve výše uvedených rozhodnutích, kterými jí v roce 1998 nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a v rozhodnutích v roce 2000, kterými ji toto osvobození přiznáno bylo. Pozdější rozhodnutí o přiznání osvobození má, podle názoru stěžovatelky, účinky, jako kdyby došlo ke zrušení předcházejícího rozhodnutí. Namítá, že ve věci došlo k ústavně nonkonformní interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř. Dřívější nepřiznání osvobození od soudních poplatků tak v zásadě mělo za následek, že se stěžovatelka nedomohla svého práva ve vykonávacím řízením domoci. Na straně soudního vykonavatele rovněž stěžovatelka spatřuje pochybení při soupisu majetku povinného, přičemž kdyby k pochybení nedošlo, byla by její pohledávka uspokojena alespoň při druhém vykonávacím řízení. Následně se povinný stal insolventním. Ve druhém sledu stěžovatelka namítá, že ve věci byla zastoupena ustanovenou právní zástupkyní, ke která však v průběhu řízení ztratila důvěru a podala na ni žalobu na náhradu škody. Ta se tím, podle názoru stěžovatelky, nepochybně dostala do střetu zájmů. Ustanovená zástupkyně ani obecné soudy na tuto skutečnost nereagovaly a zástupkyně ještě ve věci podala dovolání k Nejvyššímu soudu. V tom, že obecné soudy stěžovatelce neustanovily nového právního zástupce, spatřuje stěžovatelka odepření práva na právní pomoc.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Obecné soudy se argumentací stěžovatelky zabývaly dostatečně podrobně a vyrovnaly se s ní ústavně konformním způsobem. Pokud stěžovatelka zpochybňovala usnesení, kterými jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. října 1998, sp. zn. 36 E 468/98, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 1998, sp. zn. 13 Co 1313/98, dospěly obecné soudy k závěru, že tato rozhodnutí nebyla zrušena, přičemž podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Tato skutečnost obecnými soudy zjištěna nebyla. K tomu dále přistupuje obecnými soudy zjištěná skutečnost, že pro nezaplacení soudního poplatku bylo řízení zastaveno s nabytím právní moci dne 3. 6. 1999. Stěžovatelka v postavení oprávněné však proti němu nepodala odvolání (viz závěr Městského soudu v Praze na straně 3 dole). Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu (soudního vykonavatele) ve druhém vykonávacím řízení odvolací soud doplnil dokazování, přičemž ani se zřetelem na důkazy, které jsou podrobně rekapitulovány na straně 4 nahoře napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, nebylo odvolání shledáno důvodným. Otázka právní kvalifikace stěžovatelkou označených skutečností ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. je rovněž zásadně věcí obecných soudů a v nyní posuzovaném případě se obecnými soudy použitá argumentace nejeví Ústavnímu soudu jako argumentace svévolná, vyžadující derogační zásah Ústavního soudu. Konečně hodnotil Ústavní soud ústavnost a celkovou spravedlnost řízení ve vztahu k připojené námitce, že stěžovatelka ztratila důvěru k ustanovené advokátce a nesouhlasila, aby jí byla před Nejvyšším soudem zastoupena, o čemž obecné soudy vyrozuměla. Ústavní soud ve svých úvahách nyní nemůže odhlédnout od konkrétních okolností případu. Především průběh řízení před soudy prvního a druhého stupně a jeho výsledek (jak je uvedeno shora) nedává v nyní posuzovaném případě důvod k domněnce, že by řízení či jeho výsledek bylo poznamenáno nedostatečným výkonem právní pomoci ze strany advokátky. Ústavní soud přihlíží k tomu, že námitky stěžovatelky se týkají dovolání, jehož přípustnost by byla založena toliko dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem ke specifičnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, jehož významným aspektem je posuzování tzv. otázky zásadního právního významu, neshledal Ústavní soud dotčení práva na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv svobod. Pokud totiž stěžovatelka uvedla, že její nesouhlas s podaným dovoláním vycházel z přesvědčení, že "skutkový děj v uvedeném dovolání je vylíčen neúplně," neshledal to Ústavní soud, při znalosti obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které bylo odmítnuto jako nepřípustné, za skutečnost, která by objektivně mohla mít vliv na výsledek řízení. Z podrobné rekapitulace obsahu odvolání, jak je obsaženo v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, je totiž Ústavnímu soudu zřejmé, že vylíčení rozhodných skutečností v dovolání bylo v zásadě stejné jako v nyní posuzované ústavní stížnosti. Dostatečně se námitkami stěžovatelky ve vztahu k otázce zastoupení ustanovenou advokátkou zabýval již Nejvyšší soud (str. 3 uprostřed), z jehož usnesení neplyne ani to, že by podané odvolání nebylo lege artis. Naopak se uplatněnými námitkami zcela konkrétně a přehledně zabýval, byť neobstály ze specifického hlediska zásadního právního významu. Z těchto důvodů ani ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nebyly shledány důvody pro kasaci jeho rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.