I. ÚS 2195/17
I.ÚS 2195/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti L. W. a D. W., právně zastoupených D. W., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ, ze dne 21. 2. 2017 č. j. 12 P 119/2010-564 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 č. j. 32 Co 222/2017-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Okresní soud Praha-západ dne 11. 8. 2016 vydal pod č. j. 12 P 119/2010-393 usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým stěžovatelům nařídil předat nezletilého D. B. do péče Z. V. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 9. 2016 č. j. 32 Co 408/2016-460 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2016 č. j. 12 P 119/2010-496 byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby byla Z. V. uložena povinnost předat nezletilého stěžovatelům ke styku, a to dne 18. 11. 2016. Dne 4. 1. 2017 vydal shora uvedený okresní soud usnesení o předběžném opatření č. j. 12 P 1196/2010-551, kterým nezletilého svěřil do pěstounské péče Z. V. Dne 21. 2. 2017 vydal Okresní soud pro Prahu-západ usnesení č. j. 12 P 119/2010-564, jímž zamítl návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření téhož soudu ze dne 11. 8. 2016.

Do uvedených usnesení okresního soudu bylo podáno odvolání, o němž rozhodl Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I. zrušil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2016 č. j. 12 P 119/2010-496 a řízení o návrhu pěstounů na nařízení předběžného opatření ve věci styku nezletilého se stěžovateli ze dne 1. 11. 2016 zastavil. Výrokem II. rozhodl krajský soud tak, že změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 1. 2017 č. j. 12 P 119/2010-551 v tom smyslu, že návrh Z. V. na nařízení předběžného opatření, jímž by byl nezletilý D. svěřen do její pěstounské péče, se zamítá. Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2017 č. j. 12 P 119/2010-564 bylo potvrzeno.

Stěžovatelé spatřují pochybení obecných soudů především v tom, že se v průběhu cca dvou let od zahájení řízení neuskutečnilo ani jedno ústní jednání a nebyl proveden jediný důkaz. Řádný soudní proces a meritorní rozhodnutí byly fakticky nahrazeny předběžným opatřením. To vše za situace, kdy pro vydání předběžného opatření nebyly splněny podmínky. Obecné soudy nezkoumaly, zda je v nejlepším zájmu dítěte jeho svěření do péče cizí osoby, a to zatím na dobu jednoho roku. K věci se přitom nevyjádřil soudem jmenovaný opatrovník.

Soud prvního stupně v projednávané věci nepřihlédl k stěžovateli tvrzeným skutečnostem a k jimi označeným důkazům, nezjistil skutkový stav v době rozhodování ke dni vydání napadeného usnesení, věc nesprávně právně posoudil a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatelé zdůrazňují, že předběžné opatření nemá trvat v přesahu 6 měsíců (natož de facto neomezeně). Po nařízení předběžného opatření nastaly nové skutečnosti a důvody pro jeho trvání pominuly. Stěžovatelé předložili jako důkaz odborné vyjádření soudního znalce a vyjádření starostky obce Velké Přílepy - obecné soudy se s těmito důkazy nijak nevypořádaly. Z rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelů nevyplývá naléhavost či potřeba zatímní úpravy právních vztahů. Obecné soudy vyšly převážně z tvrzení Z. V. a ignorují závazné skutečnosti nastalé v předběžném opatření. Zde stěžovatelé poukazují na to, že Z. V. ve svém věku (ročník 1960) nově pečuje o čtyři nezletilé děti v rozmezí 0 - 12 let, z toho jedno roční a jedno v tomto roce narozené dítě. U nezletilého došlo k dramatickému zhoršení školního prospěchu, neboť tento měl za dobu péče Z. V. tři dostatečné. Navíc, jmenovaná bydlí v polovině rodinného domu 4+1. V tomto prostoru žijí dvě dospělé osoby, čtyři nezletilé děti a 14 psů. V tomto prostředí není podle stěžovatelů fakticky možné, aby byla zajištěna péče o nezletilého D.

Stěžovatelé ve svém návrhu odkázali např. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2903/14, podle něhož "po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání. Naopak po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost.". V souvislosti s povinností soudu řádně svá rozhodnutí odůvodnit poukázali stěžovatelé např. na Pl. ÚS 1/03, III. ÚS 435/09, II. ÚS 1235/11, I. ÚS 403/03, I. ÚS 1680/13, III. ÚS 1538/14). Z výše vyložených důvodů mají stěžovatelé za to, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, jež je jim garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. V případě předběžných opatření není zásah do práv účastníka definitivní a nápravy lze dosáhnout v rámci řízení o věci samé. V posuzované věci jde nicméně o výjimku z pravidla, neboť předběžné opatření vydané v řízení o výchově nezletilých dětí je obvykle schopné zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dítěte či jeho rodičů, a ústavní stížnost je proto přípustná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření (srov. zejm. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, IV ÚS 2965/12, dostupná na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn do rozhodnutí upravujících práva a povinnosti účastníků nikoli konečným způsobem zasahovat. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

V projednávané věci stěžovatelé brojí především proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s jimi navrženými důkazy a samotnou délkou trvání předběžného opatření. K tomu Ústavní soud uvádí, že s navrženými důkazy se bude muset obecný soudy vypořádat především při meritorním rozhodování. Již odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že v projednávané věci je nezbytné, aby bylo neprodleně nařízeno jednání a aby soud o podaném návrhu rozhodl. Dobu trvání, po níž je předběžným opatřením upravena výchova nezletilého, vnímá Ústavní soud jako hraniční. Z toho důvodu si také v předmětném případě nevyžádal související soudní spis, aby soudní řízení dále neprotahoval. Z obecně dostupných zdrojů vyplývá (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), že v předmětné věci je na 22. 8. 2017 nařízeno jednání a lze tedy očekávat, že soud prvního stupně ve věci rozhodne. Proto Ústavní soud nepovažuje za vhodné, aby v současné době do řízení jakkoliv vstupoval.

Z výroku I. napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že jím bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelé domáhali vydání předběžného opatření, jímž by byl upraven jejich styk s nezletilým. Z odůvodnění se pak podává, že pěstouni neosvědčili potřebu zatímní úpravy poměrů, neboť k návrhu nepřipojili nic, co by důvodnost návrhu osvědčovalo. K uvedenému lze uvést, že pokud stěžovatelům byl nezletilý svěřen do pěstounské péče po dobu sedmi let, je zcela přirozené, že během této doby došlo k vytvoření mezilidských pout, jež nemohou být přehlížena. Požadavek na osvědčování existence takových pout jeví se býti absurdním. Pokud obecné soudy přistoupily ke změně výchovného prostředí nezletilého, neměly by současně rezignovat či přehlížet lidská pouta nezletilým doposud vytvořená. Jiná situace by nastala v případě, že by bylo v zájmu nezletilého, aby se s původními pěstouny již nestýkal. Ze závěrů krajského soudu však nic takového nevyplývá.

Přes shora uvedené nemá Ústavní soud za to, že by v řízení před obecnými soudy došlo k tak zásadnímu pochybení, jež by znamenalo zásah do základních práv a svobod stěžovatelů.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že pokud brojí stěžovatelé proti délce trvání soudního řízení, mohli podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.