I. ÚS 2186/17
I.ÚS 2186/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 101/2016-327 ze dne 19. 9. 2016 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 85/2017-430 ze dne 29. 3. 2017, takto:
I. Návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 101/2016-327 ze dne 19. 9. 2016 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 85/2017-430 ze dne 29. 3. 2017 se nevyhovuje.

II. Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 14. července 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jimiž byl odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a k zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Stejně tak byla stěžovatelovi uložena povinnost nahradit poškozeným vzniklou škodu. Nad rámec návrhu na zrušení těchto rozhodnutí stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu.

2. Stěžovatel namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Přezkum a případný zásah Ústavního soudu je tak zásadně namístě až tehdy, pokud stěžovatelova základní práva nebyla ochráněna jinými procesními prostředky, které mu zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V projednávané věci však řízení v části týkající se zhodnocení trestu stěžovatele stále probíhá před obecnými soudy. Za této situace - i s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci - zatím Ústavní soud není oprávněn podanou ústavní stížnost věcně projednat; naopak je třeba dát přednost dokončení probíhajícího řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatel případně může dosáhnout ochrany svých základních práv. Ústavní soud však nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech prostředků právní ochrany. Stěžovatel totiž vyjádřil nejistotu, zda je jeho dovolání přípustné. Je nyní na Nejvyšším soudu, aby tuto otázku posoudil. Ústavní soud jej nemůže ohledně posuzování této právní otázky nahradit či "předběhnout".

4. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů řízení o ústavní stížnosti přerušil, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání stěžovatele. O výsledku nechť je Ústavní soud zpraven stěžovatelem.

5. Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud "na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám".

6. Je zřejmé, že institut odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí představuje rozhodnutí zatímní a předběžné, takže případným vyhověním nebo odmítnutím tohoto návrhu Ústavní soud nemůže nijak prejudikovat konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti. Proto se také v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjadřovat k důvodnosti ústavní stížnosti.

7. Dále je nutno uvést, že možnost odložení vykonatelnosti představuje výjimku z obecné zásady, podle které ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože se jedná o výjimku, je nutno ji interpretovat restriktivně, a to za důsledného respektování shora citovaných zákonných podmínek.

8. Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodnutí stěžovatel může požádat Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí (srov. § 265n či § 265h trestního řádu), nepřísluší Ústavnímu soudu rozhodovat o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí primárně náleží Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud je příslušný rozhodovat teprve o ústavní stížnosti proti případnému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud musí respektovat zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, "z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná" [stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele, otevírá se mu možnost za změněných okolností navrhnout Ústavnímu soudu odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.

9. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nepředjímá, jak by měl Nejvyšší soud o případné žádosti o odložení vykonatelnosti či přípustnosti nebo důvodnosti dovolání rozhodnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.