I. ÚS 2181/12
I.ÚS 2181/12 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci stěžovatele GLADERIOS, SE, se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 592/22, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, AK se sídlem Na příkopě 22, Praha 1, o ústavní stížnosti proti exekučnímu příkazu Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 29. 5. 2012 č. j. 134 EX 03655/12-047, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný dne 3. 8. 2012, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného exekučního příkazu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vystupuje jako povinný v rámci exekučního řízení, vedeného Exekutorským úřadem Plzeň - město, a to pro částku 10 500 000 Kč. Napadeným exekučním příkazem bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem podniku povinného; správcem podniku byl ustanoven IKT INSOLVENCE v. o. s.; povinnému bylo zakázáno disponovat s podnikem. Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, ale jak stěžovatel uvedl, podal návrh na částečné zastavení exekuce a rovněž stížnost na postup exekutora k Exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti.

Stěžovatel ve vydání příkazu k exekuci prodejem podniku a ustanovení správce podniku spatřuje pouze záměr zajistit si prostřednictvím správce přístup k interním dokumentům stěžovatele, zejména účetnictví stěžovatele, protože oprávněná v minulosti vyjadřovala snahu právě takové dokumenty stěžovatele získat. Dále stěžovatel namítá, že exekuční příkaz neobsahuje žádný popis podniku. Nejen, že jde o minimálně formální vadu rozhodnutí exekutora, ale zejména to poukazuje na to, že exekutor není s to podnik popsat, neboť si musí být dobře vědom, že podnik neexistuje. Přitom podnikem se rozumí soubor hmotných a nehmotných složek podnikání - věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží podnikateli k provozování jeho činnosti; nemůže tedy být pochyb o tom, že v případě, kdy podnik existuje, je v možnostech exekutora podnik popsat. Namísto toho exekutor užil pouze pojem, floskuli "podnik", jen aby tak mocensky umožnil správci přístup ke všem interním dokladům stěžovatele.
Dřív než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, jež se promítá v uvedených ustanoveních, je její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy).

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona).

V rozhodnutí ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05 Ústavní soud konstatoval, že "platná právní úprava v ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 268 o. s. ř.

Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje.

Stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti, možnosti podat návrh na zastavení exekuce využil, avšak v době podání ústavní stížnosti o něm nebylo rozhodnuto, a proto je nutno na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou.

Ze shora uvedených důvodů musel Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Ze stejného důvodu nemohl ani kladně rozhodnout o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.