I. ÚS 2180/09
I.ÚS 2180/09 ze dne 20. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) JUDr. S. K. a b) RNDr. M. P., Ph.D., obou zastoupených JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Vršovická 56, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2007, čj. 68 Cm 227/2005-239, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, čj. 14 Cmo 126/2008-305, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím, jimž vytýkají porušení práva na spravedlivý proces, jakož i zaručených práv minoritních akcionářů. V ústavní stížnosti zároveň stěžovatelé výslovně uvádějí, že podali dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 25. 3. 2009, čj. 14 Cmo 126/2008-305, usnesení soudu prvního stupně čj. 68 Cm 227/2005-239, a zároveň účastníky poučil, že proti potvrzujícímu výroku je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti se bude počítat až od doručení případného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelé tedy nebudou zbaveni ochrany poskytované Ústavním soudem. Praxe souběžného podávání dovolání a ústavní stížnosti vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou § 72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2010

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.