I. ÚS 218/09
I.ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009

N 216/55 SbNU 33
Osvobození od soudního poplatku ve vztahu k právu na soudní ochranu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 15. října 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 ve věci ústavní stížnosti České Privatizační Agentury, IČ 26671247, se sídlem Nádražní 157, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku a byl odmítnut stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření v souvislosti s jeho žalobou o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"). Opírá ji zejména o následující důvody:

2. Městský soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") v řízení vedeném o žalobě o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady proti společnosti ŠTI Holding, a. s., IČ 43873553, se sídlem Budějovická 64/5, Praha 4, kdy stěžovatel byl ve sporu žalovanou, rozhodl svým usnesením ze dne 30. 11. 2007 č. j. 79 Cm 384/2007-19 tak, že žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku za řízení o nařízení předběžného opatření a rozhodl, že návrh na nařízení předběžného opatření se odmítá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasné odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33 bylo citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

3. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně s odůvodněním, že "navrhovatel má dle svých tvrzení za odpůrcem pohledávku ve výši 96 000 000 Kč. Při tak velkém majetku je v jeho možnostech opatřit si peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, případně i na složení jistoty 100 000 Kč dle § 75b odst. 1 občanského soudního řádu.". Dle stěžovatele je však takové odůvodnění v rozporu jak s občanským soudním řádem, tak i s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

4. Stěžovatel uvádí, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Z odůvodnění tak má vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí dle stěžovatele "nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.". Odůvodnění napadaného usnesení odvolacího soudu proto považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Stejně tak stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu uvádějící, že soudy jsou povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, je toho následkem zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel opět poukazuje na skutečnost, že jeho jediným majetkem je uvedená sporná pohledávka a jeden kus akcie společnosti ŠTI Holding, a. s., které "nemůže nijak zcizit a zpeněžit, aby z toho případně mohl uhradit soudní poplatky.". Proto dle stěžovatele odvolací soud byl povinen pojmenovat a uvést, jaké existují konkrétní možnosti stěžovatele opatřit si příslušné peněžní prostředky, pokud údajnou existenci těchto možností soud tvrdí. Dále je dle stěžovatele soud "povinen uvést existenci a reálnost těchto možností. Pokud tak neučinil, nelze vůbec přezkoumat, zda tyto možnosti skutečně vůbec existují a zda úvahy soudu o existenci údajných možností jsou správné.".

6. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, stěžovatel spatřuje jisté prvky libovůle a nahodilosti, kdy takový postup není dostačující a v konečném důsledku představuje zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že obecné soudy musí dodržovat ústavnost rozhodnutí také při rozhodování o osvobození od soudních poplatků.

8. Stěžovatel proto navrhl zrušení uvedeného usnesení.

9. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:

10. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

11. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

12. Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 79 Cm 384/2007 vedený Městským soudem v Praze. Zjistil, že dne 29. 11. 2007 stěžovatel u Městského soudu v Praze podal žalobu o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady s návrhem na nařízení předběžného opatření a návrhem na osvobození od soudních poplatků. Důvodem pro podání návrhu na nařízení předběžného opatření (o povinnosti žalovaného zdržet se podání návrhu na zápis rozdělení odštěpením do obchodního rejstříku a zdržet se odevzdání akcií nástupnické společnosti obchodníkovi s cennými papíry) byla stěžovatelem tvrzená nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků po dobu do pravomocného rozhodnutí o podané žalobě o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Návrh na osvobození od soudních poplatků stěžovatel odůvodnil svými majetkovými poměry, kdy jeho jediným majetkem byla uvedená pohledávka a jeden kus akcie společnosti ŠTI Holding, a. s.

13. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2007 č. j. 79 Cm 384/2007 rozhodl výrokem I tak, že soud stěžovateli nepřiznává osvobození od soudního poplatku za řízení o nařízení předběžného opatření, a výrokem II tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se odmítá. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že navrhovatel nezaplatil soudní poplatek ani nesložil jistotu, přičemž tato povinnost mu vyplývala z ustanovení § 75b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění ke dni podání žaloby). Podle ustanovení § 75b odst. 3 písm. f) občanského soudního řádu povinnost složit jistotu neplatí, jestliže navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel měl společně s podáním návrhu složit jistotu ve výši 100 000 Kč a zaplatit soudní poplatek ve výši 500 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně dále uvádí, že "je zřejmé, že pokud by byly dodrženy formální náležitosti rozhodování valné hromady, což nelze v rámci řízení o předběžném opatření řešit, nemohl by minoritní akcionář rozhodnutí valné hromady nijak ovlivnit, a proto hodlá dosáhnout svého cíle cestou soudního sporu," na základě čehož soud prvního stupně dovodil, že se jedná o bezúspěšné uplatňování práva, a není tedy dán důvod pro osvobození od soudních poplatků. V neposlední řadě soud prvního stupně uvedl, že "stěžovatel si musí uvědomit, že obrací-li se jako subjekt obchodního práva na soud, musí být připraven nést i finanční náklady s řízením ve věcech obchodních spojené. Přiznání osvobození od soudních poplatků v obchodních věcech není běžné a musí být odůvodněno poměry účastníka," což však soud prvního stupně v této věci neshledal.

14. Stěžovatel usnesení soudu prvního stupně napadl odvoláním, v němž zejména poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neúplně zjistil skutkový stav věci, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy řízení je postihnuto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména uvedl, že soud prvního stupně nesprávně konstatoval, že jediným majetkem stěžovatele je žalovaná pohledávka, a to jeden kus listinné akcie na jméno - společnosti ŠTI Holding, a. s. Odůvodnění usnesení označil za nesmyslné, irelevantní a nepřezkoumatelné, neboť dle jeho názoru se jakýkoliv minoritní akcionář může úspěšně domoci neplatnosti usnesení valné hromady v případech, kdy byl porušen zákon a kdy rozhodnutí valné hromady bylo přijato v rozporu se zákonem. Je dle něj tedy nesporné, že předmětné uplatnění práva není v žádném případě bezúspěšné a jeho případnou bezúspěšnost nelze odvozovat od možností minoritního akcionáře prosadit své návrhy na valné hromadě. Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně rovněž vytýká názor, že škoda, kterou by stěžovatel utrpěl případným vadným rozhodnutím valné hromady, by zřejmě nepřesáhla hodnotu jedné akcie, která činí 1 000 Kč, a byla by tedy nepatrná. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutím valné hromady je ohrožena jeho pohledávka ve výši 96 000 000 Kč, což již není škodou nepatrnou. K odůvodnění stěžovatel konečně dodává, že osvobození od soudních poplatků ve věcech obchodních skutečně není běžné, nicméně to však dle něj neznamená, že by výjimečně nebylo možné. Zákon rovněž nikde nerozlišuje osvobození od soudních poplatků ve věcech obchodních oproti jiným. Soud je dle stěžovatele tedy povinen řádně zkoumat poměry účastníků, avšak z usnesení soudu prvního stupně má být zřejmé, že soud této povinnosti nedostál, resp. že se majetkovými poměry stěžovatele vůbec nezabýval.

15. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvádí, že odvolání není důvodné. Dle odvolacího soudu majetkové poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Uvádí, že "dle svých tvrzení má stěžovatel za odpůrcem pohledávku ve výši 96 000 000 Kč. Při tak velkém majetku je v jeho možnostech opatřit si peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku ze žaloby ve výši 1 000 Kč (případně i na složení jistoty 100 000 Kč dle § 75 odst. 1 občanského soudního řádu).". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a že "je namístě návrh na vydání předběžného opatření odmítnout.".

III.

16. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze. Ten však pouze uvedl, že právo stěžovatele na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu porušeno nebylo, neboť soud "postupoval v souladu s ustanovením § 212, 219, 211 a 169 občanského soudního řádu a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil na základě jistě přípustné úvahy, která má oporu v obecné zkušenosti.". Vrchní soud v Praze souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

17. Stěžovatel rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K vyjádření Vrchního soudu v Praze uvedl, že "soudní rozhodování na základě obecné zkušenosti, resp. použití tohoto termínu bez zkoumání konkrétních skutkových okolností případu při obhajování právních závěrů je zcela nepřípustné.". Pro rozhodnutí mají být rozhodné pouze objektivní skutečnosti, tedy to, zda subjekt disponuje dostatečnými finančními prostředky na zaplacení soudního poplatku. Jakákoliv samotná nominální výše sporné pohledávky je dle stěžovatele pro rozhodnutí zcela irelevantní.
IV.

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

19. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)] Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309)].

20. Právě taková situace však v souzené věci nastala. Ústavní soud považuje za nutné vyslovit, že rozhodnutí týkající se osvobození od soudních poplatků mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K problematice přezkoumatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud již několikrát vyslovil [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03 ze dne 19. 10. 2004 (N 147/35 SbNU 71), III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků tak rovněž musí být dostatečně odůvodněno, a to především takovým způsobem, aby důvody, které vedly soud k přijetí usnesení, byly dostatečně srozumitelné a přezkoumatelným způsobem odůvodněné (Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád - Komentář. I díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. s 764). Odůvodnění odvolacího soudu, že "navrhovatel má dle svých tvrzení za odpůrcem pohledávku ve výši 96 000 000 Kč; při tak velkém majetku je v jeho možnostech opatřit si peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, případně i na složení jistoty 100 000 Kč dle § 75b odst. 1 občanského soudního řádu", těmto podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí odporuje.

21. Vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by přezkoumal správnost usnesení soudu nalézacího. Takové rozhodnutí, navíc bez jakékoliv argumentace týkající se námitek stěžovatele uvedených v jeho odvolání, nelze považovat za rozhodnutí respektující ústavněprávní kautely v rámci občanskoprávního řízení. Obecný soud tedy pochybil, neboť v daném případě nepřihlédl k námitkám stěžovatele, zejména však své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, takže je v rozhodné části nepřezkoumatelné. Tato skutečnost v konečném výsledku představuje porušení zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

V.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. 14 Cmo 570/2008-33 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.