I. ÚS 2165/09
I.ÚS 2165/09 ze dne 24. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, č.j. 29 Cdo 1866/2007-99, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006, č. j. 5 Cmo 99/2006-72, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, č. j. 30 Cm 41/2005-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, č. j. 30 Cm 41/2005-41, v právní věci žalobce Komerční banka, a.s. (dále jen "žalobce") proti žalovanému (dále jen "stěžovatel") o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 23. 12. 2004, č.j. 30 Sm 266/2004-15 (dále jen "SPR"), rozhodl tak, že SPR se ponechává v platnosti. Městský soud konstatoval, že žalobce uplatnil směnečný nárok vůči stěžovateli jako směnečnému rukojmímu, a to ze směnky vlastní, která je směnkou platnou, neboť obsahuje veškeré zákonné náležitosti uvedené v čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen "směnečný zákon"). K námitce stěžovatele týkající se neplatnosti směnky proto, že za výstavce jednal v rozporu se Stanovami České stavební a obchodní akciové společnosti (dále jen "společnost") a s výpisem z obchodního rejstříku jediný člen představenstva, soud uvedl že tato okolnost sama o sobě nemůže způsobit neplatnost směnky; neboť v případě, že jediný člen představenstva není při založení směnečného závazku oprávněn samostatně jednat za společnost, je směnečně zavázán sám (§ 8 směnečného zákona) s tím, že se nejedná o vadu formy (§ 32 odst. 2 citovaného zákona), neboť označení výstavce a podpis člena představenstva T. H. (stěžovatele) jsou řádné a nebyly zpochybněny. Městský soud navíc uvedl, že takové námitky stěžovateli jako směnečnému rukojmímu ani nepřísluší, neboť se týkají základního směnečného vztahu mezi výstavcem - směnečným dlužníkem a směnečným věřitelem s tím, že rukojemský závazek je zcela samostatným závazkovým vztahem a nikoli akcesorickým jako v případě ručení (§ 303 obch.z.). Směnečný ručitel proto může uplatnit pouze takové námitky, které se týkají jeho vztahu ke směnečnému věřiteli. Městský soud dále zdůraznil, že ve shodě s § 32 odst. 1 a odst. 2 směnečného zákona je směnečný rukojmí zavázán jako ten, ze koho se zaručil s tím, že jeho závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy.

Městský soud v Praze dále ke stěžovatelem předloženým námitkám uvedl, že oba způsoby vyjádření (tj. číselné a slovní) směnečné sumy (Kč 112.936,72) jsou zcela shodné s tím, že slovní vyjádření "hal. jako nahoře" nemůže způsobit neplatnost směnky, neboť je zřejmé, o jakou peněžní jednotku se jedná a v jaké výši. Městský soud rovněž nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že splatnost směnky měla nastat k datu prohlášení konkursu na společnost; pokud by totiž majitel blankosměnky vyznačil takovou splatnost, bylo by to v rozporu s vyplňovacím prohlášením, neboť takové datum nebylo mezi účastníky smluvního vztahu o vedení běžného účtu (tj. mezi žalobcem a společností v zastoupení stěžovatele; dále "smlouva") sjednáno. Městský soud k námitce následného vyplnění platebního místa a domicilu poukázal na to, že výstavce vystavil blankosměnku bez uvedení směnečné sumy, data splatnosti, platebního místa a domicilu "se způsobem vyplnění chybějících náležitosti uvedených ve směnečném prohlášení"; k této námitce však nelze přihlížet již proto, že nebyla uplatněna v námitkách proti platebnímu rozkazu v rámci zákonné lhůty. K námitce, že blankosměnka nebyla vyplněna ve shodě s obsahem vyplňovacího prohlášení soud uvedl, že bylo na stěžovateli, aby důkazy prokázal, že společnost nebyla v debetním zůstatku a neporušila žádné povinnosti ze smlouvy. Stěžovatel však takový důkaz ani nepředložil ani nenavrhl a naopak žalobce výpisy z účtu prokázal, že společnost byla po delší období v nepovoleném debetním zůstatku. Pokud strany ve vyplňovacím prohlášení dohodly vyplnění libovolného data po splatnosti jakékoliv pohledávky, je na stěžovateli aby konkrétně uvedl, v čem žalobce pochybil při vyplnění data splatnosti. V rámci řízení nebylo stěžovatelem vysvětleno, v čem spatřuje neplatnost avalistického ručení, jestliže stěžovatelův podpis na blankosměnce nebyl zpochybněn. Městský soud konečně k jednotlivým dalším námitkám uvedl následující: a) nelze se ztotožnit s tím, že věřitel je povinen se směnečným nárokem uplatnit i nárok z hlavního z hlavního závazkového vztahu (je zcela věcí věřitele, zda u soudu uplatní oba nároky nebo pouze jeden z nich), b) vzhledem k tomu, že ve shodě s § 28 směnečného zákona žalobce vůči stěžovateli uplatnil přímý nárok, nemusí proto provést žádné úkony, aby si zachoval práva ze směnky s tím, že směnku nemusí ani včas předložit k zaplacení; v případě, že na směnku není placeno ani po vydání SPR, zůstávají věřiteli všechny nároky dle § 48 citovaného zákona včetně úroků a odměny, c) směnečný nárok byl v souladu s § 70 odst. 1 směnečného zákona uplatněn v rámci tříleté promlčecí lhůty, neboť směnka se stala splatnou dne 5. 10. 2004 a nárok byl uplatněn u Městského soudu v Praze dne 11. 10. 2004; směnečný nárok je zcela samostatným nárokem a nesouvisí s uplatněním nároku ze smlouvy o běžném účtu (§ 708 obch.z.), d) stěžovatel nenavrhl žádný důkaz, kterým by prokázal, za jakých okolností došlo k (jím tvrzenému) donucení k podpisu blankosměnky.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 5 Cmo 99/2006-72, k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných prvostupňovým soudem; sám zopakoval důkaz fotokopií předmětné směnky, směnečným vyplňovacím prohlášením ze dne 7. 3. 2002 včetně jeho rubové strany (obsahující prohlášení avalisty, tj. stěžovatele, že toto bere na vědomí a je s ním srozuměn v celém rozsahu), jakož i smlouvou o zřízení a vedení běžného účtu. Odvolací soud konstatoval, že se všemi včasnými námitkami stěžovatele se soud prvního stupně vypořádal a řádně je osvětlil. Sám se s jeho právními závěry ztotožnil, námitky stěžovatelky znovu rozebral a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu; poukázal i na specifikum směnečného rukojemství, které se liší od běžného ručení tím, že mu není vlastní princip akcesority ve vztahu k závazku hlavního dlužníka, ani princip subsidiarity, při němž věřitel může požadovat splnění závazku od ručitele pouze v případě kdy nedosáhl splnění od dlužníka. Vrchní soud také připomenul, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace a poukázal na to, že stěžovatel na to byl ve výroku SPR soudem prvního stupně řádně upozorněn; nebylo proto možné přihlédnout k námitce neplatnosti směnečného vyplňovacího prohlášení (která nebyla uplatněna mezi námitkami uvedenými na č.l. 23-24); stěžovatelem totiž byla poprvé předestřena až při jednání před Městským soudem v Praze dne 5. 1. 2006. Navíc stěžovatel sám prohlásil, že toto prohlášení bere na vědomí; odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně uvedl, že k námitce následného vyplnění platebního místa a domicilu nelze vzhledem k zásadě koncentrace přihlížet (- 175 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovateli se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost SPR zpochybnit nepodařilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; jeho zásadní právní význam spatřuje "ve skutečnosti, že samo směnečné prohlášení o vyplňování blankosměnky je neplatné pro jeho zřejmou neurčitost", s tím, že "tato neurčitost se vztahuje především k otázce týkající se následného vyplnění platebního místa - domicilu". Chyběla-li v blankosměnce tato podstatná náležitost, stěžovatel se prý nemohl nijak dovědět, že "má z pozice směnečného ručitelství, za předpokladu jeho platnosti, plnit za hlavního dlužníka - výstavce a hlavně kde a kdy má plnit". Přitom shledává nesprávným "názor soudu", podle něhož nebyla výhrada "vyplnění platebního místa a domicilu" uplatněna v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel setrval na výhradě neplatnosti směnky (závazku směnečného rukojmího) proto, že za výstavce směnky vlastní, tj. společnost směnku nepodepsali - v rozporu se zápisem způsobu jednání v obchodním rejstříku - všichni členové představenstva. Konečně akcentuje, že "s ohledem na kauční povahu předmětné směnky neztrácí avalista s přihlédnutím k jeho samostatnému procesnímu postavení žádnou z námitek hlavního dlužníka a soud mu tato práva nesmí upírat". "Je tedy zjevným pochybením obou soudů, že neprovedly dokazování ve vztahu k existenci samotné kauzy - závazku kauční směnkou zajišťované". Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2009, č.j. 29 Cdo 1866/2007-99, dovolání stěžovatele, ktreré neshledal přípustným ani podle 273 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl.

Dovolací soud poukázal na to - v souladu s vlastní judikaturou - že posouzení, zda jednotlivé námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odůvodněny (a soudy nižších stupňů se jimi byly povinny zabývat) postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť jde o posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc; z povahy věci nemůže zakládat rozpor s hmotným právem. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze prý usuzovat ani z hlediska dovoláním zpochybněných (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) závěrů odvolacího soudu ohledně oprávnění žalobkyně doplnit blankosměnku o údaj platebního místa (resp. domicilu). Rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto směru) totiž spočívá na závěru, podle něhož námitka "následného vyplnění platebního místa a domicilu" byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný bez dalšího udělil žalobkyni oprávnění doplnit do blankosměnky i údaj "platebního místa (domicilační doložky)" [obdobně k právu doplnit blankosměnku srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1621/2006 a ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006]. Nejvyšší soud neshledal zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska výkladu ustanovení čl. I § 32 odst. 2 směnečného zákona. Závěr o platnosti závazku směnečného rukojmího i v případě, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný (s výjimkou neplatnosti pro vadu formy), totiž z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá (k tomu srov. např. závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/1999 a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3711/2007). Závěr odvolacího soudu, podle něhož směnečnému rukojmímu námitka, že "podpis výstavce na směnce výstavce nezavazuje", nenáleží, když nejde o námitku z vlastního vztahu směnečného rukojmího vůči majiteli směnky, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/1998).

Nejvyšší soud konečně po právní stránce zásadně významným nepovažoval ani závěr, podle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně nesprávnosti údaje směnečné sumy (ve vazbě na směnkou zajištěnou pohledávku a její výši) [obecně k důkaznímu břemenu ohledně prokázání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98]; výhrada, že soudy neprovedly dokazování ke kauze směnky, je tak nevýznamná, nehledě na to, že ji obsahově z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za relevantní dovolací důvod nelze považovat.

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, č.j. 29 Cdo 1866/2007-99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006, č. j. 5 Cmo 99/2006-72, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, č. j. 30 Cm 41/2005-41, napadl stěžovatel ústavní stížností. Má za to, že těmito usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v prvé řadě provedl obsáhlejší shrnutí dosavadního průběhu řízení. Především zdůraznil, že soudy postupovaly v rozporu se základními právními principy, zejména se zásadou rovnosti a zásadou předvídatelnosti postupu rozhodnutí státních orgánů; z toho pramení i otázka právní jistoty. Stěžovatel namítl, že obecné soudy porušily základní principy, na kterých směnečný zákon stojí, neboť nerespektovaly jistotu dlužníka vědět, co, kdy, kde, kolik, komu a jak má zaplatit; tedy není možné neumožnit dlužníkovi dobrovolně plnit a současně mu znemožnit zjistit, kde má toto plnění poskytnout. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv a svobod v porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dodává, že finanční nerovnováha v postavení vedlejšího účastníka a stěžovatele vede v důsledku napadeného postupu "k neoprávněné a neodůvodněné diskriminaci dlužníků na úkor věřitelů".

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V usneseních Městského soud v Praze, Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnil odvolání a v dovolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly.

Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry Městského soudu v Praze, v nichž neshledal porušení práv stěžovatele ani v rovině práva podústavního. Městský soud v Praze se souzenou věci podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Stejně tak Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani postup odvolacího soudu, který v intencích odvolacích námitek stěžovatele zhodnotil podrobnou argumentaci Městského soudu v Praze jako soudu prvostupňového; sám věnoval další pozornost některým otázkám týkajících se formy a platnosti blankosměnky, zásady koncentrace řízení a jejich důsledků pro souzenou věc, procesního postavení stěžovatele (jako rukojmího) a jeho dispoziční možností podat námitky, odlišení postavení směnečného rukojmího od běžného ručitele, stejně jako povinnosti stěžovatele unést důkazní břemeno (v záležitosti oprávnění žalobce doplnit do směnky směnečnou sumu, nepředložení směnky či tvrzení, že směnečný podpis byl vynucen postavením a požadavkem žalobce) nebo při zdůraznění skutečnosti, že pro zachování práva vůči rukojmímu postačuje, je-li nárok vůči němu uplatněn u soudu v rámci promlčecí lhůty, tj. do tří let od splatnosti směnky.

Ústavní soud současně připomíná - jak lze ostatně seznat z odůvodnění citovaného usnesení Nejvyššího soudu - hojnou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se práva doplnit blankosměnku, platnosti závazku směnečného rukojmího i v případě, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný (s výjimkou neplatnosti pro vadu formy), kdy ostatně ani nemůže jít o otázku zásadního právního významu, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná; připomíná i judikaturu týkající se důkazního břemene ohledně prokázání námitek proti SPR (zde ve vazbě na směnkou zajištěnou pohledávku a na její výši). Ústavní soud navíc považuje za velmi případnou argumentaci Nejvyššího soudu, jež akcentuje jeho dosavadní judikaturu ve věci směnečného rukojemství.

Rozhodnutí všech soudů nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.