I. ÚS 216/05
I.ÚS 216/05 ze dne 1. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem, Národní 25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 3 To 6/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu jeho zrušení.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 3 To 6/2005, byla stěžovateli podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. Nt 425/2004, kterým byla podle § 396 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, ve znění novely zákona č. 539/2004 Sb., stěžovatelova žádost o propuštění z předběžné vazby na svobodu zamítnuta.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze měla být porušena stěžovatelova základní práva zaručená čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Znění relavantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 8

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 5 Právo na svobodu a osobní bezpečnost

(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Po stručné rekapitulaci vazebního řízení stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji vyložil své námitky. V první řadě stěžovatel namítá, že soudy v řízení o žádosti o propuštění z předběžné vazby rozhodovaly se značnými průtahy. Po podání žádosti o propuštění dne 4. 11. 2004 rozhodl soud prvního stupně dne 7. 12. 2004, tedy více než jeden měsíc po podání žádosti o propuštění. Soud druhého stupně rozhodl následně o podané stížnosti až dne 25. 1. 2005, tedy řízení o žádosti trvalo celkem 2 měsíce a 3 týdny. To je podle stěžovatele v rozporu s požadavkem na urychlené rozhodování ve vazebním řízení. Dále namítá, že před rozhodnutím soudu o žádosti o propuštění nebyl vyslechnut. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právní závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, který posuzoval situaci, kdy soud při ponechávání obviněného ve vazbě rozhodoval v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani obhájce, ani obviněný. Dovozuje, že z uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 jednoznačně vyplývá, že právo být slyšen před rozhodnutím o vazbě se vztahuje na všechny případy, ve kterých je rozhodováno o omezení osobní svobody vazbou bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodování o vzetí do vazby, rozhodování o žádosti obviněného či o rozhodování o vazbě ve vydávacím řízení. Rovněž zdůrazňuje, se obecné soudy ani nepokusily provést výslech před rozhodováním o žádosti.

Dále stěžovatel namítá, že soudy při odůvodňování vazby poukazovaly výlučně jen na skutečnost, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a že by mohl vycestovat z České republiky do zahraničí, přičemž tato obava nebyla v žádném z rozhodnutí o vazbě nijak konkretizována. Stěžovatel připomíná, že se v České republice zdržuje již řadu let, je ženat s občankou České republiky, je v České republice přihlášen k pobytu a také zde podniká. Žádost navíc stěžovatel podával v době, kdy byl v důsledku zhoršení zdravotního stavu upoután na lůžko a nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že u něho není důvod vazby dán. Dále stěžovatel uvádí, že ve vydávacím řízení nebyly splněny formální podmínky podmiňující styk ukrajinské a české strany za účelem vydání. Podle Evropské úmluvy o vydávání, která byla publikována pod č. 549/1992 Sb., může být předběžná vazba zrušena, pokud dožádaná strana nedostane do osmnácti dnů od zadržení žádost o vydání a doklady uvedené v čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání, v žádném případě však vazba nesmí být delší než čtyřicet dnů ode dne vzetí do vazby. Vrchní soud v Praze se v této souvislosti spokojil pouze s tím, že zjistil, že žádost o vydání byla doručena Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 4. 8. 2004, tedy ve lhůtě čtyřiceti dnů od uvalení předběžné vazby a zároveň konstatoval, že tuto žádost zaslala Generální prokuratura Ukrajiny, tedy orgán oprávněný podle čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání a že stanovený postup byl po formální stránce dodržen. Stěžovatel zdůrazňuje, že v čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání je výslovně uvedeno, že žádost o vydání musí být zasílána Ministerstvem spravedlnosti. Stěžovatel však zjišťuje, že tento postup dodržen nebyl. Žádost o vydání podala Bezpečnostní služba Ukrajiny, není datována a je podepsána podpluk. Vovkem, aniž by bylo zřejmé, že tato osoba je oprávněna jednat jménem Bezpečnostní služby Ukrajiny. Žádost o vydání byla zaslána České republice prostřednictvím Generální prokuratury Ukrajiny. Z žádného dokladu, podle názoru stěžovatele, není zřejmé, že by se Ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny na zaslání žádosti o vydání jakýmkoliv způsobem podílelo, ačkoliv je nepochybné, že na Ukrajině je takové ministerstvo zřízeno. Z výše uvedeného je stěžovateli zřejmé, že ve stanovené lhůtě čtyřiceti dnů po zadržení nebyl orgánům České republiky zaslán žádný doklad způsobem předpokládaným v čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení pro rozpor s ústavně zaručenými právy, jak již bylo uvedeno.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení k ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci řízení pouze uvedl, že s obsahem ústavní stížnosti se neztotožňuje, neboť o stížnosti stěžovatele rozhodl v zákonné pětidenní lhůtě a stěžovatele nebylo možno vyslechnout ze zdravotních důvodů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že žádost o vydání stěžovatele zaslaná Generální prokuraturou Ukrajiny tak byla předložena orgánem kompetentním, neboť takový postup, jako v tomto případě, lze sjednat na základě dvoustranných mezivládních dohod. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl. Protože Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření neuvedl žádné nové skutečnosti a odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které je stěžovateli známo, nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovatelovi k replice.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 425/2004 Ústavní soud dále zjistil mimo jiné následující. Stěžovatel byl vzat podle § 381 odst. 1 trestního řádu do vydávací vazby se započtením od 13. 7. 2004 po vyslechnutí soudem za přítomnosti obhájce na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. Nt 425/2004.

Proti usnesení o vzetí do vydávací vazby podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl dne 5. 8. 2004 svým usnesením sp. zn. 3 To 89/2004 Vrchní soud v Praze tak, že se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítá.

Dne 7. 10. 2004 byl stěžovatel vyslechnut státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze v rámci předběžného šetření za přítomnosti obhájce ve Vazební věznici Praha 4 Pankrác.

Městský soud v Praze na den 9. 11. 2004 nařídil veřejné zasedání ve věci vydávacícho řízení stěžovatele. Stěžovatel se nedostavil z důvodu závažné změny zdravotního stavu, která se projevovala bezvědomím nejasného původu s nejistou zdravotní a životní předpovědí.

Dne 5. 11. 2004 byla Městskému státnímu zastupitelství v Praze doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby. O žádosti rozhodl Městský soud v Praze dne 7. 12. 2004 svým usnesením sp. zn. Nt 425/2004 tak, že se podle § 396 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, ve znění novely zákona č. 539/2004 Sb., stěžovatelova žádost o propuštění z předběžné vazby na svobodu zamítá.

Ze zprávy Vězeňské služby ČR založené na č. l. 139 spisu Městského soudu v Praze datované dne 18. 2. 2005 plyne, že vzhledem k aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatele se nelze k jeho případné plnohodnotné účasti na soudním jednání vyjádřit. K tomuto účelu bylo doporučeno zhodnocení stavu stěžovatele soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie.

Z psychologického znaleckého posudku datovaného dne 30. 3. 2005 vypracovaného znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou vyplývá, že v dané době byly komunikační schopnosti stěžovatele mírně handicapované. Z této zprávy a následného úředního záznamu dále plyne, že znalkyně doporučuje v zájmu objektivity, aby před nařízením veřejného zasedání stěžovatel podstoupil logopedickou rehabilitaci.

Ze znaleckého posudku z oboru neurologie datovaného dne 5. 6. 2005 vypracovaného prof. MUDr. Z. Seidlem, CSc. a doplňku k psychologickému znaleckému posudku ze dne 8. 6. 2005 vypracovaného PhDr. Štěpánkou Tůmovou vyplývá závěr, že stěžovatel je z neurologického hlediska neschopen zúčastnit soudního jednání.

Po podání ústavní stížnosti, jak ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 425/2004 vyplývá, bylo dále ve věci rozhodnuto Městským soudem v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. Nt 425/2004, o tom, že podle § 397 odst. 1 trestního řádu je vydání stěžovatele přípustné. Stížnost proti uvedenému usnesení byla zamítnuta Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 9 To 58/2005.
Po důkladném prostudování spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Úkolem Ústavního soudu je v nyní projednávané věci prověřit, zda obecné soudy v řízení o žádosti stěžovatele rozhodly v mezích ústavního pořádku, zda vazbou stěžovatele nebyla porušena jeho ústavně zaručené práva.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil několik okruhů námitek stěžovatele.V prvé řadě je to délka řízení před obecnými soudy, dále absence ústního slyšení před rozhodováním soudů, dále nedostatečné odůvodnění vazby a též nenaplnění formálních podmínek podle čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání spočívající v nedostatečné kompetenci Generální prokuratury jako orgánu jednajícího jménem dožadující strany (Ukrajiny).

Ve vztahu k námitce průtahů v řízení Ústavní soud shledává, že již Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. Nt 425/2004, při rekapitulaci řízení naznačil, že mezi daty 19. 11. 2004 a 30. 11. 2004 byla stěžovatelova žádost o propuštění z důvodu rozdílného výkladu příslušných ustanovení trestního řádu Městským soudem v Praze zbytečně vrácena Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Při hodnocení této skutečnosti a celkové délky řízení jako potenciálního porušení stěžovatelových základních práv však Ústavní soud nemůže nevzít v úvahu řadu dalších specifik, která uvedené řízení provázela. Zejména však Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení jsou stávající judikaturou hodnocena jako tzv. jiný zásah veřejné moci, který však zásadně nemá vliv na ústavnost rozhodnutí, která z takového řízení vzejdou. Osoba, která se domnívá, že její základní právo bylo údajnými průtahy v řízení porušeno, se má v prvé řadě odstranění průtahů v řízení domáhat účinnými prostředky, které právní řád nabízí, a není-li jich či po jejich vyčerpání, i ústavní stížností. Rozhodnutí Ústavního soudu musí totiž být vyneseno v situaci, kdy aktuální a trvající zásah (průtah) může být nálezem Ústavního soudu odstraněn. Takový postup stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Zároveň však Ústavní soud v posuzované věci přihlíží i k odlišnému charakteru tzv. předběžné vazby a jejího účelu ve srovnání institutem vazby podle hlavy čtvrté, oddílu prvního trestního řádu a např. též k nutnosti vypracovat překlady usnesení do ruského jazyka. Na straně obecných soudů Ústavní soud nezjistil svévolnou nečinnost, která by indikovala jejich selhání. Nelze ani odhlédnout od závěrů obou soudů projevených ve výrocích napadeného usnesení a předchozího usnesení Městského soudu v Praze, a závěrů obecných soudů ve vztahu ke stěžovatelově vazbě v dalších fázích vydávacího řízení (po podání ústavní stížnosti). Takto je zřejmé, že z hlediska materiální ochrany základních práv neměla délka řízení završeného napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze vliv na délku faktického omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nepovažuje délku řízení za tak závažnou, že by znamenala porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Dále stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva v tom, že před rozhodováním soudů nebyl vyslechnut. Tuto argumentaci považuje Ústavní soud za zcela nepřípadnou s ohledem na to, že důvodem podání žádosti o propuštění na svobodu bylo zejména právě stěžovatelovo náhlé a závažné zhoršení zdravotního stavu, které mu znemožnilo jakýkoliv pohyb a komunikaci s okolím. Jak ze spisu vyplývá, tohoto stěžovatelova stavu si byl Městský soud v Praze vědom, nařízená veřejná zasedání z tohoto důvodu odročoval a podnikal kroky k zajištění stěžovatelovy účasti na zasedání (viz důvody k vypracování znaleckého posudku).

Právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, o který se stěžovatel opírá, považuje Ústavní soud za nepřípadný pro posuzovanou věc stěžovatele. V uvedeném nálezu se totiž Ústavní soud zabýval zcela odlišnou procesní situací. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přístupné mimo jiné na http://www.judikatura.cz/ je zřejmé, že kontradiktornost řízení patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody, avšak neuplatňuje se ve všech typech řízení ve stejném rozsahu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04).

Z citované, ani z jiné judikatury Ústavního soudu nelze dovodit absolutní povinnost obecného soudu rozhodovat v jakémkoliv vazebním řízení vždy s novým, dalším slyšením obviněného (vydávaného).

Smyslem záruk spravedlnosti procesu projevujících se mimo jiné v požadavku kontradiktornosti řízení není samoúčelná formální účast obviněného při veřejném zasedání soudu rozhodujícího ve vazebním řízení, nýbrž snaha zajistit, aby soud rozhodoval s bezprostřední znalostí argumentace obviněného k důvodům vazby, pokud obviněný je s tvrzenými důvody vazby náležitě seznámen a má k nim výhrady. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Ústavní soud zároveň vyjadřuje přesvědčení, že případný požadavek být před rozhodováním soudu o žádosti o propuštění stěžovatele z předběžné vazby na svobodu osobně slyšen musí splňovat určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z takového požadavku zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje, či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.

V žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu však Ústavní soud vznesení takového požadavku nezjistil, přesněji řečeno, důvody k podání žádosti o propuštění z předběžné vazby na svobodu nebyly takového charakteru, že by i případné ústní slyšení mohlo rozhodnutí soudu nějak změnit. Argumentem stěžovatele bylo zhoršení zdravotního stavu, které však bylo spolehlivě zjištěno z předložené lékařské zprávy a soud tento fakt do svého rozhodnutí zcela přejal a stěžovatelův subjektivní zdravotní stav nijak nezpochybňoval. Kromě uvedeného stěžovatel v žádosti o propuštění z předběžné vazby na svobodu neuvedl žádné další (nové) skutečnosti, ke kterým by se již dříve nemohl vyjádřit. Stěžovatel se tedy nyní dovolává zásady kontradiktornosti s poukazem na absenci ústního slyšení při řízení v době, kdy pro své bezvědomí a následný déletrvající vážný zdravotní stav takového slyšení nebyl vůbec schopen, navíc v situaci, kdy právě tento stav měl být důvodem pro propuštění z předběžné vazby (viz lékařské zprávy založené ve spise Městského soudu v Praze; např. na č. l. 92). Zároveň je zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen kvalifikovaným advokátem.

Za relevantní námitku nelze považovat ani stěžovatelův výklad čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání. Ze samotného textu uvedeného ustanovení stěžovatel dovozuje, že žádost vydání stěžovatele měla být zaslána Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny a nikoliv Generální prokuraturou Ukrajiny, jak se v posuzovaném případě stalo. V napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze je výslovně uvedeno, že Ministerstvo spravedlnosti ČR obdrželo žádost od Generální prokuratury Ukrajiny jako orgánu oprávněného v souladu s čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání. Nelze upřít logiku argumentaci stěžovatele, že takový závěr skutečně nevyplývá z uvedeného ustanovení, kde se hovoří toliko o ministerstvech spravedlnosti. Zároveň nelze souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, který ve vyjádření k ústavní stížnosti tento závěr odvozuje od dvoustranných mezivládních dohod mezi Českou republikou a Ukrajinou. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěr o oprávněnosti Generální prokuratury Ukrajiny (Prosecutor-General's Office of Ukraine) ve smyslu článku 12 Evropské úmluvy o vydávání vyplývá z prohlášení, které v tomto smyslu ukrajinská strana prostřednictvím svého stálého zástupce při Radě Evropy učinila. Dokument je uložen u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Evropské úmluvy o vydávání, a to s účinností od 1. 2. 2000.

Ústavní soud neshledal libovůli v rozhodování Vrchního soudu v Praze, který se zcela vypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatele, když zároveň potvrdil důvody vazby a obavy z útěku stěžovatele, jak je předtím shledal Městský soud v Praze. V podrobnostech proto postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení i na odůvodnění předešlého usnesení Městského soudu v Praze, ze kterého Vrchní soud v Praze při svém rozhodování vycházel.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.