I. ÚS 215/12
I.ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013

N 169/70 SbNU 581
Odpovědnost státu za nezákonně provedenou domovní prohlídku

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Martina Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č. j. 21 Co 342/2011-59, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody vzniklé stěžovateli v souvislosti s náklady obhajoby v trestním řízení, v němž byl zproštěn obžaloby, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č. j. 21 Co 342/2011-59 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručená článkem 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tento rozsudek ruší.
Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2011 č. j. 11 C 8/2011-40 zamítl žalobu stěžovatele, v níž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 28 283,92 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Svůj nárok dovozoval ze skutečnosti, že na základě nezákonného příkazu k domovní prohlídce a jejího nezákonného provedení byly získány důkazy, na jejichž základě byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 10. 2007 č. j. 6 T 89/2007-99 byl podle § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn. Vzniklou škodu spatřoval stěžovatel v tom, že po podání obžaloby musel vynaložit náklady na svou obhajobu při hlavním líčení.

3. Soud prvního stupně posoudil věc jako odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. V odůvodnění uvedl, že založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím může pouze rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, což není případ příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 k domovní prohlídce č. j. 44 Nt 1307/2006-3, o který se v dané věci jedná.

4. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, v němž namítal především to, že akcentace nezákonnosti domovní prohlídky je pouze výsledkem jeho povinnosti vylíčit veškeré pravdivé skutečnosti pro posouzení jeho nároku a jako taková mu nemůže být přičítána k tíži. Městský soud v Praze jako soud odvolací odvolání stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v posuzované věci byla nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání prokázána rozhodnutím o zproštění obžaloby, které konstatovalo vady předchozího úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Vyústila-li nesprávnost jejich postupu v nesprávné rozhodnutí, za které stát odpovídá, je ve skutkové podstatě náhrady škody subsumován i předchozí nesprávný úřední postup, který v rozhodnutí vyústil, jakož i důsledek takového rozhodnutí - vykonání domovní prohlídky.

5. Za situace, kdy však žalobce tvrdil nezákonnost nařízení a provedení domovní prohlídky, aniž by současně tvrdil nezákonnost trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, nelze úvaze soudu prvního stupně o vázanosti vylíčeným skutkovým dějem obsaženým v žalobě ničeho vytknout. Pokud žalobce přistoupil ke zvolení právního zástupce v okamžiku po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu žalobce, neboť nebyla prokázána existence příčinné souvislosti ve smyslu příčiny a následku mezi nařízením a provedením domovní prohlídky a tvrzenou škodou žalobce.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že kdyby nebylo nezákonné domovní prohlídky, nebylo by zahájeno trestní stíhání, nebyla by ani podána obžaloba a on by ve výsledku nemusel vynaložit náklady na právní služby v podobě zastupování obhájcem. Příčinou nezákonného trestního řízení byla právě ona nezákonná domovní prohlídka. Bylo to právě násilné nezákonné vniknutí příslušníků policejního orgánu do bytu stěžovatele, které zavdalo první a zároveň jediné podezření ze spáchání trestného činu v podobě nálezu zbraní, jež nebyly ve vlastnictví stěžovatele ani v jeho držbě. Pokud by policisté do bytu stěžovatele v rozporu se zákonem nevnikli, nebylo by zahájeno trestní stíhání. Na začátku celého řetězce stál právě příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 44 Nt 1307/2006-3 jako rozhodnutí orgánu státní moci. Stěžovatel pouze plnil svoji zákonnou povinnost vylíčit všechny rozhodující skutečnosti, tak aby soud na jejich základě mohl rozhodnout o jeho nároku, a skutečnost, že v rámci tohoto vylíčení akcentoval právě nezákonnost domovní prohlídky neúměrně k vylíčení skutečnosti následného trestního stíhání, mu nemůže být přičítána k tíži.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že jak v podání Ministerstvu spravedlnosti ze dne 10. 8. 2010, tak zároveň i v žalobě ze dne 9. 2. 2011 konstatoval, že jednou z příčin jemu způsobené škody bylo podání obžaloby ze strany státního zastupitelství pro podezření ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování a následné řízení před soudem, kdy jako jedinou příčinu podání obžaloby shledává právě nezákonnou domovní prohlídku v bytě stěžovatele, jež vyústila v podezření ze spáchání trestného činu. Podat obžalobu lze pouze pro ten skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tedy pro skutek, který je uveden v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Logicky vzato, pokud je nesprávný úřední postup v podobě nezákonné domovní prohlídky implicitně zahrnut v usnesení o zahájení trestního stíhání, které se tímto stává vadným, respektive nezákonným, musí být nezákonné rovněž i rozhodnutí státního zastupitelství, kterým se podává obžaloba u příslušného soudu. Zároveň není možné podání obžaloby, pokud by předtím nebylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání. Pokud stěžovatel v žalobě uvedl, že "vydání inkriminovaného nezákonného příkazu k domovní prohlídce a jeho následné, taktéž nezákonné, vykonání způsobilo, že byla na stěžovatele podána obžaloba a soud, který o ní rozhodoval, musel konat řízení a žalobce (stěžovatel) pak vyhledat právní pomoc v osobě obhájce", je v tomto tvrzení v souladu s trestním řádem zároveň zahrnuto i tvrzení nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, protože zahájení trestního stíhání je nezbytným mezičlánkem mezi nezákonnou domovní prohlídkou a podáním obžaloby, které byl nakonec stěžovatel zproštěn.

8. V daném případě se podle stěžovatele nejedná o otázku skutkovou, nýbrž o otázku právní, neboť tento zákonný postup vyplývá z trestního řádu. Nebylo povinností stěžovatele za dané situace, ve spojení s ostatními tvrzeními stěžovatele, skutečnost nezákonného zahájení trestního stíhání tvrdit a dokazovat, neboť ji měl v souladu se zásadou iura novit curia dovodit soud.

9. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 16. 9. 2013 pouze odkázal na závěry napadeného rozsudku a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření ze dne 18. 9. 2013 uvedl, že podle jeho názoru k žádnému porušení práv stěžovatele nedošlo a k námitkám stěžovatele považuje za nadbytečné se konkrétně vyjadřovat, neboť je má za zjevně neopodstatněné.

10. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu se ve věci nekonalo ústní jednání, neboť Ústavní soud neprováděl dokazování a od jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.
II.

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Z tohoto pohledu přezkoumal Ústavní soud i napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 44 Nt 1307/2006-3 ze dne 9. 6. 2006 byla nařízena domovní prohlídka "v rodinném domě a prostorách k němu náležejících na adrese T., majitele Mgr. Jarmily Tykvové, roz. Z.". Domovní prohlídka se uskutečnila dne 26. 7. 2007, a to včetně násilného vniknutí do bytu stěžovatele, který podle smlouvy o nájmu užíval byt. V bytě stěžovatele byly takto nalezeny dvě samonabíjecí pistole včetně zásobníků, přičemž stěžovatel neměl povolení k jejich držení. Na základě této skutečnosti byl stěžovatel obviněn z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona a byla na něj podána obžaloba.

14. V hlavním líčení, které se konalo dne 22. 10. 2007, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Teplicích obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. řádu. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že policejní orgán neměl oprávnění k provedení domovní prohlídky v prostorách, které užíval stěžovatel, a tato byla v té části, v níž se týkala těchto prostor, prováděna nad rámec příkazu. K důkazům získaným proti stěžovateli nezákonným způsobem nelze přihlížet, a protože jiné důkazy než právě nalezené zbraně vinu stěžovateli neprokázaly, soud jej musel obžaloby zprostit. Učinil tak podle § 226 písm. c) tr. řádu, v odůvodnění rozsudku pak uvedl, že "tak mělo být formálně-procesně zřejmě učiněno spíše s využitím ustanovení § 226 písm. a) tr. zákona, neboť s ohledem na nevyužitelnost důkazů nelze ani učinit závěr, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán". Stěžovatel se po zproštění obžaloby obrátil na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody a posléze s žalobou na soud.

15. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl."

16. Problematikou náhrady škody způsobené státem v souvislosti s trestním stíháním určité osoby se Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zabýval.

17. Zejména konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či dokonce zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491), dostupné též in http://nalus.usoud.cz].

18. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.

19. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567), dostupný též in http://nalus.usoud.cz].

20. Uvedené shora platí jak pro majetkovou, tak i nemajetkovou újmu. V případě požadavku na náhradu majetkové újmy, která byla osobě trestně stíhané způsobena v souvislosti s tímto trestním stíháním, je povinností soudu, pokud se prokáže, že byl obviněný obžaloby zproštěn nebo bylo zastaveno jeho trestní stíhání, posoudit, zda je nárok na náhradu opodstatněný, případně v jaké výši.

21. V daném případě obecné soudy odmítly stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody způsobené jeho trestním stíháním s odůvodněním, že příkaz k domovní prohlídce nebyl nikým pro nezákonnost zrušen, stejně jako její provedení. Příkazem k domovní prohlídce a jejím vykonáním stěžovateli požadovaná škoda nevznikla, když podání obžaloby státním zástupcem nebylo vyvoláno nezákonností domovní prohlídky, ale z důvodu podezření ze spáchání trestného činu. Nárok by mohl být dle názoru soudu důvodným, pokud by jej stěžovatel uplatnil z titulu nezákonného rozhodnutí, které spočívalo ve vznesení obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť následně byl obžaloby zproštěn. Pokud tak neučinil, nelze takové pochybení při jednání soudu odstranit.

22. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny, potažmo ze zákona o odpovědnosti za škodu se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ze dne 6. 11. 2012 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

23. Ústavní soud však současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

24. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)].

25. Shora uvedené povinnosti však v daném případě obecné soudy nedostály a nárok stěžovatele posoudily ryze formalisticky, neboť přičítaly stěžovateli k tíži to, že při vymezení nároku na náhradu škody více akcentoval nezákonnost domovní prohlídky, aniž by svou argumentaci více zaměřil na vztah zahájení trestního stíhání a pozdějšího zproštění obžaloby.

26. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být zjevně nespravedlivé. Tuto povinnost však zejména odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadeno ústavní stížností, ve stěžovatelově věci nesplnil. Z průběhu trestního řízení je totiž zřejmé, že na počátku stěžovatelova nároku na náhradu škody byla skutečně domovní prohlídka, která byla později soudem označena jako nezákonná. Až na jejím základě bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, přičemž opět jediným důvodem zproštění byla nepoužitelnost důkazů získaných při provedení této nezákonné domovní prohlídky.

27. Ani skutečnost, že příkaz k domovní prohlídce nebyl pro nezákonnost zrušen, nemůže zavdat soudu záminku k odmítnutí jinak zcela zřejmého nároku, který stěžovateli postupem orgánů státu vznikl. Zrušit příkaz k domovní prohlídce může výjimečně ze zcela jasně vymezených ústavněprávních důvodů pouze Ústavní soud, pokud se na něj s ústavní stížností fyzická nebo právnická osoba obrátí. Lze však pro úplnost poznamenat, že Ústavní soud nemůže orgánům činným v trestním řízení přikazovat, jaké důkazy mohou použít, resp. jaké se mají z vyšetřovacího spisu zcela odstranit nebo dokonce zničit. Takovou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním přípravném řízení by bylo možno považovat - snad s výjimkou naprosto mimořádné situace - za zcela nepřípustnou [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2982/10 ze dne 14. 2. 2013 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

28. Naopak nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení, což se v daném případě také stalo. Stěžovatel se poté náležitě domáhal nápravy prostřednictvím žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. [srov. nález ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2427/12 (N 26/68 SbNU 303)]. Všechny podmínky zákona, jež jsou nezbytné pro odpovědnost státu za škodu způsobenou stěžovateli trestním stíháním, tak byly v daném případě splněny. Pokud stěžovatel při uplatnění svého oprávněného nároku v žalobě poněkud neobratně formuloval důvody jeho vzniku, je třeba poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně měl k dispozici trestní spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 6 T 89/2007, který byl čten při jednání dne 18. 5. 2011 a z něhož bylo možné dovodit všechny podstatné okolnosti vzniku nároku na náhradu škody, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání.

29. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě) byla odčiněna. Systematickým a logickým extenzivním výkladem dospěla k závěru, že došlo-li k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. usnesením o zahájení trestního stíhání jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, pod C 1813, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25, pod C 1867). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2614/2003).

30. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) vyslovil závěr, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení. To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 590/08, viz výše).

31. Osoba, proti které je vedeno trestní stíhání, je proti orgánům státu v nevýhodě již proto, že stát disponuje odborným aparátem vyškoleným ve znalosti práva, metod vedení vyšetřování. Má k dispozici zázemí odborných pracovišť, které mohou podle potřeby konkrétního vyšetřování pro orgány trestního řízení provádět vyhodnocování jednotlivých důkazů za použití nejmodernějších technologií. Proto trestně stíhaná osoba má ústavně zaručené právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Proto je také spravedlivé, aby za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, náklady upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu.

32. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla z ryze formálních důvodů náhrada nákladů obhajoby ze strany obecných soudů odepřena, došlo k zásahu jak do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak do práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

III.

33. Ústavní soud musí závěrem opět připomenout, že v případě odpovědnosti veřejné moci za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je nutno reflektovat jak článek 36 odst. 3 Listiny, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice a v zájmu zachování respektu jednotlivce vůči orgánům státu přistupovat k odškodňování případných excesů s maximální mírou odpovědnosti a snahy o zjednání spravedlnosti. Přehnaně formalistický postup vedoucí k sofistikovanému odůvodňování zřejmé nespravedlnosti představuje popření základního úkolu soudce v každé jím posuzované cause: skrze zákon hledat spravedlivé řešení pře.

34. Z nalézacího spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 8/2011 je výslovně patrno, že v žalobě o náhradu škody z výkonu veřejné moci popsal žalobce prostřednictvím svého zástupce v podstatných rysech celý skutkový stav věci od nařízení domovní prohlídky až po zproštění obžaloby. Platí-li obecná zásada iura novit curia, pak měl obecný soud k dispozici všechny potřebné skutkové podklady (včetně předmětného trestního spisu), aby rozhodl ve věci samé, přičemž jeho právní posouzení věci mohlo brát v plné míře v úvahu relevantní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. - § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. b) a contrario a navazující. Považoval-li odvolací soud přesto tvrzení žalobce za nedostačující, bylo namístě poučit žalující stranu v intencích § 5 občanského soudního řádu o doplnění (změně) žaloby, i když vzhledem k jejímu textu jde spíše o zpřesnění jejího obsahu. Výchozí tvrzení žalobce, resp. jeho akcent na vznik škody spočívající v nákladech obhajoby, kterou si obstaral po (nezákonné) domovní prohlídce, jsou totiž dostatečně určitá. Jde jen o výslovné zdůraznění procesního úkonu zproštění obžaloby (a jeho řádné identifikace) jako bezprostřední podmínky vyslovení závěru o vzniku škody žalobci.

35. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl, neboť dospěl k závěru, že došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č. j. 21 Co 342/2011-59 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.