I. ÚS 2149/09
I.ÚS 2149/09 ze dne 2. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Ostrava, Kosmova 20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 4 As 67/2008 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, čj. 22 Ca 92/2008 - 21, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy o zastavení řízení ve věci jeho žádosti o vydání řidičského průkazu.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel popsal předcházející řízení a tvrdí, že svou žádostí vyhověl podmínkám zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), když prokázal svou totožnost tím, že k žádosti o vydání nového řidičského průkazu připojil vše potřebné. Za této situace mohl správní orgán ověřit jeho totožnost z takto předložených podkladů a netrvat na tom, aby předložil platný doklad totožnosti. Podle stěžovatele je správním orgánům podrobně známa jeho situace, kdy v důsledku sporné koncovky jeho rodného čísla probíhala a probíhají správní řízení o vydání občanského průkazu a cestovního dokladu.

Stěžovatel především nesouhlasí se závěry Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu o tom, že podmínkou pro vydání řidičského průkazu není, podle § 109 zákona o silničním provozu, ověření totožnosti žadatele, nýbrž předložení platného dokladu totožnosti. Ten stěžovatel nemůže předložit, neboť v důsledku svého sporu o koncovku rodného čísla odmítl převzít občanský průkaz. Podle stěžovatele tak ve zmíněném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 14, čl. 18, čl. 20, čl. 21 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s interpretací § 109 zákona o silničním provozu tak, jak jej učinil krajský soud a Nejvyšší správní soud. Stejné námitky stěžovatel uplatnil již v řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ústavní vymezení jeho postavení (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud konstatuje, že tato ústavní stížnost je dalším z návrhů téhož stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/09 a Pl. ÚS 18/09), v nichž žádá po Ústavním soudu, aby přehodnotil právní závěry Nejvyššího správního soudu a jím provedený výklad příslušných ustanovení zákona a tak dospěl k jinému, pro něj příznivému závěru.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele poté, co se podrobně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele, které zopakoval i v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se pečlivě zabýval otázkou výkladu § 109 zákona č. 361/2000 Sb. Konstatoval, že podle tohoto ustanovení musí žadatel k žádosti o vydání řidičského průkazu přiložit platný doklad totožnosti. Do této kategorie žadatelů náležel i stěžovatel, neboť byl držitelem řidičského oprávnění, kterému končí jeho platnost. Vzhledem k tomu, že zákon staví na roveň žadatele, kteří mají neplatný řidičský průkaz a žadatele, jimž platnost řidičského průkazu končí, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil výkladu stěžovatele, že doklad totožnosti předkládá pouze žadatel, jehož řidičský průkaz je neplatný. Nejvyšší správní soud rovněž podrobně vyložil pojem "doklad totožnosti" užitý v zákoně o silničním provozu a konstatoval, že v souladu s ustanovením § 109 tohoto zákona, je za doklad totožnosti považován platný občanský průkaz.

Ohledně námitky stěžovatele, vztahující se k jeho sporu o změnu rodného čísla, Nejvyšší správní soud uvedl, že: "V posuzované věci rovněž platí závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, čj. As 4/2008-95, že o změně rodného čísla, což stěžovatel požadoval, nemohly správní orgány rozhodující o vydání osobních dokladů rozhodnout; v tomto ohledu nebyly pasivně legitimovány. Stěžovatel nemohl uspět s požadavkem na změnu rodného čísla, neboť nemůže mít shodné rodné číslo s jiným občanem ČR. V dané situaci je právo stěžovatele slabší, protože jemu bylo toto rodné číslo zapsáno omylem."

Nejvyšší správní soud upozornil stěžovatele, že pokud odmítá převzít občanský průkaz, který mu byl vydán dne 10. 9. 2003, vystavuje se nebezpečí, že mu nebudou vydány ani jiné osobní doklady, u nichž je třeba, aby se prokázal platným občanským průkazem.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných nebo správních soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. K takovému zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud aplikace práva obecnými či správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení.

Jak však vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci § 109 zákona o silničním provozu na projednávaný případ. Stejně dostatečně podrobně se vyjádřil i k ostatním námitkám stěžovatele a jasně uvedl, jaké důvody jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nelze, v žádném případě, označit jako svévolné či excesivní. Jeho vydáním nedošlo k zásahu do žádného z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

S ohledem na tyto závěry I. senát Ústavního soudu ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.