I. ÚS 2136/09
I.ÚS 2136/09 ze dne 23. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a A. K., obou zastoupených advokátem JUDr. Ivanem Werlem, AK Velké Meziříčí, Vrchovecká č. 2/74, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, č. j. 26 Cdo 1830/2008-104, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 19 Co 71/2006, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 11 C 123/2004-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírají ji zejména o následující důvody:

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (jako soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 11 C 123/2004-49, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal stěžovatelům vedlejší účastník - žalobce. Okresní soud neshledal, že by se v dané věci jednalo o situaci, kdy by bylo namístě přiznání stěhovacích nákladů ve smyslu § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3 2006. Okresní soud rovněž rozhodl, že se stěžovatelům nepřiznává náhrada nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelů - směřujícímu proti výroku o stěhovacích nákladech a proti výroku o nákladech řízení - Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 71/2006, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o stěhovacích nákladech. Ve výroku o nákladech nalézacího řízení prvostupňový rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konečně stanovil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 26 Cdo 1830/2008-104, odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé ústavní stížnost koncipovali tak, že nejprve zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla právě citovaná rozhodnutí [této rekapitulaci je věnován odstavec II tohoto usnesení]. Podle jejich názoru prvostupňový soud zejména nedostatečně zjistil skutkový stav a zaujal nesprávný právní názor, takže při svém rozhodování neodůvodněně zvýhodnil vedlejšího účastníka. Odvolací soud -i přes doplnění dokazování -dospěl k neobjektivnímu názoru, že procesní postavení stěžovatelů i vedlejšího účastníka je rovnocenné. Soudy pak jednostranně preferovaly sociální situaci žalobců oproti stěžovatelům. Své dovolání pak stěžovatelé založili na vznesení otázky zásadního právního významu spočívající v tom, zda se v případě, kdy je dávána výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby pronajímatele (vlastníka nemovitosti) a postavení účastníků je z hlediska zdravotního stavu rovnocenné, jedná o "odůvodněný případ" ve smyslu § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006. Dovodili, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s jejich argumentací, jednoduché právo aplikovaly příliš formalistickým způsobem a v rozporu s ústavněkonformním výkladem, jakož i v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu týkající se možnosti aplikace institutu dobrých mravů při přiznávání stěhovacích nákladů. Právní závěry soudů jsou podle stěžovatelů v přímém nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy se nesnažily věc spravedlivě posoudit [tedy v té části sporu, kde stěžovatelům nepřiznaly stěhovací náklady, ani náhradu nákladů soudních řízení], ale pouze jí rychle uzavřít, a to i za cenu porušení základních práv a svobod stěžovatelů, jež jsou jim garantována zejména čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv asvobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Ze spisu vedeného Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C123/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobou se vedlejší účastník Z. P. domáhal vůči stěžovatelům přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Jako výpovědní důvod označil ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) OZ (ve znění účinném do 30. 3. 2006), neboť v žalobě specifikovaný dům (respektive v tomto domě vybudovaný byt - dále jen "byt") potřebuje pro sebe, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (je invalidní důchodce) již nemůže dále bydlet ve společné domácnosti se svými rodiči; potřebuje samostatné, klidné bydlení. Dále uvedl, že byt potřebuje uvolnit také proto, aby mohl o celý dům náležitě pečovat. Stěžovatelé v reakci na žalobu prohlásili, že prokáže-li vedlejší účastník tvrzený výpovědní důvod, nechť soud k výpovědi z nájmu přivolí. Stěžovatelé rovněž souhlasili s tím, aby jejich vyklizeníz předmětného bytu bylo vázáno na poskytnutí přiměřeného náhradního bytu. V této souvislosti však navrhli, aby vedlejšímu účastníku byla uložená povinnost nahradit jim stěhovací náklady a náklady soudního řízení.

Okresní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 11 C 123/2004-49, rozhodl tak, že k výpovědi vůči stěžovatelům se přivoluje; nájem bytu stěžovatelů skončí posledním dnem třicetidenní lhůty, která počne běžet od prvního kalendářního měsíce, následujícího po právní moci tohoto rozsudku. Stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Soud žalovaným stěžovatelům právo na náhradu stěhovacích nákladů nepřiznal (výrok I). Výrokem II okresní soud osvobodil vedlejšího účastníka od soudních poplatků a výrokem III stěžovatelům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Okresní soud dovodil, že je naplněn výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. a) OZ (ve znění účinném do 30. 3. 2006), neboť žalobce jako pronajímatel (a vlastník předmětného domu) potřebuje - s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a na skutečnost, že bydlí u svých rodičů - předmětný byt pro sebe. Soud neshledal, že by bylo namístě přiznání stěhovacích nákladů ve smyslu § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006, neboť "odůvodněnost případu" ve smyslu uvedeného ustanovení je třeba posuzovat nejen ve vztahu k stěžovatelům, ale i ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi. I kdyby pak byly prokázány skutečnosti tvrzené stěžovateli (že jejich zdravotní stav jim neumožňuje přestěhovat se vlastními silami a že nemají prostředky na placení stěhovacích nákladů), bylo by přiznání náhrady stěhovacích nákladů s ohledem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vedlejšího účastníka [invalidního důchodce, jehož jediným majetkem větší hodnoty je předmětný dům (byt), jejž dostal od otce darem], v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 OZ. Rozhodnutí o nákladech řízení opřel okresní soud o ustanovení § 143 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř. Dospěl k závěru, že stěžovatelé by měli právo na náhradu nákladů řízení, neboť svým chováním nezavdali příčinu k podání žaloby (§ 143 o. s. ř.); osobní poměry vedlejšího účastníka (spočívající v jeho zdravotním stavu) a jeho majetkové poměry (je invalidní důchodce) však představují důvody zvláštního zřetele hodné, proč náhradu nákladů stěžovatelům nepřiznal. Uvedené skutečnosti vyplývají z lékařských zpráv a z výpovědi svědka J. P.

K odvolání stěžovatelů - směřujícímu proti výroku o stěhovacích nákladech a proti výroku o nákladech řízení - Krajský soud v Brně (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 71/2006, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o stěhovacích nákladech (výrok I). Ve výroku o nákladech nalézacího řízení změnil prvostupňový rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrokem III stanovil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.

Potvrzující výrok o stěhovacích nákladech odůvodnil krajský soud tak, že po doplnění dokazování zprávami o zdravotním stavu stěžovatelů zjistil, že zdravotní situace a majetkové poměry účastníků řízení jsou srovnatelné, a to nepříznivé. Vedlejší účastník je sice na rozdíl od stěžovatelů vlastníkem nemovitosti, v níž žijí stěžovatelé, leč z jejich užívání je prozatím vyloučen a nemá z jejího vlastnictví žádný finanční ani jiný prospěch.

Změnu výroku o nákladech nalézacího řízení krajský soud vysvětlil tím, že stěžovatelé na počátku důsledně popírali samotnou opodstatněnost žaloby [jiná by byla situace podle soudu tehdy, pokud by stěžovatelé vystěhování bránili pouze proto, že nemají kde jinde bydlet] a nebyli rovněž úspěšní se svým návrhem na náhradu stěhovacích nákladů; měl by to být tedy vedlejší účastník, komu měl okresní soud přiznat náhradu nákladů nalézacího řízení. Vedlejší účastník se však náhrady nákladů nalézacího řízení vzdal a proto krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení.

Proti potvrzujícímu výroku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovali v posouzení otázky, zda se v případě, kdy je dávána výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby pronajímatele (vlastníka nemovitosti) a postavení účastníků je z hlediska zdravotního stavu rovnocenné, jedná o "odůvodněný případ" ve smyslu § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006. Dodali, že při rozhodování o přiznání stěhovacích nákladů jim nelze k tíži přičítat skutečnost, že vedlejší účastník nemůže momentálně byt fakticky užívat, neboť je jeho věcí, jak rychle zajistí stěžovatelům přiměřený náhradní byt, aby jeho byt mohli opustit. V dovolání konečně poukázali na to, že podle občanského zákoníku v nyní platném znění přísluší nájemci u daného výpovědního důvodu náhrada stěhovacích nákladů bez dalšího.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 20 Cdo 1830/2008-104, dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř). O nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Pokud jde o otázku náhrady stěhovacích nákladů uvedl, že s ohledem na formulaci ustanovení § 711 odst. 3 OZ (ve znění účinném do 30. 3. 2006) je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě (podle jeho specifických okolností) vymezil, co je a co není odůvodněný případ umožňující přiznat nájemci stěhovací náklady. Pokud soud toto svoje rozhodnutí řádně a logicky zdůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolateli -stěžovateli vymezená otázka proto není otázkou zásadního právního významu. Odkaz dovolatelů -stěžovatelů na současně platnou právní úpravu je nepřípadný, neboť ustanovení § 711a odst. 3 je účinné až od 31. 3. 2006, zatímco v dané věci bylo rozhodováno podle předchozí právní úpravy.

III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou tak, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a s upuštěním od ústníhojednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") souhlasí.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že rozhodování o přivolení k výpovědí z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006 bylo vždy náročné, neboť v takovýchto případech se zpravidla jednalo o spořádané nájemce i pronajímatele; nikdo se tedy ničím neprovinil a přesto, ať už soud rozhodl jakkoli, vždy došlo ke znevýhodnění té nebo oné strany. Rozhodování o stěhovacích nákladech pak je rovněž stejně svízelné. Nájemci výpověď z nájmu nezavinili (proč by tedy měli nést stěhovací náklady?), ovšem pronajímatel byl často do značné míry zatížen už tím, že musel nájemcům zajistit přiměřený náhradní byt. V právě projednávaném případě se tedy krajský soud snažil ve svém rozhodnutí zohlednit jak právě uvedená východiska, tak platnou právní úpravu, a reflektoval i otázku soudu s dobrými mravy. V závěru svého vyjádření krajský soud uvedl, že souhlasí s upuštěnímod ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že se v dané věci zabýval toliko přípustností dovolání. Zjištění jeho nepřípustnosti potom Nejvyššímu soudu nedovolilo přezkoumávat správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření souhlasil s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona oÚstavním soudu.

Protože vyjádření obecných soudů nepřinesla žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení ústavní stížnosti, jež by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel a nezasílal je stěžovatelům k případné replice.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovacíčinností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky aplikace ustanovení § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006 a jak rozhodly o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení. K těmto námitkám poukazuje Ústavní soud na obsah spisu, který je podrobně popsán v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soudy jak otázku aplikace § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006, tak otázku náhrady nákladů řízení [kde lze odkázat zejména na závěry odvolacího soudu, jenž rozhodnutí nalézacího soudu korigoval tak, aby odpovídalo jak obecné občanskoprávní úpravě, tak zásadám spravedlnosti] řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelé v této souvislosti vyjadřují nesouhlas s právními závěry obecných soudů, pak tím v zásadě jen opakují námitky, které již uplatňovali v odvolacím a dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutími je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelů však Ústavní soud neshledal; právo na soudní ochranu, vyplývající z Ústavy, Listiny základních práva svobod, jakož i z čl. 6 Úmluvy jim odepřeno nebylo. Obecné soudy v rámci své volné úvahy neshledaly, že by šlo o odůvodněný případ ve smyslu § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006 a nepřiznaly stěžovatelům náhradu stěhovacích nákladů. Na základě průběhu řízení rovněž rozhodly o nákladech nalézacího a odvolacího řízení. V souzené věci jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší souduobecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušenízákladních práv stěžovatelky. Takový závěr však Ústavní soud neučinil.

Ústavní soud uzavřel tak, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se libovůle ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor vesmyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, byť ho stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozovali. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné doplnit ještě následující.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují i na rozpor, který údajně existuje mezi ústavní stížností napadenými rozhodnutími (tedy přesněji řečeno, mezi aplikací § 3 OZ ve spojení s § 711 odst. 3 OZ ve znění účinném do 30. 3. 2006 v těchto rozsudcích provedené) a aktuální judikaturou Nejvyššího soudu týkající se stejné problematiky (tedy rozhodování o stěhovacích nákladech a aplikaci institutu dobrých mravů). Aniž by se Ústavní soud stavěl do role sjednocovatele judikatury obecných soudů, která mu nepřísluší, konstatuje, že dovolávání se aktuální judikatury Nejvyššího soudu ve věci stěžovatelů je nepřípadné; to proto, že judikatura Nejvyššího soudu, jež na základě nové právní úpravy vznikla, zatím není sto poskytnout relevantní odpověď na otázku vztahu mezi přiznanou náhradou stíhacích nákladů a institutem dobrých mravů.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.