I. ÚS 2134/17
I.ÚS 2134/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 448/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 7 Tdo 476/2017-19, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2016 č. j. 3 To 736/2016-156 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2016 č. j. 31 T 116/2016-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2016 č.j. 31 T 116/2016-134 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl podle § 274 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč, s tím, že podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stěžovateli povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pokud by nebyl peněžitý trest vykonán. Stěžovateli byl dále podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený Ladislav Dunka odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se stěžovatel dopustil tím, že dne 19. 3. 2016 kolem 01:00 hodin v Českých Budějovicích řídil po předchozím požití blíže nezjištěného množství alkoholických nápojů po náměstí Přemysla Otakara II. ve směru jízdy od ulice U Černé věže k ulici Krajinské osobní automobil Škoda Rapid, maje v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu, což vylučovalo jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo. Na úrovni domu č. p. 42 přejel s vozidlem vlevo, kde narazil do levé zadní části zde zaparkovaného osobního automobilu Toyota Auris, na kterém způsobil jeho majiteli Ing. Jiřímu Dudovi škodu ve výši 73 967 Kč; v důsledku nárazu bylo vozidlo Toyota odhozeno pravým zadním bokem na vedle parkující osobní vozidlo VW Passat, na kterém tak způsobil jeho majiteli Ladislavu Dunkovi škodu ve výši 81 374 Kč. Na vozidle Škoda Rapid z majetku společnosti JIP majetková, s. r. o. způsobil škodu ve výši 83 488 Kč.

3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016 č. j. 3 To 736/2016-156 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, které následně napadl dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 7 Tdo 476/2017-19 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že jelikož důkaz dechovou zkouškou a krevním testem byl proveden až po desíti hodinách po dopravní nehodě, nebyl takový důkaz oprávněný. Existovalo sice podezření, že se stěžovatel účastnil dopravní nehody, nicméně jako zásadní okolnost je prý potřeba posoudit, zda výzva policisty učiněná s tak velkým časovým odstupem za situace, kdy se stěžovatel zdržoval doma a tvrdil, že požíval alkohol zde, měla požadovanou souvislost s provozem na pozemních komunikacích. S přibývajícím časem se tato souvislost velmi rychle vytrácí a zvyšuje se význam faktoru případné konzumace alkoholu po jízdě, která byla v trestním řízení stěžovatelem tvrzena. Pokud jde o důkaz videozáznamy z kamerového systému umístěného v domě, kde stěžovatel bydlí, i tento důkaz byl podle jeho názoru obstarán v rozporu se zákonem, případně s právem obviněného na ochranu osobnosti, osobních údajů a právem na soukromý život.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Pochybení takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

7. V daném případě obecné soudy shledaly, že souhrn nepřímých důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel řídil vůz pod silným vlivem alkoholu a způsobil uvedené škody, je zcela nezpochybnitelný: výpovědi čtyř svědků, kamerový záznam či samotné chování stěžovatele, který z místa dopravní nehody ujel, po zaparkování v místě bydliště auto zapomněl uzamknout, ponechal v něm větší množství peněz a doklady, neotevřel policistům, zvonícím u jeho dveří a následně si ani nepamatoval, kde vozidlo zanechal. Ještě kolem poledne měl v krvi nezanedbatelné množství alkoholu. Rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění i jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v trestním řízení, umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o jeho vině. Obhajobu stěžovatele, že výzva, aby se podrobil dechové zkoušce až deset hodin po spáchání daného činu je neoprávněná, stejně jako prý bylo neoprávněné použít kamerový záznam z domu, kde bydlí, soudy podle názoru Ústavního soudu správně neakceptovaly a jeho námitky vyvrátily. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ke kamerovému záznamu Nejvyšší soud, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, případně podotkl, že byl pořizován společenstvím vlastníků bytového domu kde stěžovatel bydlí, a tedy také s jeho souhlasem jako spoluvlastníka.

8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost označit za důvodnou.

9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.