I. ÚS 2124/09
I.ÚS 2124/09 ze dne 29. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 117/2008-54, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního úřadu v Litoměřicích jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zkrácena na právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. l a na právu vlastnickém zakotveném v čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má zato, že se Nejvyšší správní soud věcně nezabýval ustanovením § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, a nezaujal právní názor k tomu, zda absence základních náležitostí rozhodnutí má za následek jeho právní neúčinnost, zda je takové rozhodnutí vykonatelné a zda na základě takového rozhodnutí lze sestavit exekuční titul - vykonatelný výkaz nedoplatků. Stěžovatelka dále namítá, že daňový spis musí obsahovat originály dodatečných platebních výměrů a to podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nahlédnutím do daňového spisu však stěžovatelka zjistila, že jsou v něm založeny pouze kopie rozhodnutí bez otisku úředního razítka se státním znakem a bez originálu podpisu pracovníka správce daně. Na základě takových rozhodnutí nebylo dle stěžovatelky možné sestavit vykonatelný výkaz nedoplatků, neboť tato nejsou způsobilá výkonu rozhodnutí.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníku řízení a vedlejšímu účastníku, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se již vypořádal v napadeném rozsudku. Na doplnění uvádí, že sporná právní otázka, přes argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti, se ve skutečnosti netýká nicotnosti, resp. daňové neplatnosti" exekučního titulu, neboť Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku dospěl po skutkové stránce k závěru, že platební výměry byly řádně podepsány a orazítkovány (viz čl. 56, odstavec 5 rozsudku), tudíž nebylo důvodu zabývat se otázkou, jaký právní význam by mělo, kdyby podepsány a orazítkovány nebyly. Nosným důvodem napadeného rozsudku byl závěr, že platební výměr nepřestává být exekučním titulem, byly-li pochybením správce daně zaslány a doručeny, byť fikcí, daňovému subjektu perfektní (pověřeným pracovníkem správce daně řádně podepsané a úředním razítkem opatřené) platební výměry, takže po dobu doručování nebyla tato rozhodnutí dočasně součástí daňového spisu a stala se jí opětovně teprve tehdy, když se po marném uplynutí úložní doby nevyzvednutá zásilka s touto písemností vrátila zpět správci daně. Na tomto svém právním závěru Nejvyšší správní soud trvá a nic, co by znamenalo protiústavní zásah do stěžovatelčiných základních prav, nespatřuje. Nejvyšší správní soud trvá i na svém názoru, že neplatnost exekučního titulu nezpůsobilo ani to, že stejnopisy rozhodnutí byly vydány stěžovatelce osobně poté, co přišla nahlédnout do spisu, v němž již byly vrácené obálky s datem doručování, z něhož vyplývala fikce doručení. Stěžovatelka nebyla dotčena na svých procesních ani hmotných právech tak; že by se to v její právní pozici jakkoli projevilo, neboť zejména nedošlo k tomu, že by jí zůstalo utajeno, jaké platební výměry byly vydány a že mají všechny vlastnosti exekučních titulů a předmětná chyba byla napravena ihned poté, co vyšla najevo.

Finanční úřad v Litoměřicích se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu ze dne 20.5.2009 pod sp. zn. 7 Afs 117/2008-54, a je toho názoru, že tvrzení uváděné stěžovatelkou se opírají o striktně formalistický výklad dodržení všech procesních podmínek nutných k existenci exekučního titulu. Přes určitá pochybení správce daně konstatovaná i v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu se nejedná o vady, které by měly za následek neexistenci skutkového základu pro vydání exekučního příkazu, který by způsoboval jeho neplatnost či dokonce nicotnost.

Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce k replice, stěžovatelka však možnosti vyjádřit se k nim v soudem stanovené lhůtě nevyužila.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 66/2007-26, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 2008, č. j. 15 Ca 66/2007 26, zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Finančního úřadu Litoměřicích (dále jen finanční úřad ) ze dne 15. 1. 2007, č. j. 3597/07/196940/6321, kterým nebylo vyhověno námitce proti exekučnímu příkazu vydanému správcem daně dne 26. 9. 2006, č. j. 100216/06/196940/6321. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v předloženém správním materiálu jsou založeny toliko kopie uvedených dodatečných platebních výměrů, na kterých je jen průpisový podpis pověřeného pracovníka správce daně a otisk úředního razítka se státním znakem chybí. Nicméně u dodatečného platebního výměru ze dne 29. 7. 2003, č. j. 73151/03/196911/6154, je připojena nedoručená zásilka, kterou pracovníci správce daně otevřeli, jak vyplývá z jimi pořízeného úředního záznamu ze dne 12. 1. 2007, a v ní byly stejnopisy dodatečných platebních výměrů, které vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně i otisk úředního razítka se státním znakem obsahují. Z této skutečnosti je zřejmé, že originály dodatečných platebních výměrů obsahovaly základní náležitosti uvedené v ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků ), a proto je nelze považovat za neplatné ve smyslu odst. 7 citovaného ustanovení. Krajský soud dále dovodil, že i kdyby v těchto rozhodnutích nebyly uvedeny vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně a otisk úředního razítka se státním znakem, nemělo by to samo o sobě za následek jejich neplatnost. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (formální aspekt) totiž nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí, neboť tento nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt), jak dovodil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, dostupný na www.nssoud.cz, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, jinak domény Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že na základě kopie rozhodnutí bez otisku úředního razítka se státním znakem a bez originálu podpisu pracovníka správce daně založené ve spise nebylo možné sestavit vykonatelný výkaz nedoplatků, neboť taková rozhodnutí nejsou způsobilá výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka má tedy zato, že v její věci došlo k provedení daňové exekuce bez vykonatelného exekučního titulu, k čemuž Nejvyšší správní soud nepřihlédl, opomněl-li aplikovat ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Této námitce stěžovatelky nemohl Ústavní soud z níže uvedených důvodů přisvědčit. Jak již uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud, v dané věci se exekuční příkaz opírá o vykonatelný výkaz nedoplatků, který byl vydán v návaznosti na dodatečné platební výměry a nesplnění výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě adresované stěžovatelce. Předmětné dodatečné platební výměry byly vydány příslušným správním orgánem, byly podepsány pověřeným pracovníkem a označeny razítkem a takto byly doručeny stěžovatelce, která jejich doručení fikcí nijak nezpochybnila ani v námitce ani v žalobě. Později byly stěžovatelce předány stejnopisy dodatečných platebních výměrů oproti podpisu stěžovatelky. Kromě krátkého časového úseku, po který trvala jejich poštovní přeprava stěžovatelce, která si však zásilku nevyzvedla, se ve spise dodatečné platební výměry skutečně nacházely, byť, v důsledku pochybení při jejich odesílání, v zalepené obálce. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že exekuční tituly byly jak řádně vydány, tak stěžovatelce doručeny, skutečnost, že se ve správním spise nacházely v zalepené obálce, nezpůsobuje jejich neplatnost či nicotnost.Všechny uvedené skutečnosti proto ukazují, že zde existoval řádný podklad pro daňovou exekuci ve smyslu § 73 zákona o správě daní a poplatků, a že proto z důvodů, jež stěžovatelka namítala, nelze považovat exekuci za nezákonnou.

Je tedy zřejmé, že se Nejvyšší správní soud stěžovatelkou namítanými vadami exekučního titulu podrobně zabýval, avšak vzhledem k tomu, že neshledal absenci zákonných náležitostí takového rozhodnutí, neaplikoval v dané věci ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Takovému řádně odůvodněnému postupu Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska čeho vytknout, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Výše konstatované pochybení daňového orgánu při doručování dodatečných platebních výměrů stěžovatelce nemohlo mít vliv na samotnou reálnou existenci řádně vydaného exekučního titulu a nebylo tedy takového rázu, aby ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces či do práva vlastnického. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, není proto důvodu, pro který by bylo možno označit Nejvyšším správním soudem podaný závěr za zjevně svévolný, tento má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.