I. ÚS 2121/16
I.ÚS 2121/16 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jaroslava Suchého, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze, Táboritská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 900/2016-202 ze dne 19. dubna 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 366/2015-169 ze dne 18. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice GRISHKO DANCE s. r. o., se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 domáhal na vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Újmu mu vedlejší účastnice měla způsobit tím, že jej diskriminovala z důvodu pohlaví a etnického původu tím, že mu neumožnila ucházet se o místo prodavače v obchodě s tanečním potřebami. Obvodní soud dospěl k závěru, že k nepřípustné diskriminaci skutečně došlo a přiznal stěžovateli 40 000 Kč. Stěžovatel se do provozovny dostavil na pokyn úřadu práce, byl odmítnut prodavačkou, která mu podepsala potvrzení. Vedlejší účastnice přitom neprokázala závažný důvod pro požadavek, aby místo bylo obsazeno pouze prodavačkami. Jednání stěžovatele přitom nebylo účelové.

2. Městský soud k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Skutkový stav zjištěný obvodním soudem shledal správným, dospěl však k závěru, že jednání prodavačky se stěžovatelem nelze vedlejší účastnici přičítat. Stěžovatel věděl s kým má jednat (z pokynu úřadu práce) a musel vědět, že prodavačka s níž jednal, není oprávněna zastupovat zaměstnavatele (z množství sporů, které před soudy z důvodu diskriminace vede). Zároveň dospěl k závěru, že požadavek vedlejší účastnice na zaměstnávání výlučně prodavaček má s ohledem na předmět činnosti opodstatnění. Závěrem městský soud uvedl, že jednání stěžovatele se mu jeví jako účelové, neboť se na první jednání o zaměstnání dostavil s nahrávacím zařízením, neobrátil se na osobu jemu doporučenou a ihned po vedlejší účastnici požadoval výplatu odškodnění.

3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm předpoklady přípustnosti dovolání vymezil pouze citací § 237 občanského soudního řádu a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, rovnost v řízení a též právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že postup vedlejší účastnice je klasickým případem diskriminace podle pohlaví, jak je citují zprávy Veřejného ochránce práv. Ve věci se nejednalo o zvláštní pracovní podmínky, které by vyžadovaly zaměstnávání výlučně žen, stěžovateli tak nemohl být libovolně zamezen přístup k zaměstnání u vedlejší účastnice.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem by měla být otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci (tj. rozhodnutí městského soudu) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem věcného přezkumu před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení).

7. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

8. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.

9. Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatel výslovně vymezil citací § 237 občanského soudního řádu a konstatováním, že "nesprávnost právního posouzení věci spatřuji v tom, že Městský soud v Praze rozhodl, že jednání, které se mi dostalo dne 10. 12. 2014 v provozovně žalovaného není diskriminačním jednáním, že nemám nárok na finanční satisfakci jako náhrady nemajetkové újmy z důvodu diskriminace a že lze mít i faktické pochybnosti o mém skutečném záměru." Dále se věnoval argumentaci zpochybňující správnost skutkových a právních závěrů odvolacího soudu a jejich konfrontaci se stanoviskem Veřejného ochránce práv sp. zn. 264/2011/DIS ze dne 25. 7. 2012. Judikaturu Nejvyššího soudu zmínil pouze v souvislosti s účelem přiměřeného zadostiučinění, nikoliv se závěrem o tom, zda k nepřípustné diskriminaci došlo.

10. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel se splněním předpokladů přípustnosti dovolání nijak nezabýval (pouze na § 237 občanského soudního řádu odkázal), neboť se věnoval argumentaci zpochybňující správnost skutkových závěrů a způsob jejich zjištění. Svou argumentaci nijak nepropojil se stávající rozhodovací činností Nejvyššího soudu a předpoklady přípustnosti vyjádřenými v § 237 občanského soudního řádu.

11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu městského soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.