I. ÚS 212/10
I.ÚS 212/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem, se sídlem Donín 170, 463 34 Hrádek nad Nisou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 1 ZN 1795/2007, a proti usnesení Policie ČR, KŘ Policie Severočeského kraje, územní odbor SKPV, Semily, ze dne 29. října 2009, č. j. ORSM-1569-25/TČ-2007-70, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jičíně a Policie ČR, KŘ Policie Severočeského kraje, územní odbor SKPV, Semily, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení, v nichž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv.

Napadeným usnesením Policie ČR, KŘ Policie Severočeského kraje, územní odbor SKPV, ze dne 29. října 2009, č. j. ORSM-1569-25/TČ-2007-70, byla podle § 159a tr. ř. odložena věc podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se měla dopustit podezřelá vůči stěžovateli.

Vůči tomuto usnesení směřoval stěžovatel stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 1 ZN 1795/2007, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Kromě stručné rekapitulace řízení a konstatování, že došlo k porušení řady základních práv stěžovatele, neobsahuje ústavní stížnost žádnou ústavně právní argumentaci. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost je podávána "především z opatrnosti," neboť dne 11. 12. 2009 podal opakovaný podnět k provedení výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost není odůvodněna "z hlediska hospodárnosti," přičemž o dalším postupu ve vztahu k možnému zpětvzetí či naopak doplnění odůvodnění ústavní stížnosti má rozhodnout stěžovatel teprve na základě výsledků podnětu k výkonu dohledu.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovateli samému i jeho právnímu zástupci jsou nepochybně známy v minulosti judikované závěry Ústavního soudu ve vztahu k postavení poškozených v trestním řízení a přesně ohraničené pravomoci Ústavního soudu vstupovat do trestního řízení. Přímo ve vztahu ke stěžovateli zastoupenému týmž právním zástupcem je Ústavní soud zrekapituloval v usnesení ze dne 16. července 2008, sp. zn. I. ÚS 615/08, jímž odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 2. ledna 2008, sp. zn. 1 ZN 1795/2007 a proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Semily, SKPV Semily, ze dne 24. listopadu 2007 č. j. ORSB-1569/TČ-70-2007.

Ústavní soud tehdy kromě jiného uvedl, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně; pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000; rozhodnutí Ústavního soudu přístupná v elektronické databázi na adrese http://nalus.usoud.cz) prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 ... Listiny". Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný pod č. 105 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Ústavní soud nyní dodává, že uvedené závěry platí ve stejném rozsahu i na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými rozhodly o odložení podezření ze spáchání trestného činu. Mezi ústavně zaručená práva a svobody nepatří "právo na to, aby jiný subjekt byl trestně stíhán".

V nyní zkoumaném případě se usnesení orgánů činných v trestním řízení nijak nevymykají zákonným požadavkům na kvalitu a srozumitelnost odůvodnění. Co do věcného posouzení a vypořádání námitek, neboť věcná správnost rozhodnutí není otázkou přezkoumávanou Ústavním soudem, je možno na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Tam, kde stěžovatel při ochraně svých subjektivních základních práv nepředkládá žádné ústavně právní námitky, nemá Ústavní soud o čem rozhodovat.

Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že má pochybnosti, zda byl v tomto případě naplněn smysl povinného právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem. Zástupce stěžovatele již podruhé podal stejně koncipovanou v podstatě blanketní ústavní stížnost (poprvé ve věci sp. zn. I. ÚS 615/08) bez náznaku ústavněprávní argumentace, založenou toliko na jednom souvětí obsahujícím tvrzení o porušení řady základních práv napadenými rozhodnutími, a to s ohledem na určité subjektivní "hledisko hospodárnosti." To vše tedy v situaci, kdy předpoklady pro zásah Ústavního soudu - a tedy i nezbytné obsahové prvky ústavní stížnosti, má-li být úspěšná - byly stěžovateli a jeho zástupci v dřívějším rozhodnutí podrobně vyloženy. Proto se nyní postup advokáta Ústavnímu soudu nejeví jako postup lege artis a Ústavnímu soudu nezbývá než věřit, že advokát svůj smysl pro hospodárnost svědomitě projeví i při vyúčtování právních služeb klientovi.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.