I. ÚS 2117/17
I.ÚS 2117/17 ze dne 24. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Městys Sněžné, se sídlem Sněžné 55, zastoupeného JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Nové Město na Moravě, Brněnská 110, proti rozsudku Okresního soudu Žďár nad Sázavou č. j. 6 C 45/2016 - 89 ze dne 14. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 na násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu Žďár nad Sázavou se paní Lucie Schäferová v postavení žalobkyně domáhala, aby jí byla stěžovatelem zaplacena částka 7.520 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vznikajícího stěžovateli v důsledku bezplatného užívání účelové komunikace vedené na jejím pozemku.

3. Okresní soud v napadeném rozsudku vyšel z názoru žalobkyně, že není třeba zkoumat, jak předmětnou plochu kvalifikuje zákon o pozemních komunikacích a kdo je vlastníkem předmětné komunikace, ale především to, zda je vlastník pozemku omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je předmětem veřejného užívání, a to jakéhokoliv (v této souvislosti žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu).

4. V posuzovaném případě byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo stěžovateli v důsledku bezplatného obecného užívání veřejné účelové komunikace. Ustanovením § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je založeno bezplatné užívání komunikace toliko fyzickými osobami, které by jinak (v případě, že by se o účelovou komunikaci ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích nejednalo) byly samy povinny k úhradě bezdůvodného obohacení vlastníku pozemku. Ze skutečnosti, že předmětné pozemky jsou přístupné každému bez omezení, což v tomto řízení nebylo mezi účastníky sporné, vyplývá pro vlastníka pozemku omezení spočívající v tom, že je povinen strpět omezení svých vlastnických práv, tedy nemůže např. pozemek oplotit či jinak přístupu zamezit. Naproti tomu žalovanému (obci, resp. městysu) vzniká bezdůvodné obohacení, přičemž výhoda, která žalovanému takto vzniká, spočívá v zajištění infrastruktury obce, jež tak není odkázána pouze na pozemky v jejím vlastnictví (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 561/2012, ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 či ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3025/2013).

II. Argumentace stěžovatele

5. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v tom, že žalobkyni bylo dáno poučení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o tom, že soud je jiného názoru než žalobkyně. To tedy podle stěžovatele působí dojmem, že měl soud prvního stupně za to, že parcely, které žalobkyně vlastní v k.ú. Podlesí u Sněžného jsou součástí účelové komunikace a užívání celé komunikace dle § 19 odst. l zákona č. 13/1997 Sb. je bezúplatné. Pokud jde o samotné hodnocení vzniku bezdůvodného obohacení, pak podle stěžovatele nelze souhlasit s názorem žalobkyně ani s názorem soudu prvního stupně. O bezdůvodné obohacení by muselo jít, pokud by městys měl jakýkoli užitek z užívání parcel žalobkyně. Městys však v dané věci poskytuje protiplnění udržováním cizí věci ve vlastnictví jiného subjektu. Tedy občané se obohacují o práci městysu. Konkrétně jde o zajištění zimní údržby - odhrnování sněhu. Není zanedbatelná námitka, že danou komunikaci užívá i sama žalobkyně.

6. V rámci řízení u soudu prvního stupně bylo zcela prokázáno, že komunikace je užívána veřejností 30 až 40 let. Na jejím vzniku se občané prokazatelně v minulosti dohodli. Komunikace tedy nevznikla z potřeb obce, ale samotných občanů. Soudem určené nájemné je ustanovení příslušného výměru maximální. Pokud by stěžovatel znal názor soudu, že jde o bezdůvodné obohacení, pak by zcela jistě požadoval určení výše bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem. Na tomto právu ochrany svého práva byl tedy stěžovatel rovněž krácen. Následky daného sporu jsou pro stěžovatele, ale i další obce a města fatální. Spor je otázkou zásadního právního, ale i věcného významu pro všechny další obce a města. Pokud nedojde ke změně právního názoru, budou nuceny obce a města platit za užívání účelových komunikací a navíc cenu, kterou nemohou ovlivnit. To je v dané chvíli zcela nemyslitelné jak pro velká města, tak i ty nejmenší obce, neboť ve svých rozpočtech s takovýmto nákladem nepočítají. Stěžovatel se rovněž domnívá, že rozhodnutí o dispozici s pozemky (tedy i výše nájmu) po účely užívání účelové kominice by mělo být v kompetenci orgánů obcí a měst.
III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod.

9. Ústavní soud takovýto zásah v posuzovaném případě neshledal a poukazuje na to, že napadený rozsudek vychází z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle této judikatury totiž dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425) či I. ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203)]. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Citovaná judikatura je v plném rozsahu použitelná i na pozemky, po nichž jsou vedeny účelové komunikace.

10. Další námitky stěžovatele ohledně výše stanovené částky pak jsou jen polemikou s hodnocením skutkového stavu a podústavního práva ze strany obecného soudu a i s ohledem na nepříliš vysokou částku, o niž se řízení vede, nemohou tyto námitky dosáhnout ústavního rozměru.

11. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.