I. ÚS 210/10
I.ÚS 210/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem Mírová 4, Hustopeče, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 54 Nc 2205/2008-7 ze dne 2. 5. 2008, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 652/2008-17 z 29. 4. 2009 a proti usnesení Nejvyššího sodu č. j. 20 Cdo 3306/2009-31 z 12. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Dne 2. 5. 2008 rozhodl Okresní soud v Břeclavi usnesením č. j. 54 Nc 2205/2008-7 o nařízení exekuce proti stěžovateli jako povinnému. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm - podle tvrzení v ústavní stížnosti - namítl, že úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně, jejž musí zaplatit jako příslušenství vedle jistiny, je v rozporu s dobrými mravy. Poukázal rovněž na to, že oprávněný čekal 5 let od právní moci exekučního titulu se zahájením exekuce, takže se dlužná částka navýšila z původních 47.116,- Kč na 352.705,96 Kč, tedy více jak sedminásobně; to je podle názoru stěžovatele (tehdy odvolatele) proti dobrým mravům a nemůže to požívat právní ochrany. " Jde tak o důvod nepřípustnosti a zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř." Výkon rozhodnutí v jeho věci je rovněž nepřípustný pro marné uplynutí zákonné lhůty (promlčecí doby), v níž mohla oprávněná osoba své právo vymáhat.

Stěžovatel dodal, že takto koncipované odvolání bylo citovaným usnesením Krajského soudu v Brně z 29. 4. 2009, č. j. 26 Co 652/2008-17, odmítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu z 12. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3306/2009-31, bylo odmítnuto i jeho dovolání.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [právo na spravedlivý proces] a čl. 11 odst. 3 Listiny [zákaz zneužití vlastnictví na újmu druhých].

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 54 Nc 2205/2008. Zjistil, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 7. 2003, č. j. 21 C 154/2003-20, byla stěžovateli (jakožto žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci (GE Capital leasing, a. s.) částku 47.116,- Kč s úrokem 0,3 % denně a náhradu nákladů řízení. Dne 2. 5. 2008 vydal Okresní soud v Břeclavi usnesení č. j. 54 Nc 2205/2008-7, jímž nařídil - podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, shora citovaného - k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 47.116,- Kč s příslušenstvím a k úhradě náhrady nákladů předcházejícího řízení, jakož i k úhradě nákladů exekuce samotné, exekuci na majetek povinného - stěžovatele (výrok I citovaného usnesení). Výrokem II pověřil výkonem exekuce Mgr. Jaroslava Homolu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - město. Výrokem III citovaného usnesení poučil stěžovatele o omezení s nakládáním jeho majetku po doručení tohoto usnesení.

Odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 5. 2008, č. j. 54 Nc 2205/2008-7, Krajský soud v Brně usnesením z 29. 4. 2009, č. j. 26 Co 652/2008-17, odmítl. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a neměl by požívat právní ochrany, neboť taková argumentace je v řízení o nařízení exekuce nepřípadná. Za důvodnou nepovažoval ani stěžovatelem vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky, jelikož ta je důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Podle jeho názoru mělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam daný tím, že se týká případům blízkým lichvě, tj. nepřiměřených úroků a dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku a nezabývání se námitkou promlčení. Stejně jako v odvolání namítá, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a jako takový by neměl požívat právní ochrany, a poukazuje na to, že v souladu s § 397 a § 405 odst. 2 obch. zák. uplatnil námitku promlčení; ohledně obou námitek tak jde o "důvod nepřípustnosti a zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.". V této souvislosti stěžovatel zopakoval svoji odvolací argumentaci (srov. i část I tohoto usnesení).

Nejvyšší soud usnesením z 12. 11. 2009, č. j. 20 Cdo 3306/2009-31, dovolání stěžovatele odmítl. Dovodil, že argumentace ustanovením § 3 odst. 1 OZ (tedy rozporem s dobrými mravy), je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem. Pokud se týká námitky promlčení vymáhané pohledávky, ta není podle Nejvyššího soudu způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť - podle soudní praxe - promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí povinný uplatnil. K předpokladům nařízení exekuce totiž nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví v širším slova smyslu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž toto rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje především proti tomu, že obecné soudy nepostupovaly v soudním řízení o nařízení exekuce v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost), a to pro rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy (resp. zásadami poctivého obchodního styku), jakož i z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. K těmto námitkám poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí v druhé části tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že obecné soudy řešily relevantní otázky v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právními názory a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. V rámci svých skutkových zjištění učinily obecné soudy závěr, že ani promlčení vymáhané pohledávky, ani rozpor s dobrými mravy nelze namítat v rámci řízení o nařízení exekuce. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá co by v této souvislosti k věci dodal. V souzeném případě jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Takový závěr však neučinil.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadena rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.