I. ÚS 2096/12
I.ÚS 2096/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Š. H., zastoupeného Mgr. Lucií Kotyzovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012, čj. 164 EC 39/2011-23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 3. 2012, čj. 164 EC 39/2011-23, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 200 Kč a uložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, který stěžovatel (profesí advokát) strávil cestou do prodejny žalovaného za účelem vyzvednutí si nůžek na větve, které žalovaný v rámci reklamace vyměnil.

Stěžovatel proti tomuto rozsudku brojí ústavní stížností; namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje v nepředvídatelnosti procesního postupu soudu a v nedostatečném odůvodnění jeho rozhodnutí.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; tak tomu právě je i v nyní souzené věci, v níž šlo o částku 200 Kč. Jisté shrnutí svých názorů na uvedenou problematiku podal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. III. ÚS 3125/10, z poslední doby lze jmenovat např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3619/11; od závěrů tam vyslovených nemá ani I. senát Ústavního soudu důvodu se nějak výrazněji odchýlit.

Ústavní soud proto opakuje, že v těchto případech vystupuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází v zásadě z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - co do existence rozhodnutí excesivního - však v dané věci dány zjevně nejsou.

Ústavní soud i nadále dovozuje, že aby byl případný zásah orgánů veřejné moci do základních práv nebo svobod vůbec schopný způsobit jejich porušení, musí dosáhnout dostatečné intenzity, která je mj. dána např. i výší způsobené finanční újmy. O něčem takovém lze u částky 200 Kč sotva uvažovat.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tedy ani nyní neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen i řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Lze poznamenat, že v obdobných věcech z poslední doby vyslovil Ústavní soud dokonce i silnější názor (např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10; pozn. veškerá v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k nalezení na jeho internetových stránkách), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.