I. ÚS 2094/12
I.ÚS 2094/12 ze dne 16. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky P. G., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 56 T 11/2010, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala z důvodů v ní podrobně vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Obsah ústavní stížnosti jakož i napadených rozhodnutí není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v téže věci podala rovněž dovolání. Tuto skutečnost si Ústavní soud dne 16. 10. 2012 ověřil dotazem u Nejvyššího soudu, který sdělil, že stěžovatelka podala skutečně v téže věci dovolání a že o něm dosud nebylo dosud rozhodnuto; dovolání Nejvyššímu soudu napadlo teprve dne 9. 10. 2012 a byla mu přidělena spisová značka 8 Tdo 1261/2012.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákona považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.

Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k procesním prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.

V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

V projednávané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, leč možnost stěžovatelky podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byla stěžovatelka oprávněna k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatelky k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za tohoto stavu odmítl i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2012

Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.