I. ÚS 2093/09
I.ÚS 2093/09 ze dne 11. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ak. Heyrovského 1178, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2009, čj. 12 To 165/2009 - 651, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 3. 2009, čj. 4 T 294/2007 - 613, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se JUDr. V. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále též "městský soud") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("dále jen "Úmluva").

Označeným usnesením krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou tří let. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že je nepřípustná. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu).

V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, tudíž nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že usnesení krajského soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 16. 6. 2009 (viz i razítko obhájce na kopii usnesení krajského soudu) a stěžovatel je napadl dovoláním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 7. 8. 2009. Ze sdělení Nejvyššího soudu vyplývá, že o podaném dovolání, které je vedeno pod sp. zn. 5 Tdo 1171/2009, nebylo do rozhodnutí Ústavního soudu věcně rozhodnuto.

Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1zákona o Ústavním soudu, není důvod.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.