I. ÚS 2091/07
I.ÚS 2091/07 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené JUDr. Janou Štěpánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Urbanova 1242/16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Co 652/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 5 C 143/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Co 652/2006, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 5 C 143/2005.

Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně byla v právní věci žalobce MIGO, s. r. o., proti stěžovatelce jako žalované, uložena stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 87.729,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení a náklady řízení. Podle zjištění tohoto soudu uzavřela uvedená společnost v rámci své podnikatelské činnosti dne 1. 10. 2003 jako zhotovitel se žalovanou stěžovatelkou jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zajištění administrativních prací, jednání s projektanty a rozpočtáři za účelem zpracování projektů a rozpočtů k provedení stavebních úprav interiérů v prostoru tzv. jemné pekárny v areálu Pekárny U Křížů v Berouně. Cena díla byla sjednána jako smluvní tak, že bude bez DPH odpovídat 14 % částky jednotlivého rozpočtu včetně DPH, který bude objednateli předán spolu s fakturou, popřípadě zaslán poštou. Stěžovatelka se zavázala uhradit fakturu do její splatnosti. Žalobce zajistil zpracování nabídkového rozpočtu s názvem "Pekárna U Křížů Beroun - oprava cukrárny ve 2. n.p. - 1. etapa - stavební práce", který její jednatel předal osobně žalované stěžovatelce v její kanceláři spolu s fakturou, splatnou dne 24. 11. 2003, jíž vyúčtoval cenu díla s DPH ve výši 87.729,- Kč odpovídající 14 % předaného rozpočtu spolu DPH (tj. 14 % z částky 596.794,- Kč.). Přes opakované výzvy však stěžovatelka částku 87.729,- Kč neuhradila, a to ani částečně. Po provedeném řízení a prokázání těchto tvrzení proto soud prvního stupně rozhodl tak, jak výše uvedeno.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Co 652/2006, uvedený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.

II.

Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že od počátku řízení navrhovala na podporu svých tvrzení ustanovení znalce soudem; namítala totiž, že žalobce (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem), vyfakturované práce neprovedl, nebo že byly fakturovány dvakrát. Znalec by se mohl vyjádřit k otázce, zda a jaké práce byly vykonány, zda cena odpovídá rozsahu a kvalitě odevzdaného díla, případně zda tyto práce nebyly fakturovány již v minulosti v souvislosti s jinou činností. Soud prvního stupně však na tento návrh nereagoval, ani nevyložil, proč znalce neustanovil; toto pochybení prý neodstranil ani odvolací soud, byť se uvedenou námitkou stěžovatelky zabýval. Odvolací soud však ignoroval další podání stěžovatelky, a to posudek Ing. N., předložený při odvolacím řízení. Stěžovatelka považuje postup obou soudů za neodpovídající judikatuře, týkající se tzv. opomenutých důkazů.

Stěžovatelka se rovněž domnívá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s její právní argumentací a svůj výsledný právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, řádně nezdůvodnily. Pokud konstatovaly, že neunesla povinnost tvrzení, měly ji řádně poučit, aby svá tvrzení doplnila a v čem je má doplnit. Podle stěžovatelky obecné soudy listiny předložené vedlejším účastníkem vyhodnotily jako důkaz o provedení díla a důkaz opaku (tvrzený stěžovatelkou) nepřipustily.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatelky neporušily. Její ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, v podstatě založena na několika odlišných právních názorech od názoru obecných soudů o tom, jak měly tyto soudy v řízení postupovat a jak provedené důkazy hodnotit. Jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky.

Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je mezi účastníky nesporné, že dne 1. 10. 2003 uzavřeli výše uvedenou smlouvu o dílo, v níž mj. sjednali, že zhotovitel předá rozpočet objednateli nebo jeho zástupci v kanceláři pekárny spolu s fakturou za provedené práce a nezastihne-li ho, zašle ji poštou, a že smluvní cena bude odpovídat 14 % z částky rozpočtu vč. DPH a stěžovatelka se zavázala uhradit fakturu do její splatnosti. Žalobce vypracoval nabídkový rozpočet označený jako "Pekárna U Křížů Beroun - oprava cukrárny ve II. n.p. - I. etapa - stavební práce" a žalovaná podpisem potvrdila jeho převzetí. Cenu provedeného díla fakturoval žalobce fakturou ze dne 5. 11. 2003 splatnou dne 24. 11. 2003 v částce 83.551,- Kč vč. 5 % DPH (4.177,60 Kč), po zaokrouhlení tedy 87.729,- Kč. Tuto cenu stěžovatelka nezaplatila. S poukazem na ust. § 536 odst. 1, 2 a 3 obchodního zákoníku okresní soud dovodil, že předmětná smlouva o dílo stanovila dostatečně určitou formu způsobu výpočtu ceny díla procentní sazbou z vypracovaného nabídkového rozpočtu. Žalobci vzniklo právo na zaplacení sjednané ceny díla, neboť splnil svoji smluvní povinnost, jestliže sjednaný předmět v dohodnuté lhůtě předal. Žalovaná stěžovatelka - podle soudu prvního stupně - neprokázala, že by již žalobci za poskytnuté plnění nějaké peněžní plnění poskytla, ani, že by žalobce neposkytl řádné plnění, resp. že by bylo provedené dílo vadné. Z listinných důkazů nevyplynulo, že by rozpočet neodpovídal zadání předmětu díla. Podle žalované byl rozpočet nadhodnocený a jeho výsledná částka, za kterou měl být záměr žalované realizován, byla vyšší, než očekávala. Soud však dovodil, že žalovaná stěžovatelka nijak nespecifikovala, v kterých částech (položkách) je nabídkový rozpočet nadhodnocený, a ani netvrdila, že by před podáním žaloby žalobkyni tuto vadu díla vytkla, či že by dokonce uplatnila nároky z odpovědnosti za jeho vady. Stěžovatelkou tvrzená vada by - podle soudu - s ohledem na svůj charakter musela být patrná ihned, a to již v okamžiku předání díla; žalovaná stěžovatelka však sjednaný způsob stanovení ceny díla od počátku akceptovala. Okresní soud doplnil, že je-li výsledná cena díla vyšší oproti jejímu očekávání, nelze dovodit, že by tato nevýhodnost smluvního ujednání zakládala neplatnost uzavřené smlouvy a že by umožňovala žalované zprostit se povinnosti cenu díla uhradit; je třeba přihlédnout i k tomu, že předmětná smlouva je kontraktem uzavřeným mezi podnikateli - profesionály.

Odvolací soud - pokud jde o skutková zjištění - konstatoval shodně s okresním soudem, že mezi účastníky bylo postaveno na jisto, že uzavřeli uvedenou smlouvu, jejímž výstupem měl být vypracovaný nabídkový rozpočet, který žalobce skutečně vypracoval a žalované stěžovatelce předal, že stěžovatelka žádné nároky z vad díla neuplatnila a že částku, která je předmětem tohoto sporu, nezaplatila. Jedinou námitkou, kterou proti žalobě vznesla, bylo, že vzhledem k množství faktur, které jí byly předloženy k proplacení, není schopna sdělit, zda žalobce práce, jejichž zaplacení se domáhá, provedl a zda je nevyúčtoval duplicitně. Proto navrhla provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění, zda a jaké práce žalobce vykonal, zda účtovaná cena odpovídá rozsahu a kvalitě provedených prací a zda je nezaplatila na základě vyúčtování žalobkyně již v minulosti. V závěrečném návrhu ještě navrhla důkaz svým účastnickým výslechem k okolnostem uzavření předmětné smlouvy a k otázce nadhodnoceného rozpočtu. Odvolací soud však odkázal na ust. § 536 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Podle ust. § 546 odst. 1 věty první obchodního zákoníku je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Podle ust. § 562 odst. 2 téhož zákona soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1 písm. c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. Ohledně právního hodnocení zjištěného skutkového stavu se pak odvolací soud ztotožnil se závěry okresního soudu, který správně vztah mezi účastníky posoudil podle obchodního zákoníku, neboť se jedná o právní vztah mezi podnikateli pří jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku).

Odvolací soud - k námitkám stěžovatelky, opakovaným i v ústavní stížnosti - mj. uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, jestliže neprovedl jí navržené důkazy znaleckým posudkem a její účastnickou výpovědí, neboť k jejich provedení nebyly splněny zákonné důvody. Táž totiž - podle soudu - vůbec neuvedla, k jakým jí tvrzeným skutečnostem by měly být tyto důkazy provedeny. Znalecký posudek navrhla ke zjištění skutečností, které byla povinna nejprve tvrdit a teprve poté prokazovat (zda byly práce žalobkyni vykonány a zda již nebyly účtovány a zaplaceny), přičemž znaleckým posudkem (ani jinými důkazy) nelze nahrazovat chybějící tvrzení, neboli nesplnění povinnosti účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti. Totéž platí o návrhu na provedení důkazu účastnickým výslechem stěžovatelky, u něhož chybí nejen označení tvrzení, která by jím měla být prokázána (údaj, že výslech má být veden k okolnostem uzavření smlouvy a k otázce nadhodnoceného rozpočtu, skutkovými tvrzeními nejsou, a navíc o okolnostech uzavření smlouvy tento spor veden není), ale chybí zejména uvedení a osvědčení zákonné podmínky, že prokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř.).

K dalším námitkám stěžovatelky odvolací soud konstatoval, že podle ust. § 119a odst. l o. s. ř. je před skončením jednání předseda senátu povinen přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a všechny důkazy označit dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Pro odvolací řízení v této věci, s ohledem na to, že jde o řízení sporné, platil režim tzv. neúplné apelace, podle něhož pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník neuplatnil před soudem prvního stupně, platí omezení vyplývající z ust. § 205a odst. 1 o. s. ř. Se zřetelem k tomu nemohly být odvolacím soudem brány v úvahu námitky stěžovatelky uvedené v odvolání obsahující nová tvrzení o tom, že vyhotovený nabídkový rozpočet je nejen nadhodnocený, ale i nekvalitní a že má i jiné vady (neuvedeno jaké), a nemohlo být reflektováno ani zpochybnění včasnosti a úplnosti splnění závazku (o čemž mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně sporu nebylo); jednalo se totiž o nově tvrzené skutečnosti nastalé a existující ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, které však nebyly před vyhlášením jeho rozsudku uplatněny. Podle odvolacího soudu bylo na žalované stěžovatelce, aby skutečnosti, na nichž hodlala postavit svoji obranu proti žalobě, uvedla před soudem prvního stupně a nabídla o nich důkazy. Odvolací soud rovněž připomenul, že důvodnou není ani námitka vytýkající okresnímu soudu, že neaplikoval na projednávanou věc ust. § 388 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení na přezkoumávanou věc nedopadá.

IV.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Podstata ústavní stížnosti tak, jak je již výše uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však pochopitelně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování.

Ve věci lze pouze zčásti souhlasit se stěžovatelkou v tom, že soud prvního stupně do jisté míry pochybil, pokud se v odůvodnění napadeného rozsudku alespoň stručněji nevypořádal se zamítnutím jejího návrhu na vypracování znaleckého posudku. Existenci tzv. opomenutých důkazů však nelze odvozovat bez dalšího z každého opomenutí soudu, vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda doplnění dokazování v požadovaném směru by skutečně reálně mohlo vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější. V daném případě však podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je i z výše již uvedeného zřejmé - měly obecné soudy dostatek podkladů a důkazů pro řádné posouzení věci a vynesení rozsudku. Ostatně, a to nelze přehlédnout, uvedené pochybení odstranil ve svém rozsudku soud odvolací, který se - jak je patrné z předchozího textu - uvedenou otázkou sám zabýval. To se týká i obdobné námitky vůči postupu odvolacího soudu, pokud jde o posudek Ing. N., předložený při odvolacím řízení; soud odvolací, jak je shora patrno, podrobně objasnil, proč v případě podobných návrhů bylo na žalované stěžovatelce, aby skutečnosti a důkazy, na nichž hodlala postavit svoji obranu, uvedla již před soudem prvního stupně.

Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů přiléhavými dané věci, na které lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nezabývá se perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.