I. ÚS 209/05
I.ÚS 209/05 ze dne 14. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebíkem, advokátem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky 6/20, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 35/2005-147 ze dne 26. 1. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, č.j. 107 C 180/2000-136 ze dne 10. 11. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 35/2005-147 ze dne 26. 1. 2005, jímž byl v napadené části (ve výroku II.) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově č.j. 107 C 1280/2000-136 ze dne 10. 11. 2004. Výrokem rozsudku soudu I. stupně (rovněž napadeným) bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů nepřiznává. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem soudu I. stupně, který zamítl proti němu podanou žalobu o vyklizení bytu, porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, proti němuž se stěžovatel odvolal. Pochybení spatřuje v tom, že soud I. stupně vydal dne 10. 11. 2004 bez nařízení jednání rozsudek, kterým žalobu o vyklizení zamítl a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. To vše soud opřel o tvrzení, že "jelikož v průběhu řízení žalovaný prokazatelně předmětné nemovitosti vyklidil, odpadl důvod pro rozhodování soudu ve věci vyklizení". Okolnosti případného vyklizení však tvrdil pouze žalobce, stěžovatel nebyl nijak dotázán a ani nebylo soudem nijak prověřováno, zda k dobrovolnému vyklizení skutečně došlo. Stěžovatel tvrdí, že soud bez odpovídajícího návrhu ze strany žalobce řízení zastavil. Rozhodl takto vlastně v souladu s návrhem stěžovatele, žalobce byl v tomto řízení alespoň z pohledu rozhodování soudu o vlastním žalobním petitu neúspěšný. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani následné odůvodnění takového rozhodnutí soudem. Stěžovatel tvrdí, že použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nebylo ve věci na místě. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 107 C 180/2000 vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o vyklizení bytu. Ve věci rozhodl Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem č.j. 107 C 180/2000-42 ze dne 20. 2. 2001 tak, že stěžovatel je povinen předmětnou nemovitost vyklidit, a to do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu. Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému účastníkovi. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 9 Co 494/2001-53 ze dne 29. 6. 2001 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že v souzené věci je třeba vycházet z toho, že stěžovateli dosud (v návaznosti na rodinněprávní vztah s vlastníkem nemovitosti) přísluší odvozený právní důvod užívání předmětné nemovitosti, spočívající v souhlasu vlastníka nemovitosti s užíváním. Po odvolání souhlasu - v situaci, kdy občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba takto užívající byt má nárok na bytovou náhradu - však ustanovení § 712 a 713 občanského zákoníku použít nelze, a to ani analogicky. Případnou nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, však lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem č.j. 107 C 180/2000-67 ze dne 29. 8. 2001 opět rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost nemovitost vyklidit po zajištění náhradního bytu; žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že podstata problému s bydlením tkví v nedodržení ústní dohody rodičů stěžovatele (otec je vlastníkem sporné nemovitosti) o zajištění bydlení pro syna (stěžovatele). Soud I. stupně proto rozhodl o povinnosti vyklidit nemovitost po zajištění náhradního bytu. K odvolání žalobce a po usnesením odvolacího soudu připuštěné změně žalobního petitu pak odvolací soud rozsudkem č.j. 9 Co 140/2002-88 ze dne 6. 3. 2002 změnil rozsudek soudu I. stupně a uložil stěžovateli povinnost vyklidit nemovitost do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 26 Cdo 962/2003-108 ze dne 23. 6. 2004 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se žalobce může domáhat vyklizení nemovitosti proto, že stěžovatel svého práva na bydlení u rodiče zneužívá. Krajský soud v Ostravě následně usnesením č.j. 8 Co 531/2004-114 ze dne 16. 8. 2004 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním vycházejícím z rozhodnutí dovolacího soudu.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (po jednání) napadeným rozsudkem č.j. 107 C 180/2000-136 ze dne 10. 11. 2004 žalobu zamítl a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení. V odůvodnění uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel v únoru 2002 nemovitost zcela vyklidil a poté se do domu nastěhoval žalobce se svou přítelkyní, která se na základě kupní smlouvy ze dne 16. 8. 2002 stala spoluvlastnicí domu. Dále uvedl, že žaloba byla podána v době, kdy stěžovatel nemovitost užíval a žalobce se tedy domáhal ochrany svého vlastnického práva. Jelikož v průběhu řízení žalovaný prokazatelně předmětnou nemovitost vyklidil, odpadl důvod pro rozhodování soudu ve věci vyklizení nemovitosti a žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. V rozhodování o náhradě nákladů řízení se soud I. stupně opřel o ustanovení § 150 o.s.ř. Uvedl, že žalobce byl sice ve věci procesně neúspěšný, takže by ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. přicházelo v úvahu přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch stěžovatele. Soud I. stupně však vzal v úvahu mimořádné okolnosti případu, problematičnost vztahů mezi účastníky a zejména to, že žaloba byla zamítnuta z tohoto důvodu, že stěžovatel se choval podle žaloby - nemovitost vyklidil. Stěžovatel podal odvolání pouze do výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 8 Co 35/2005-147 ze dne 26. 1. 2005 rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku potvrdil.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítal, že soud I. stupně vydal bez nařízení dalšího jednání dne 10. 11. 2004 rozsudek, kterým žalobu zamítl a nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu (č. 124 až 127) vyplývá, že soud I. stupně řádně zaslal stěžovateli na adresu nejdříve Havířov - Šumbark, Školní 33/364 a poté podle údajů Centrální evidence obyvatelstva na adresu Havířov - město, Svornosti 2/86 předvolání k jednání na den 10. 11. 2004, které si však stěžovatel nevyzvedl v úložné době. Právní zástupce stěžovatele přípisem ze dne 9. 11. 2004 sdělil soudu omluvu z jednání pro pracovní zaneprázdnění (č.l. 129) a uvedl, že žádné nové důkazní návrhy nečiní, a o odročení jednání nepožádal. Soud I. stupně pak dne 10. 11. 2004 konal jednání nepřítomnosti stěžovatele. Ústavní soud proto vznesenou námitku nepovažuje za opodstatněnou, neboť soud I. stupně tímto postupem příslušné procesní předpisy neporušil.

Dále stěžovatel namítal, že soud, aniž by se ho dotázal, vycházel z tvrzení žalobce, že nemovitost vyklidil. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud I. stupně při posuzování této skutečnosti vycházel i ze spisu sp. zn. 103 T 144/2002 téhož soudu, z něhož, a to z výpovědi stěžovatele, bylo zjištěno, že se z předmětného domu odstěhoval v únoru 2002. Vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele další návrhy na dokazování neučinil, vycházel soud I. stupně z takto zjištěné skutečnosti a z tvrzení žalobce. Ani v tomto případě Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení obecného soudu.

Konečně stěžovatel namítal, že soud bez odpovídajícího návrhu ze strany žalobce řízení zastavil a ač byl žalobce v podstatě neúspěšný, nebyla stěžovateli (žalovanému) přiznána náhrada nákladů řízení. Především je nutno konstatovat, že soud nezastavil řízení, ale žalobu v plném rozsahu zamítl proto, že odpadl důvod uložení povinnosti nemovitost vyklidit. Soud I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s touto skutečností dostatečně vypořádal a přesvědčivě odůvodnil, proč v tomto konkrétním případě rozhodl o náhradě nákladů řízení s použitím ustanovení § 150 o.s.ř.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že v předmětné věci postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., tato ustanovení aplikovaly ústavně právně konformním způsobem a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a dalších, ve stížnosti uvedených článků Listiny, tak neporušily.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2005


Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.