I. ÚS 2069/12
I.ÚS 2069/12 ze dne 18. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 13 Kseo 1/2011-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z předložených písemností zjistil, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím ve výroku rozhodl, že stěžovatel "je vinen, že v řízení vedeném pod sp. zn. Ex 0927/04 porušil své zákonné povinnosti plynoucí z § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistil řádný soupis movitých věcí podle § 326 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho jeho zaměstnanci provedli dne 11. 11. 2004 soupis movitých věcí bez jejich zajištění v bytě rodičů povinné M. P. ve S. P. X, ačkoliv jim bylo známo, že zde povinná nemá trvalé bydliště a ani zde fakticky nebydlí, když se zdržuje na adrese S. P. XX v obecním bytě a k rodičům dochází pouze na návštěvy, tedy závažně porušil při výkonu exekuční činnosti povinnost stanovenou právním předpisem, tím spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu. Podle § 116 odst. 3 písm. b) exekučního řádu se mu ukládá kárné opatření písemné napomenutí.".

V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl především následující: "[32.] Jak zdejší soud konstatoval ve skutkově obdobné věci (rozhodnutí ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 11 Kseo 5/2009), lze učinit dílčí shrnutí v tom smyslu, že exekutor musí v případě postupu podle ustanovení § 325a a násl. o. s. ř. respektovat restriktivní výklad možných zásahů do nedotknutelnosti obydlí. Tento restriktivní přístup by se měl projevit zejména tím, že před provedením prohlídky by měl mít exekutor postaveno najisto, že se jedná skutečně o obydlí, případně místo podnikání povinného, resp. že lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že se právě tam nalézá majetek povinného. Pokud tak on ani jeho zaměstnanci neučiní, nese za jejich jednání objektivní odpovědnost, jakkoliv se soupisu movitých věcí sám přímo neúčastní... [36.] K výše popsanému rozporu v nyní projednávané věci (viz body 32-34) soud zastává přesvědčení, že správnějším je názor představený jako první, založený na odpovědnosti exekutora za fungování celého jeho úřadu, tedy odpovědnosti objektivní. Celá koncepce činnosti soudních exekutorů je totiž založena na tom, že se jedná o "monokraticky" koncipované orgány veřejné moci, kde je odpovědností exekutora, koho zaměstnává, jakým způsobem si tyto pracovníky vybírá, jak je školí a organizuje jejich práci (viz zejména § 13 exekučního řádu). V daném případě má však soud za postaveno najisto, že se JUDr. V. od činnosti svých zaměstnanců nikterak nedistancoval a nepovažoval je za excesivní, nýbrž že naopak jejich práci hájil a jen pro případ, že by v provádění soupisu majetku u rodičů povinné byla shledána protizákonnost, namítal, že tento byl učiněn bez jeho vědomí. Jinak řečeno, v průběhu řízení soud nezjistil žádnou indicii, z níž by bylo možno dovodit, že zaměstnanci exekutora při provádění předmětného soupisu movitých věcí v bytě rodičů povinné jednali v rozporu s jeho pokyny, resp. že by je nerespektovali. [37.] Soud dále uvádí, že je samozřejmě nereálné po kárném žalobci požadovat, aby vždy prokázal, že zaměstnanci exekutora pouze plnili jeho výslovné pokyny. Koncepce činnosti exekutora je totiž založena na opačném východisku: s výjimkou výjimečných a prokazatelných excesů se předpokládá, že zaměstnanci exekutora plní pouze jím zadané úkoly. V případě opačného výkladu by totiž ke kárnému postihu exekutora nebylo možno, v situacích, kdy se při výkonu exekutorské činnosti dopustí pochybení některý ze zaměstnanců jeho exekutorského úřadu, přistoupit prakticky nikdy... 44.] Nejvyšší správní soud se proto ze všech shora popsaných důvodů ztotožňuje s názorem kárného žalobce (poznámka: ministra spravedlnosti) v tom směru, že k soupisu movitých věcí v domě rodičů povinné ve skutečnosti nedošlo proto, že se exekutor domníval, že je povinná vlastní, nýbrž daleko pravděpodobněji jen z toho důvodu, že se snažil vyvolat nátlak na povinnou i její rodiče tak, aby je přiměl k plnění. Jakkoliv je pravdou, že se to exekutorovi nakonec povedlo a povinná (resp. i její rodiče) uhradila celou svoji povinnost včetně nákladů exekuce, nelze akceptovat metodu, jakou se tak stalo. Exekutor totiž postupoval neeticky, šikanózně a nepřiměřeně vůči osobám, které se žádné protiprávnosti nedopustily a nebyl proto dán sebemenší důvod k jejich obtěžování.".

II.

Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svých základních práv, hlavně svého základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že Nejvyšší správní soud založil napadené rozhodnutí na krajně nesprávné interpretaci jednoduchého práva, hlavně ustanovení § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu, ve spojení s ustanovením § 25 zákona č. 7/2002 Sb. a příslušných navazujících ustanovení trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že § 116 odst. 2 exekučního řádu definuje kárné provinění takto: ".jestliže exekutor závazně nebo opětovně porušil povinnost stanovenou tímto zákonem...". Z tohoto ustanovení podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že právní podstatou kárné odpovědnosti je jeho osobní pochybení, tedy že skutkový základ kárného provinění musí spočívat v osobním jednání nebo opomenutí exekutora (srov. "poruší"), jímž exekutor porušuje svou povinnost stanovenou mu zákonem. Nutnou podmínkou kárné odpovědnosti exekutora tak musí být prokázané naplnění všech znaků skutkové podstaty kárného deliktu, tj. konkrétní jednání nebo opomenutí exekutora, porušení jeho zákonné povinnosti, a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, zavinění. Žádný z těchto prvků nemůže absentovat. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí fakticky rezignoval nejen na zjišťování zavinění stěžovatele (s odkazem na objektivní konstrukci odpovědnosti), ale v konečném důsledku i na zjišťování konkrétního jednám exekutora. Podle stěžovatele odpovědnost exekutora za fungování celého úřadu nelze a priori spojovat s principem objektivní odpovědnosti. V tomto směru poukázal i na vzájemnou rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu.

Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozporu se zásadou totožnosti skutku změnil významným způsobem oproti kárné žalobě formulaci skutku a odňal mu tak možnost uplatnit v zákonem garantovaném rozsahu svoji obhajobu; tím porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces (práva na obhajobu). Nebyla zachována ani totožnost jednání ani totožnost následku. O tom, že jednání spočívající v provedení soupisu movitých věcí a jednání spočívající v nesprávném řízení úřadu nejsou totožná, není podle stěžovatele třeba diskutovat. Pokud jde o totožnost následku, je třeba ji podle stěžovatele posuzovat z hlediska objektu, do něhož je posuzovaným protiprávním jednáním zasahováno a který je chráněn příslušnými normami. Zatímco v prvním případě je tímto objektem zájem na řádném - vlastnického právo a nedotknutelnosti obydlí chránícím - postupu osob reálně provádějící mobiliární exekuci, v druhém případe je jím zájem na řádném řízení exekutorského úřadu.
III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rozporuje názor Nejvyššího správního soudu o odpovědnosti exekutora za fungování celého jeho úřadu, tedy o odpovědnosti objektivní. Pokládá jej za krajně nesprávný.

Tu nelze přehlédnout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (srov. výše). Do výkladu a aplikace práva podústavního provedeného obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zassahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že výklad obecných soudů je nesprávný, tedy že přiléhavější by byl výklad jiný. K zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud by obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, tedy pokud by byl výklad podústavního práva chybný v intenzitě extrémnosti, kdyby šlo o svévoli apod.

O takový případ se však zjevně nejedná. Nejvyšší správní soud totiž vyložil podústavní právo způsobem racionálně obhajitelným a především vysvětlil, proč se - za existence rozporu uvnitř jeho judikatury - přiklonil k názoru, že odpovědnost exekutora je založena jako odpovědnost objektivní (srov. citaci příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí shora). Ostatně, zde Nejvyšší správní soud toliko aplikoval již dříve přijatý právní názor v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2012, č. j. 11 Kseo 5/2009-99; v němž bylo uvedeno: "[33.] Pokud při ústním jednání zástupce obviněného uvedl, že nešlo o (případné) protizákonné jednání samotného exekutora, nýbrž pouze jeho zaměstnance, soud konstatuje, že podle ustanovení § 13 exekučního řádu exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k výkonu exekuční činnosti. Exekutor je proto odpovědný i za svoje zaměstnance, pokud se samozřejmě nedopouštějí zjevných excesů, resp. pokud jejich činnost neodporuje pokynům exekutora. V nyní projednávaném případě je však zcela zřejmé, že JUDr. G. od počátku kárného řízení kroky svého zaměstnance P. V. hájil a ztotožňoval se s nimi (viz např. výslech před kárnou komisí EK dne 7. 1. 2008) a nikterak se od nich nedistancoval ani poté, co si u něj otec povinného stěžoval, resp. poté, co z údajů CEO zjistil, že povinný na dané adrese skutečně nemá evidován trvalý pobyt. Rovněž tato námitka proto není důvodná.". Sama ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1126/12, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o otázku (námitku stěžovatele) tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí se zásadou totožnosti skutku, Nejvyšší správní soud se jí v napadeném rozhodnutí zabýval a řádně se s ní vypořádal, neboť argumentoval následovně: "[38.] Proto v daném případě soud odpovědnost JUDr. V. za činnost jeho zaměstnanců shledal, byť nikoliv v doslovném smyslu formulace kárného žalobce ("provedl prostřednictvím svých zaměstnanců dne 11. 11. 2004 soupis movitých věcí bez jejich zajištění v bytě rodičů povinné M. P. ve S. P. X..."), nýbrž s určitou formulační úpravou ("porušil své zákonné povinnosti plynoucí z § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistil řádný soupis movitých věcí podle § 326 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho jeho zaměstnanci provedli dne 11. 11. 2004 soupis movitých věcí bez jejich zajištění v bytě rodičů povinné M. P. ve S. P. X..."). Tuto formulační změnu nicméně učinil soud s přesvědčením, že totožnost skutku zůstala zachována.". I Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že se o změnu podstaty skutku ve srovnání s kárnou žalobou nejedná. Podstatou vytýkaného jednání bylo v obou případech nezajištění řádného soupisu movitých věcí stěžovatelovými zaměstnanci, které však bylo přičitatelné stěžovateli (v tomto smyslu i kárná žaloba uváděla přičitatelnost: "provedl prostřednictvím svých zaměstnanců"). O tom, že by stěžovatel nevěděl, čemu se má před Nejvyšším správním soudem bránit, obhajovat apod. proto řeč být nemůže.

IV.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.