I. ÚS 205/10
I.ÚS 205/10 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC, IČ 60792639, se sídlem U Sportovní haly 542/3, Olomouc, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 62/2008 a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 28 Cm 174/1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 25. ledna 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zároveň stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve své věci podal dne 18. 1. 2010 dovolání k Nejvyššímu soudu. Jak uvedl stěžovatel: "... ústavní stížnost je podávána z opatrnosti, byť jsme si vědomi judikatury Ústavního soudu a možnosti podat stížnost po vyřešení dovolání" (str. 2 ústavní stížnosti). Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 28 Cm Krajského soudu v Ostravě a předsedu senátu 29 Cdo Nejvyššího soudu bylo ověřeno, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 62/2008 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodu opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvod (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 28/09 ze dne 13. 1. 2009). Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatel podal dovolání efektivně. Lze uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho řádné dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Nadto je zřejmé, že sám stěžovatel dal svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.