I. ÚS 204/05
I.ÚS 204/05 ze dne 18. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem, Bělehradská 77, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v Praze 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, byl mimo jiné stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se stěžovatel a další odsouzení měli dopustit tím, stručně řečeno, že spolu s dalšími neztotožněnými osobami dne 17. 2. 2002 mezi 21.00 hod. a 22.00 hod. před restaurací Billiard Club v Praze 10, Žermanické ulici napadli poškozeného M. S., čímž mu způsobili řadu zranění, která si vyžádala dvojí operační zákrok, hospitalizaci a fixaci čelisti do 27. 3. 2002. Stěžovatel byl podle § 221 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Zároveň byla všem odsouzeným, včetně stěžovatele, uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit náhradu škody poškozenému M. S. ve výši 5.040,- Kč.

Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, podle § 256 trestního řádu zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 11 Tdo 423/2004, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 To 510/2003, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující: Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít tak, že obecné soudy neprovedly důkaz rekognicí podle § 104b trestního řádu, která měla prokázat nevinu stěžovatele. Nalézací soud vycházel z výpovědi svědkyně S., která za pachatele označila stěžovatele a jeho vzezření popsala při hlavním líčení. Stěžovatel namítá, že popis podaný svědkyní, neodpovídá jeho osobě. Přitom právě výpověď svědkyně S. byla pro závěr soudu o vině stěžovatele klíčová. Stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci obhajoby prokazoval jak výpovědí svou, tak výpovědí svědků, že se v době spáchání trestného činu nacházel na jiném místě.

Dále stěžovatel uvádí, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla zmařena část obhajoby stěžovatele, která se měla zakládat na záznamu telekomunikačního provozu. V průběhu vyšetřování bylo časové vymezení skutku oproti obvinění posunuto o jednu hodinu a tento posun se uskutečnil až poté, co byly relevantní záznamy týkající se doby po spáchání trestného činu u příslušného operátora vymazány.

K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Obvodní soud pro Prahu 10 jako účastník řízení ve vztahu k námitkám stěžovatele rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti uvedlo, že napadená rozhodnutí neporušují žádné ze stěžovatelových ústavních práv. Požadavek stěžovatele na provedení rekognice považuje za nadbytečný, neboť svědkyně S., jejíž věrohodnost nebyla zpochybněna, uvedla, že osoby podílející se na útoku včetně stěžovatele, zná osobně po řadu let. Takto byla identita stěžovatele dostatečně dokumentována. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejší účastník řízení, poukázalo na výpověď svědkyně S., která stěžovatele usvědčuje z napadení poškozeného.

Ústavní soud po pečlivém prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 58/2002, v kontextu námitek obsažených v ústavní stížnosti zjišťuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v nyní posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud I. stupně ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Soud II. stupně pak adekvátně reagoval na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů.

Úkolem Ústavního soudu bylo zejména posoudit, zda řízení jako celek bylo vůči stěžovateli spravedlivé a zda v úvahách soudu neexistují extrémní rozpory. Ve vztahu k námitce neprovedení rekognice Ústavní soud dodává, že principy spravedlivého procesu neimplikují povinnost obecného soudu provést všechny důkazy, které trestní řád umožňuje, nýbrž provést a následně řádně zhodnotit důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 T 58/2002, vyplývá, že stěžovatel námitku ve vztahu k údajným rozporům v identifikaci stěžovatele svědkyní S. neformuloval v podaném odvolání, ani v jednání před odvolacím soudem, nýbrž až v uplatněném dovolání. Ústavní soud proto ve vztahu ke této námitce, byť stěžovatel svojí obhajobu v řadě dalších bodů rovněž směřoval do nesprávného hodnocení důkazů soudy, poukazuje na nutnost vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti, a to i v materiálním smyslu. Proto je nezbytné odvolání nejen řádně podat, ale uplatnit v něm veškeré konkrétně formulované námitky, aby se jimi obecný soud mohl zabývat. Pokud tak odvolatel neučiní, sám zbavuje odvolací soud možnosti zabývat se přesně formulovanými námitkami. S poukazem na úzce vymezené dovolací důvody v trestním řádu a s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k interpretaci dovolacích důvodů, je zřejmé, že tato námitka nebyla v dovolacím řízení uplatněna účinně, když ji Nejvyšší soud posoudil jako vymykající se zákonem stanoveným důvodům ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Přesto ve vztahu k identifikaci stěžovatele svědkyní S. Ústavní soud připomíná, že Obvodní soudu pro Prahu 10 se při identifikaci stěžovatele opřel o svědectví svědkyně R. S., jejíž výpověď hodnotil jako věrohodnou, neboť se nepodařilo zjistit nic zásadního, co by podané svědectví jakýmkoliv způsobem zpochybňovalo. Na straně č. 7 rozsudku Obvodní soud pro Prahu 10 výslovně uvádí, že tato svědkyně uvedla, že stěžovatele zná osobně, a to po řadu let, a jednoznačně potvrdila přítomnost všech (včetně stěžovatele) na místě incidentu. Tento důkaz nalézací soud tedy vzal v úvahu, když se zároveň vypořádal s obhajobou stěžovatele (3. odstavec na str. 7 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10). Stěžovatel pak hodnocení provedených důkazů ve vztahu k prokázání své přítomnosti na místě činu napadl i v podaném dovolání. Městský soud v Praze na námitku stěžovatele ve svém rozsudku adekvátně reagoval, když podrobně vyložil, čím jsou znevěrohodňovány výpovědi svědků svědčících ve prospěch stěžovatele, a poukazuje i na změnu ve výpovědi samotného stěžovatele. Závěry obecných soudů o přítomnosti stěžovatele na místě činu a jeho vině se tak Ústavnímu soudu nejeví jako nepodložené provedenými důkazy, ani založené na excesivních úvahách soudů. Na podrobně vyložené závěry obecných soudů v napadených rozsudcích proto postačí odkázat.

S námitkou stěžovatele, že mu byla znemožněna obhajoba tím, že orgány činné v trestním řízením původně vyžádaly záznam o telekomunikačním provozu na mobilu stěžovatele na dobu dřívější, než byla později zjištěná doba spáchání trestného činu, přičemž příslušný operátor pozdější záznamy mezitím vymazal, se vyčerpávajícím způsobem vyrovnal Městský soud v Praze. Na straně 4. svého napadeného rozsudku vyložil, proč by záznam o telekomunikačním provozu po 22. hodině nemohl vést soud k jiným závěrům o vině, než byly soudem nalézacím učiněny. Skutek, jak jej Obvodní soud pro Prahu 10 časově vymezil, se stal mezi 21. a 22. hodinou. Poslední hovor z mobilního telefonu stěžovatele v době do 22.00 hodin byl uskutečněn ve 20.56 hodin. Podle názoru Městského soudu v Praze se stěžovatel v době kolem 22.00 hodin již nepochybně z místa činu vzdaloval, a proto by záznam o jakémkoliv telekomunikačním provozu z mobilního telefonu po 22. hodině nemohl vést k jiným závěrům, než byly učiněny. Ani tento závěr nepovažuje Ústavní soud za extrémně nesouladný s provedenými důkazy a v detailní argumentaci rovněž odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

Ústavní soud po zvážení všech námitek stěžovatele na základě výše provedené argumentace neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv, došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

František Duchoň, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.