I. ÚS 2039/12
I.ÚS 2039/12 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele K. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem AK v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012 sp. zn. 20 Cdo 2511/2011 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2011 sp. zn. 19 Co 2849/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 1. června 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy nerespektovaly ustanovení podústavních předpisů, čímž zasáhly do jeho základních práv a porušily jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (dále jen "Listina").

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2010 (50 E 32/2009-28) byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. února 2011 (19 Co 2849/2010-55) potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že oprávněná Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 18. dubna 2012 (20 Cdo 2511/2011-90) jako nepřípustné dle ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c ) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pohledávka oprávněné za nezaplacené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vznikla a nebyla dosud zcela uspokojena. Dosud probíhalo několik exekučních řízení. Právní moc exekučního titulu nastala dne 6. prosince 1999. Stěžovatel převzal dne 26. listopadu 2009 usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a podal proti němu odvolání. Stěžovatel uplatnil námitku promlčení pohledávky s odkazem na § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2008 (neobsahoval ustanovení, že promlčecí doba neběží po dobu soudního řízení resp. se přerušuje). Stěžovatel tvrdil, že promlčecí lhůta je 10letá a běží od právní moci platebního výměru, jímž byla pohledávka vyměřena. Stěžovatel zastává názor, že nelze aplikovat na otázku promlčení občanský zákoník a pokud bylo ustanovení § 18 citovaného zákona novelizováno, nelze aplikovat na pohledávky, které existovaly již před účinností novely.

Stěžovatel poukázal na základní principy demokratického právního státu, na zákaz pravé retroaktivity, nepřípustnost prolínání základních principů veřejného a soukromého práva, rovnoprávnost účastníků právních vztahů. Dále tvrdil, že došlo k porušení kompetencí státního orgánu, který může státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Otázkou, kterou stěžovatel předkládá k řešení Ústavnímu soudu, se zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již nalézací, odvolací i dovolací soud. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, který zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Ten nejprve vysvětlil otázku promlčení práva a dále - s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu - uvedl, že při výkonu rozhodnutí, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo, jež podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhá promlčení, se v případě chybějící právní úpravy [§ 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2008 před novelou zákonem č. 189/2006 Sb.)], je třeba při vymáhání pojistného a penále postupovat analogicky dle § 112 věty druhé obč. zákoníku, a proto stěžovatelova námitka promlčení není důvodná. Právo vymáhat pojistné a penále proto není dosud promlčeno, neboť od 21. ledna 2000 až dosud promlčecí doba neběžela z důvodu zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a následně i projednávaného výkonu rozhodnutí.

Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c ) o. s. ř.], ale v odůvodnění usnesení dovolací soud potvrdil závěry odvolacího soudu, že je třeba vycházet z ustanovení § 112 věty druhé obč. zákoníku jako správné a dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jde-li konkrétně o oblast interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů, předpokladem zásahu Ústavního soudu do daného procesu je existence vad, které mají za následek porušení ústavnosti; tomu tak je zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovanou věc, eventuálně pokud by v příslušném rozhodování byl obsažen prvek libovůle (svévole), a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy, resp. v důsledku interpretace, jež je v naprostém rozporu s principy spravedlnosti (zde příkladem může být i tzv. přepjatý formalizmus), v důsledku interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovatelném významu a rovněž za situace, kdy je rozhodováno bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. V posuzované věci je výklad uvedených právních předpisů ze strany obecných soudů výkladem ustáleným (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999 sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněný pod č. 11/2000 v časopise Soudní judikatura, svazek 1, ročník 2000) a standardním, neboť vzájemná konkurence dvou právních norem byla vyřešena za použití obecně platné právní zásady lex specialis derogat generali.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.