I. ÚS 2039/09
I.ÚS 2039/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 727/2007-196 ze dne 30. dubna 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni 13 Co 354/2006- 171 ze dne 19. září 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 14 C 41/2002-142 ze dne 29. března 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 727/2007-196 ze dne 30. dubna 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni 13 Co 354/2006- 171 ze dne 19. září 2006, kterým byl v části výroku I potvrzen a ve zbývající části výroku I a ve výroku II zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 14 C 41/2002-142 ze dne 29. března 2006. V části výroku I soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 721.500,- Kč s příslušenstvím. V části výroku I a ve výroku, který byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu jednání, byla stěžovateli původně uložena povinnost zaplatit žalobci částku 927.500,- Kč s příslušenstvím a povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu právní jistoty spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci; zejména nesprávně zhodnotily stěžejní dokument ve sporu, tedy listinu o uznání dluhu, kterou stěžovatel - jak vždy uváděl - podepsal jen jako zákonný zástupce společnosti W-eko spol. s r. o., tj. jako její jednatel. Soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud, který převzal jeho argumentaci, však uvedly, že stěžovateli muselo být známo, že se podepisování za společnost provádí tak, že k napsanému nebo vytištěnému obchodnímu jménu připojí svůj podpis kterýkoliv z jednatelů. Stěžovatel namítal a namítá, že neuvedení obchodního jména společnosti u podpisu je sice formálně nesprávné, avšak nepůsobí to neplatnost uznávacího projevu vůle ve vztahu ke společnosti.

Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně zhodnotily provedené dokazování; z jeho účastnické výpovědi i z výpovědi svědků prý totiž jednoznačně vyplývalo, že listinu o uznání dluhu podepsal jako jednatel společnosti a nikoliv jako fyzická osoba.

Dále stěžovatel tvrdí, že při posuzování věci je nutno přihlédnout i k tomu, že důvodem dluhu, jak plyne z jeho uznání, je smlouva o půjčce ze dne 10. 4. 1998 a závazek ze směnky vlastní vystavené dne 10. 4. 1998. Ve smlouvě o půjčce je jako dlužník označena společnost W-eko spol. s r. o. a rovněž ve směnce je tato společnost uvedena jako hlavní dlužník. Není proto podle jeho názoru důvod, aby dluh z předmětného uznání přebíral stěžovatel a nikoliv společnost. V daném případě by stěžovatel vůbec nemohl předmětný dluh uznat, protože tento dluh nebyl jeho, ale byl obchodní společnosti.

Stěžovatel rovněž namítal, že kdyby obecné soudy dovozovaly jeho závazek z titulu ručení za závazky společnosti, musel by se věřitel domáhat splacení dluhu nejdříve vůči dlužníkovi, a to tak, že ho písemně vyzve. Pouze v případě, že na výzvu dlužník nereaguje, může se věřitel se žádostí o plnění obrátit na ručitele. Stěžovatel tvrdí, že žalobce nikdy písemně nevyzval společnost W-eko ke splnění dluhu; uvedenou skutečnost ani žalobce v řízení netvrdil a tudíž ani neprokázal.

Stěžovatel konečně vytýká obecným soudům, že se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s dohodou o splácení závazků a o realizování trojstranného zápočtu vzájemných závazků a pohledávek ze dne 6. 1. 1999, která byla uzavřena mezi společnosti EKOS PLUS, s. r. o., společností W-eko spol. s r. o. a žalobcem. Namítá, že uzavřením této dohody došlo k zániku vzájemných pohledávek a závazků mezi společností W-eko a žalobcem a stejně tak zanikl i samotný důvod z dohody o uznání dluhu, neboť dlužníkem žalobce se stala společnost EKOS PLUS, s. r. o. Stěžovatel proto v daném sporu nebyl pasivně legitimován.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby odložil jejich vykonatelnost.

II.

Okresní soud v Karlových Varech se zcela odvolal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Plzni uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a plně odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že dovolací námitky směřovaly proti skutkovým zjištěním; nesprávným právním posouzením argumentoval stěžovatel jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému právnímu posouzení věci. V takovém případě však nemohla být založena přípustnost dovolání. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 41/2002 vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 721.500,- Kč s příslušenstvím a částky 927.500,- Kč. Stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti W-eko (společnost s ručením omezeným) uzavřel se žalobcem dne 10. 4. 1998 smlouvu o půjčce zprostředkovanou druhým jednatelem této společnosti Ing. V. Půjčka ve výši 583.000,- Kč byla společnosti stěžovatele žalobcem "předána", což bylo mezi účastníky řízení nesporné. Ve smlouvě o půjčce byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že by půjčka nebyla uhrazena včas. Současně se smlouvou o půjčce byla vystavena směnka vlastní - bez protestu - na zapůjčený obnos s termínem vrácení půjčky do 10. 6. 1998 a stanoveno místo splatnosti (byt žalobce). Tuto směnku podepsal stěžovatel za společnost W-eko, společnost s ručením omezeným, a "per aval" za výstavce rovněž stěžovatel a Ing. J. V. Protože půjčka nebyla splacena v termínu, vedl žalobce jednání o uznání dluhu se stěžovatelem a dalšími společníky obchodní společnosti W-eko, přičemž předmětem uznání dluhu již byla částka 921.500,- Kč a sjednaná smluvní pokuta 26.500,- Kč (pro případ prodlení za každý započatý měsíc v případě nezaplacení dluhu do 10. 3. 1999). Uznání dluhu podepsal stěžovatel před notářem dne 4. 3. 1999. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu v částce 200.000,- Kč zpět a soud prvního stupně v této části řízení zastavil. V rekapitulaci je pak požadovaná částka složena následovně: zaplacení půjčky 583.000,- Kč a jednorázové smluvní pokuty 100.000,- Kč a kapitalizovaného příslušenství ke dni podání žaloby ve výši 238.500,- Kč, to je celkem částka 921.500,- Kč, která byla snížena o částku 200.000,- Kč (zastaveno řízení pro částečné zpětvzetí žaloby). Požadovaná částka proto činí 721.500,- Kč. Dále byla požadována další smluvní pokuta za prodlení ve výši 26.500,- Kč za každý započatý měsíc, která do podání žaloby dosáhla výše 927.500,- Kč (celkem prodlení v délce 35 měsíců).

Okresní soud v Karlových Varech posoudil základní předmět sporu, tj. otázku, zda všechna prohlášení podepsal stěžovatel jako jednatel společnosti W-eko, společnost s ručením omezeným, nebo jako fyzická osoba; dospěl k závěru, že stěžovatel směnku sice podepsal jako jednatel společnosti W-eko, společnost s ručením omezeným, ale současně za proplacení směnky převzal směnečné ručení, neboť podepsal spolu s Ing. V směnku jako ručitel. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že uznání dluhu ze dne 4. 3. 1999 stěžovatel podepsal jako fyzická osoba, což je patrno jednak z formulace uznání dluhu, jednak ze způsobu podpisu listiny, kde je stěžovatel podepsán jako fyzická osoba a podpis je notářsky ověřen. Okresní soud proto rozhodl rozsudkem č. j. 14 C 41/2002-142 ze dne 29. března 2006 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci jak částku 721.500,- Kč s příslušenstvím, tak i částku 927.500,- Kč; dále mu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 13 Co 354/2006-171 ze dne 19. září 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do přisouzené částky 721.500,- Kč; přisuzující výrok co do částky 927.500,- Kč a výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozhodné okolnosti řádně skutkově zjistil a zjištěné skutečnosti správně právně posoudil. Zdůraznil, že neobstojí odvolací námitka stěžovatele, že uznání dluhu nemohl učinit jako fyzická osoba, protože neměl vůči žalobci žádný dluh. Odvolací soud poukázal na to, že pokud stěžovatel podepsal směnku "per aval", stal se ručitelem a byl žalobci z tohoto dluhu zavázán vedle dlužníka. Zabýval se rovněž posouzením listiny "uznání dluhu" z 4. 3. 1999; shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o závazek fyzické osoby, čemuž svědčí jednak jazykové vyjádření v listině o uznání dluhu, jednak odkaz na směnku, kterou stěžovatel jako fyzická osoba avaloval. Shodně posoudil i výši dlužné částky; jde o částku 721.500,- Kč, protože dluh byl ve výši 200.000,- Kč splacen a v tomto rozsahu bylo řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby zastaveno. Ke zrušujícímu výroku uvedl, že uznáním dluhu může být zajištěn pouze závazek již existující. Závazek k úhradě smluvní pokuty ve výši 26.500,- Kč měsíčně pro případ nezaplacení dluhu do 10. 3. 1999 však znamená, že se jedná o závazek sjednaný do budoucna. Nemůže se proto jednat o uznání již existujícího dluhu uznávacím prohlášením datovaným dne 4. 3. 1999. Soud prvního stupně zde podle názoru odvolacího soudu pochybil, a proto mu byla věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 727/2007-196 ze dne 30. dubna 2009 odmítnuto s odůvodněním, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a s právním názorem obecných soudů. Opírá se o vlastní hodnocení zjištěného skutkového stavu. Jeho námitkám Ústavní soud přisvědčit nemohl, protože obecné soudy se v plném rozsahu se zjištěnými skutečnostmi náležitě vypořádaly. Přesvědčivě dovodily důvod, pro který závazek stěžovatele vznikl, tedy jeho postavení směnečného ručitele ze směnky, kterou byla zajištěna půjčka žalobce poskytnutá odchodní společnosti W-eko, společnost s ručením omezeným. Zabývaly se i otázkou uplatnění dluhu z půjčky ze strany žalobce (což vyplývá z konkurzního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 26 K 47/99, jehož část byla k důkazu čtena) a věnovaly pozornost i námitce stěžovatele, týkající se převzetí dluhu společností EKOS PLUS, s.r.o. Ze spisu sp. zn. 14 C 41/2002 se totiž podává, že trojstranná dohoda (W-eko, EKOS PLUS a žalobce) byla předložena a čtena k důkazu a je ve spisu založena (č.l. 88-89). Dále je z protokolu o ústním jednání ze dne 1. 9. 2004 patrno, že k plnění z uvedené trojstranné dohody vypovídal svědek Ing. V. (č.l. 71), podle z protokolu o ústním jednání ze dne 8. 3. 2006 k plnění z této dohody vypovídala svědkyně J. U. (č.l. 133) a při jednání dne 27. 3. 2006 svědek Ing. J. Š., správce konkurzní podstaty společnosti W-eko (č.l. 135). Dále ze spisu vyplývá, že k dotazu soudu uvedl i žalobce, že z předmětné smlouvy bylo společností EKOS PLUS, s.r.o. na úhradu dluhu plněno, a to částka 200.000,- Kč (č.l. 90 a 92). V odůvodnění napadených rozhodnutí je potom promítnut závěr vyplývající z výše uvedených a provedených důkazů, že na úhradu dluhu byla společností EKOS PLUS, s.r.o. poukázána částka 200.000,- Kč, o kterou byla rozsudkem uložená povinnost stěžovatele snížena (částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce). Námitka stěžovatele týkající se nedostatku jeho pasivní věcné legitimace proto není případná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soud ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. V procesu dokazování a hodnocení důkazů jednaly v hranicích zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o. s. ř. Svá skutková zjištění řádně podložily a vyslovené právní závěry také řádně odůvodnily. Nelze proto hovořit o tom, že by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a že by neměly oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně i soud odvolací v dané věci aplikovaly pouze podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tedy svými rozhodnutími porušit nemohly.

Ústavní stížností bylo napadeno i rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Ústavní soud posoudil i toto rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že dovolací soud řádně a v dostatečném rozsahu posoudil, proč nelze v dané věci vyslovit přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jiné důvody přípustnosti dovolání [§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] nejsou dány.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť již z povahy věci to v úvahu nepřichází.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.