I. ÚS 2038/08
I.ÚS 2038/08 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. T., zast. JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou, sídlem Plynárenská 671, Kolín IV, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2008, č.j. 28 Cdo 4208/2007-170, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a domáhala se jeho zrušení s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na právní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); ze stejných důvodů se domáhala i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30.11.2006, č.j. 20 Co 375/2006-120. Rozsudky byly vydány ve sporu o náhradu za zbourané zemědělské budovy. K věci uvedla, že dne 2.7.1992 uplatnila u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí v kat. úz. Klokočov u Příbora, nemovitosti byly vydány jí a dalším oprávněným osobám (rozhodnutí vydal pozemkový úřad dne 13.8.1997, právní moci nabylo dne 23.9.1997). Před soudy stěžovatelka namítala porušení správního řádu při přezkumu tohoto rozhodnutí mimo odvolací řízení (rozhodnutí ve věci přezkumu nabylo právní moci dne 22.2.2001), proto jsou následná rozhodnutí od prvopočátku neplatná a právně neúčinná, zatímco původní rozhodnutí je nadále platné. V roce 1999 uzavřela dohodu s Městem Příbor a následně s Pozemkovým fondem ČR, a to jako oprávněná osoba, na jejímž základě jí měl Pozemkový fond ČR poskytnout náhradu za zbourané nemovitosti. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením této dohody jako absolutně neplatné, odůvodnění rozsudků považuje za vágní a neurčitá. V návrhu též zdůrazňuje neexistenci podmínek pro odnětí majetku jejím rodičům, z čehož dovozuje, že vlastnické právo rodičů nikdy nebylo přerušeno a namítá nepromlčitelnost vlastnického práva. Současně požádala Ústavní soud, aby z moci úřední zrušil konfiskaci nemovitostí, přechod vlastnických práv na třetí osoby označil za nicotné a zrušil vyznačení zápisu konfiskace v knihovních vložkách.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících základní Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: 1.Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

II. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Pozemkového fondu ČR.

Nejvyšší soud předně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, jde tak o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem, což relativizuje přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na 3. a 4. stranu, přičemž nemá důvod měnit tyto závěry. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

S přihlédnutím ke stručnosti a obsahu vyjádření Nejvyššího soudu, nebylo nutné ho zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp.zn 12 C96/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou vůči Pozemkovému fondu ČR podanou původně ke Krajskému soudu v Ostravě domáhala poskytnutí finanční náhrady (formou směnek nebo v hotovosti) za zaniklé nemovitosti, a to na základě dohody ze dne 23.7.1999. Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že ve věci je příslušný obvodní soud, který posléze pokračoval v zahájeném řízení. Pozemkový fond ČR soudu sdělil, že nárok neuznává, informoval, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno a novým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že nárok oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí se zamítá, tudíž dovozoval, že předmětná dohoda je neplatná. Stěžovatelka nadále setrvala na svém právním názoru ohledně možnosti přezkoumání původního rozhodnutí mimo odvolací řízení, že rozhodnutí jsou neplatná a nulitní, a trvala vydání směnky. Později upozornila, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2004, č.j. 6 A 32/2002-117, jsou rozhodnutí pozemkového úřadu a ministerstva nicotná. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5.6.2006, č.j. 1C C 96/2003-81, žalobu zamítl, a to z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy a pro nedostatek pasivní věcné legitimace Pozemkového fondu ČR, protože zjistil, že stěžovatelka se domáhá náhrady za nevydané nemovitosti, na kterou se nevztahuje zákon o půdě. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka obsáhlým odvoláním, v němž setrvala na svých původních právních názorech odvozených zejména od existence původního pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. i na vázanosti účastníků uzavřenou dohodou. Městský soud rozsudkem ze dne 30.11.2006, č.j. 20 Co 375/2006-120, prvostupňový rozsudek potvrdil, především po zjištění, že správní orgány, které o nároku stěžovatelky a ostatních oprávněných osob rozhodovaly podle zákona o půdě, dospěly k závěru, že nejde o zemědělský majetek; ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud.

Upozornil, že z vyslovení nicotnosti následných rozhodnutí nelze dovozovat závaznost (platnost) rozhodnutí předchozích (zrušených v mimoodvolacím řízení, a pokud by k jejich zrušení nedošlo, stejně by byla nicotná). Soud akcentoval, že je vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 12.9.2000, kterým bylo určeno, že na dotčené nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje (následně vysvětlil stěžovatelčin omyl ohledně počítání lhůty pro přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení). Z této analýzy dovodil, že dohoda ze dne 23.7.1999 sjednaná podle zákona o půdě nemůže obstát, je pro rozpor s § 39 obč. zákoníku neplatná od samého počátku. Proti rozsudku soudu II. stupně podala stěžovatelka dovolání, Nejvyšší soud ho rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. Zaměřil se přitom na otázku pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR, kterou považoval za otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Vyšel také ze zjištění, že na budovy s pozemky, jejichž znehodnocení či odstranění je předmětem řízení o náhradu podle zákona o půdě, nebyly zemědělským majetkem, tudíž Pozemkový fond ČR není oprávněn poskytovat náhrady; pokud se k takové náhradě zavázal, šlo o závazek porušující zákon o půdě, a proto neplatný pro rozpor se zákonem.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou na plnění uložení povinnosti vůči žalovanému. Stěžovatelka však musí respektovat, že předpokladem úspěšnosti žaloby není soubor pouhých tvrzení o existenci nároku vůči žalovanému, ale skutečná existence uplatněného nároku a důkaz o ní; jinými slovy řečeno, že mezi žalobcem a žalovaným existuje takový hmotněprávní vztah, jehož obsahem je uplatněné právo, tj. v procesní rovině zjišťovaná věcná legitimace procesních stran. V posuzované věci se obecné soudy podrobně zabývaly pasivní věcnou legitimací Pozemkového fondu ČR, která měla být založena dohodou uzavřenou v roce 1999, jejíž účastníci vycházeli z přesvědčení o existenci nároku stěžovatelky na náhradu za nemovitosti podle zák. č. 229/1991 Sb. Pokud však bylo, byť posléze, zjištěno, že její restituční nárok nepodléhá tomuto předpisu, nemohla být ani uzavřena platná dohoda o jeho splnění. Z toho vyplývá, že stěžovatelka nedisponuje takovým oprávněním, které by vedlo k úspěchu ve sporu, a ve smyslu těchto zjištění proto nemohlo dojít v řízení před obecnými soudy ani k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu jejího majetku podle čl. 11 Listiny.

Ústavní soud dále dodává, že koncepce ústavního soudnictví v ČR a jeho pravomoc v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Ústavní stížnost v tomto smyslu představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska je stěžovatelčin požadavek, aby Ústavní soud z moci úřední zrušil konfiskaci nemovitostí, přechod vlastnických práv na třetí osoby označil za nicotné a zrušil vyznačení zápisu konfiskace v knihovních vložkách, v rozporu se zákonnou koncepcí ústavního soudnictví v České republice, tudíž je nepřípustný (přitom jde o notorietu, o níž měla být stěžovatelka poučena právním zástupcem).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.