I. ÚS 2033/12
I.ÚS 2033/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Libuše Horákové, zastoupené Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 2/580, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, č. j. 33 Cdo 2402/2012-330, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2011, č. j. 68 Co 461/2010-274, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 68 Co 461/2010-292, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2012, která po doplnění po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, č. j. 33 Cdo 2402/2012-330, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 9. 5. 2011, č. j. 68 Co 461/2010-274, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 68 Co 461/2010-292, pro opožděnost. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 2. 7. 2010, č. j. 57 C 185/2008-191, tak, že žaloba se žádostí o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Václava Vody ze dne 22. 2. 2008 ve věci žalobce RELAX Reality, s. r. o. a žalované stěžovatelky se podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, zamítá.

Podstata ústavní stížnosti se soustředí zejména na neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro opožděnost. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že obecně sice platí pravidlo, podle nějž lhůta pro podání dovolání běží až od doručení opravného usnesení odvolacího soudu dovolateli, nicméně tento závěr nelze aplikovat v každé situaci. V souzené věci sice došlo k vydání opravného usnesení, jímž bylo zasaženo do výroku rozsudku odvolacího soudu, avšak tato změna se netýkala jeho obsahu. Konkrétně spočívala v nahrazení slov "o rozhodčích řízeních a výkonu rozhodčích nálezů" slovy "o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů". Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na dřívější judikaturu, konkrétně na své usnesení ze dne 2. 6. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 310/2002. Stěžovatelka však s touto argumentací nesouhlasí. Konkrétně uvádí, že účelem současné právní úpravy samozřejmě je zajištění právní jistoty. V souzené věci však mělo být rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce doručeno ve dvou částech, první (neopravené) písemné vyhotovení tak dle jejího názoru nebylo kompletní. Navíc se domnívá, že právní úprava obsažená v občanském soudním řádu nijak nerozlišuje důvod vydání opravného usnesení, příslušné účinky by tedy měly nastat v případě jakéhokoliv zásahu do výroku rozhodnutí. Jiný výklad, tím spíše pokud by zněl v neprospěch účastníka, by neměl být přípustný.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Napadá-li stěžovatelka výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, pak Ústavní soud konstatuje, že právě v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem rozvedl, na základě kterých ustanovení občanského soudního řádu dospěl k tomuto závěru. Konktrétně se věnoval interpretaci ustanovení § 240 občanského soudního řádu, který ve svém odst. 1 uvádí, že účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, přičemž současně platí, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Jak již bylo uvedeno výše, prezentoval názor, že nikoliv každá změna výroku má za následek založení nové lhůty pro podání dovolání. V souzené věci podle jeho názoru totiž došlo pouze k opravě zjevné, avšak nevýznamné, nesprávnosti v názvu aplikovaného zákona, která nemohla mít vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení po provedené opravě. Současně odkázal na své usnesení ze dne 2. 6. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 310/2002, které uvádí, že "ne každá oprava chyby v psaní ve výroku soudního rozhodnutí má (musí mít) za následek nové otevření lhůty k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí, jak je předjímá ustanovení § 204 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. Opačný výklad (jakkoliv se opírající o text zákona, který v daném směru příslušné procesní postupy nerozlišuje) - totiž ten, že možnost podání odvolání otevírá každá oprava výroku rozhodnutí, bez zřetele k tomu, o jakou chybu v psaní jde - by ve své podstatě vedl k popření smyslu institutu opravného usnesení, sloužícího k ochraně účastníků před obsahovými změnami výroků vydaného rozhodnutí (jakkoliv opodstatněnými), provedenými soudem v době po uplynutí lhůty k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí. Jinak řečeno, lhůta k podání odvolání proti výroku rozhodnutí opravenému opravným usnesením soudu (a proti výrokům na něm závislým) se účastníku řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné. Uvedené platí i tehdy bylo-li (jako v tomto případě) rozhodnutí s chybami v psaní již přezkoumáno v odvolacím řízení na základě dříve podaného odvolání a odvolací soud, který chyby v psaní přehlédl, takové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Tam, kde se chyba v psaní projeví jen formálně (např. vynecháním spojovací částky, vadným rozdělením slova, špatným umístěním nebo užitím členících znamének či prostým překlepem), nikoliv však obsahově, nebude její oprava důvodem pro nové otevření lhůty k podání odvolání proti opravovanému výroku." S tímto závěrem Nejvyššího soudu, ač v souzené věci týkající se dovolání odkázal na interpretaci pravidel regulující možnost podání odvolání, Ústavní soud souhlasí a nedomnívá se, že tímto výkladem ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu by došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Stejně tak dodává, že v rámci své dosavadní přezkumné činnosti docházel ke stejným závěrům. Např. v usnesení ze dne 14. 12. 2006 vydaném ve věci II. ÚS 359/06 uvedl, že "je třeba rozlišovat, o jakou opravu chyby v psaní ve výroku soudního rozhodnutí se jedná, přičemž ne každá oprava musí mít za následek nové otevření lhůty k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí, jak je předjímáno ustanovením § 204 odst. 1, věty druhé. O typický případ, kdy tomu tak být nemusí, se jedná v případě chyb v psaní - běžných překlepů, které jsou bez jakéhokoliv vlivu na obsah opravovaného výroku a nevyvolávají jakékoliv pochybnosti o jeho smyslu. Účelem opravného usnesení, které musí být v případě, že se oprava týká výroku rozhodnutí, vždy vydáno, je ochrana účastníků před obsahovými změnami výroků vydaného rozhodnutí, provedenými soudem v době po uplynutí lhůty k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí. Jeho účelem však nemůže být automatické otevření nové lhůty k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí i v případech, kdy oprava s ohledem na pouhý formální charakter nemohla vyvolat obsahovou změnu rozsudku. Extenzivní výklad ust. §204 odst. 1, věty druhé o. s. ř. by totiž ve svých důsledcích vedl k právní nejistotě a porušení práva rovnosti účastníků řízení." Ač se i na tomto místě jedná o interpretaci pravidel regulujících podání odvolání v případech vydání opravného usnesení, je zde vyslovený závěr plně aplikovatelný i na nyní souzenou věc.

Co se týče návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, je v této části nepřípustný. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním prostředkem v souzené věci bylo dovolání. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimořádný opravný prostředek nevyužila, resp. jej uplatnila opožděně, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto bodě ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Ústavní soud proto dle § 43 odst. 1 písm. e) a dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost zčásti odmítl jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.