I. ÚS 203/10
I.ÚS 203/10 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. A. B., 2) RNDr. P. F., 3) MUDr. M. F., 4) Ing. V. K., 5) L. R., 6) PhDr. B. F., 7) Ing. arch. T. F., 8) J. F., 9) Ing. arch. J. V., 10) Ing. arch. E. W., 11) Ing. J. H., 12) Ing. L. S., 13) Ing. M. B., 14) Ing. J. H., 15) Ing. I. S., 16) M. Ž., 17) Mgr. A. Š., 18) E. W., 19) B. W., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, 20) F. S., 21) Ing. T. S., 22) M. S., zastoupených JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 44, Kolín II., proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 539/2008-492 ze dne 20. ledna 2009 a proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2680/2009 ze dne 29. října 2009 s návrhem na jejich zrušení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřují zásah do svých ústavně zaručených práv (právo vlastnit a právo na soudní ochranu), neboť tím, že obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelů, upřely jim právo nabýt zpět majetek, tj. porušily čl. 11 Listiny. Dále pak mají za to, že byli znevýhodněni, pokud jde o možnost nabýt zpět svůj majetek a uplatnit toto právo u soudu dle čl. 36 Listiny a čl. 95 Ústavy, neboť soudy porušily ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i čl. 37 Listiny, protože stěžovatel neměl v řízení před soudem stejný prostor ke tvrzení a návrhům jako vedlejší účastníci (žalovaný), když argumentace ohledně nevypořádané náhrady nebyla soudem vůbec vzata v úvahu a tento soud se s tímto problémem nevypořádal.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelé se domáhali zaplacení peněžních částek z titulu restitučního nároku, jímž měly být, podle stěžovatelů, zmírněny následky majetkové křivdy, vzniklé znárodněním majetku původních vlastníků firmy Benjamin Fragner, továrna na léčiva, a to podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948 ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, se proto zabýval otázkou, zda v daném případě jsou splněny podmínky pro vznik nároku na restituci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ke znárodnění firmy Benjamin Fragner, továrna na léčiva, došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků a stalo se tak vyhláškou ministra průmyslu č. 278/1946 Ú.l. ze dne 27. prosince 1945; znárodňovaná majetková podstata byla pak vyhláškou ministra průmyslu č. 961/1946 Ú.l. ze dne 7. března 1946 začleněna do Společných farmaceutických závodů, národního podniku. Ohledně nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo pro stát podle § 17 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, dnem 28. ledna 1947. Na základě těchto zjištění dospěl dovolací soud k závěru, že tu k odnětí majetku, o nějž jde v tomto řízení, došlo před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), takže vy smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tu není splněn zákonný předpoklad vzniku restitučního nároku na znárodněný majetek. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na ustanovení § 1 odst. 4 a § 4 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, podle nichž docházelo k přechodu vlastnického práva na stát ze zákona a s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945; nebylo třeba ani intabulace do pozemkových knih, o čemž svědčí i § 17 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, v němž se uvádí, že se provede pouze záznam a nikoli "vklad" do pozemkových knih.

Odvolací soud s poukazem na to, že došlo k přechodu vlastnického práva na stát ke dni 27. 10. 1945 a dne 7. 3. 1946 došlo k začlenění majetkové podstaty znárodněné firmy do nově vzniklého subjektu Spojených farmaceutických závodů, dospěl k názoru, že ke znárodnění došlo mimo rozhodné období. Odvolací soud dále zhodnotil, že nedošlo k žádnému zneužití dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, jako aktu politické persekuce v rozhodném období. Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud za to, že nelze žalobě o vypořádání restitučnímu nároku vyhovět. Odvolací soud dále dovozoval, že nelze vyhovět ani žalobě co do uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávně provedenou privatizaci, neboť nebyly splněny podmínky podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a žalobcům proto žádná škoda v souvislosti s privatizací podniku Léčiva nemohla vzniknout.

Stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 539/2008-492 ze dne 20. ledna 2009 dovoláním, kdy namítali zejména nesprávné právní posouzení věci, které spatřovali v tom, že vlastnické právo nepřešlo ohledně Společných farmaceutických závodů na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to proto, že nedošlo ke splnění dvou podmínek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. První - ke stanovení rozsahu znárodnění a druhá - podmínky k vyplacení náhrady za znárodněnou firmu. Dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků ani vyhláškou ministra průmyslu č. 278/1946 Ú.l. ze dne 27. prosince 1945 nebylo stanoveno, co se z firmy Benjamin Fragner znárodňuje, a zejména nebyly specifikovány nemovitosti, které na stát přecházejí. Dále pak argumentovali tím, že nikdy nebyli za odňatý majetek odškodněni.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl, když neshledal pochybení odvolacího soudu a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 375/98, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05).

Stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí, že se nemohou ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnického práva dochází dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů, příp. vyhláškou ministra průmyslu č. 278/1946 Ú.l. ze dne 27. prosince 1945. Dle názoru stěžovatelů dekret rozlišuje pojem "znárodnění" a pojem "přechod vlastnického práva" a dle názoru stěžovatelů dnem znárodnění nepřechází vlastnické právo. K přechodu vlastnického práva bylo třeba dle názoru stěžovatelů provedení určitých úkonů např. knihovní zápis, a proto ke znárodnění nedošlo před dnem 25. 2. 1948, protože dekret nebyl proveden. Stěžovatelé dále uvádějí, že po znárodnění nebyl nikdo z původních vlastníků odškodněn.

Stěžovatelé dále mají za to, že v řízení jim nebyla poskytnuta Ústavou a Listinou zaručená ochrana práv, neboť v případě, že odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o restituci, měl soud v řízení aplikovat na zjištěný skutkový stav jinou právní normu, tj. měl postupovat podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Vzhledem k tomu, že žalovaný zatím nedostál svým povinnostem a nevydal výměr o náhradě podle ustanovení § 10 odst. 2, měl odvolací soud nahradit tuto nečinnost svým rozhodnutím.

Stěžovatelé se domnívají, že k privatizaci došlo za situace, kdy byl již stěžovatelem řádně uplatněn restituční nárok, takže nebylo možné podnik řádně privatizovat a v konečném důsledku tak nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na nový subjekt. Privatizace byla provedena v rozporu se zákonem. Stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 195/97 ze dne 11. prosince 1997, podle něhož "restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. zákona č. 92/1991 Sb.".

Stěžovatelé F. S., Ing. T. S. a M. S. uvedli, že nesouhlasí s nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 477/2005 Sb., z něhož vyplývá, že se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Obecné soudy rozhodly v souladu s judikaturou jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Zdůraznily, že obecné soudy v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu (srov. sp. zn. II. ÚS 375/98). Obecný soud rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 1/95), ve které Ústavní soud upozornil, že je třeba důsledně rozlišovat mezi přechodem vlastnictví k nemovitostem, ke kterému docházelo v daném případě znárodněním podle dekretu (ex lege), t. j. autoritativním výrokem příslušných úřadů, od převodu smluvního; v tomto případě byla zákonem vyžadována povinnost knihovního zápisu (§ 424 ve vztahu k § 431 o. z. o. z roku 1811).

Dále pak odkázaly na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, jež obsahuje právní závěr, že se nelze domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, vzniklé v uvedené době a uvedeným způsobem.

Obecné soudy se s argumentací stěžovatelů ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.