I. ÚS 2027/16
I.ÚS 2027/16 ze dne 26. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4944/2015-353 ze dne 25. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Romana Zikeše, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhal na stěžovateli zaplacení částky 60 000 Kč jako slevy z kupní ceny bazénu. Obvodní soud žalobě v částce 50 946 Kč vyhověl. Podle jeho zjištění stěžovatel v roce 2003 dodal bazén, jehož vady se projevily v desetileté záruční lhůtě a činí bazén neupotřebitelným. V letech 2006, 2008 a 2010 vedlejší účastník reklamoval jednotlivé vady, při reklamaci v roce 2010 požadoval i odstranění těchto vad. Žalobu na slevu díla pro vady reklamované v roce 2010 vedlejší účastník podal v roce 2011, tedy včas. Slevu soud určil podle posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady movitých věcí ve výši 40 % z kupní ceny.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil s tím, že reklamace může vyvolat právní účinky (mimo jiné i spustit běh promlčecí doby) jen pokud je dostatečně určena vada a je určitým způsobem požadován způsob náhrady. K tomu došlo až v roce 2010, nárok vedlejšího účastníka tedy nebyl promlčen. Slevu soud shledal přiměřenou, rozsahem odpovídá již závěrům posudku znalce z oboru chemie, který se zabýval vadami bazénu a jejich příčinou. Znalecký posudek z oboru ekonomika tak byl nadbytečný.

3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Neshledal důvod, proč se odchýlit od svého předchozího závěru, podle nějž je třeba v průběhu záruční doby vadu nejen vytknout, ale zvolit právo, které z důvodu reklamované vady uplatňuje. Námitky vůči určení slevy podle hodnocení znaleckého posudku z oboru chemie jsou námitky proti nesprávnému procesnímu postupu (určení výše slevy bez patřičného znaleckého zkoumání). Procesní vady však nelze uplatnit jako samostatný dovolací důvod - nejde o právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Samotnou přiměřenost slevy pak stěžovatel nezpochybnil.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Vedlejší účastník stěžovatele po celou dobu záruční lhůty udržoval v nejistotě, zda a které nároky z vad díla zvolí. Před tím mu soudy neposkytly ochranu. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že samotná reklamace (tedy bez volby uplatněného nároku) nemůže způsobit počátek běhu promlčení lhůty k uplatnění nároku z vad. Právní závěry Nejvyššího soudu jsou již překonané, odmítnuté i odbornou literaturou. Nejvyšší soud se tedy od nich měl odchýlit. Napadené rozhodnutí dostatečně nevysvětluje, proč tak soud neučinil. Soud se také nezabýval vznesenými otázkami procesního práva. Znalecký posudek z oboru chemie řeší pouze existenci vad, není způsobilým podkladem pro závěr o výši slevy. Nadto měl být tento posudek revizně přezkoumán (to zamýšlel obvodní soud), městský soud z něj tedy neměl bez dalšího vycházet. Sleva byla obvodním soudem určena na základě posudku znalce z oboru ekonomika, který je však nepřezkoumatelný - nijak nevysvětluje závěr o slevě ve výši 40 %.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím, jemu předcházejícími rozsudky a dovoláním stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Odmítnutí dovolání podle § 237 občanského soudního řádu představuje rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Stěžovatel napadl pouze odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebrojil proti rozsudkům městského a obvodního soudu. Správnost rozhodnutí ve věci samé tedy předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].

7. Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu se Ústavní soud omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a tam citovaná judikatura).

8. V předložené věci stěžovatel žádal odklon od otázek v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již vyřešených. Nejvyšší soud důvody pro odklon neshledal a stručně vyložil, jaký význam má volba konkrétního práva z odpovědnosti za vady. Nelze se ztotožnit s tím, že by Nejvyšší soud zcela opomenul odkaz stěžovatele na odbornou literaturu. Z ní výslovně neplyne, že by stávající judikatorní linie Nejvyššího soudu byla překonaná. Jediné, co z citátu vybraného stěžovatelem plyne, je možnost oznámit vady díla odděleně (tedy nikoliv současně) od uplatnění (volby) konkrétního práva z vad. To však v rozporu se závěry Nejvyššího soudu v nynější věci není. Napadené rozhodnutí vychází z toho, že je třeba uplatnit obojí: jak reklamaci, tak volbu práva z vad. Posloupnost uplatnění Nejvyšší soud neurčuje, naopak výslovně uvádí, "že oba právní úkony mohou být uplatněny současně, nebo samostatně, je nasnadě."

9. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitkách proti postupu soudu podle znaleckého posudku. Odvolací soud z posudku znalce z oboru ekonomika nevycházel, své rozhodnutí na něm nezaložil. Uvedl-li Nejvyšší soud za takového stavu, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na otázce přezkoumatelnosti takového posudku, nejde o ústavně významný exces.

10. Ústavě akceptovatelný je i závěr, že nelze zpochybňovat postup soudu podle znaleckého posudku, pokud zároveň není namítáno nesprávné vyřešení právní otázky závisející na zodpovězení odborných otázek tímto posudkem [procesní záruky slouží především k ochraně samotných hmotných subjektivních práv, nikoliv procesu jako takového [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)].

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.