I. ÚS 2022/09
I.ÚS 2022/09 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Tadeuszem Zientkem, advokátem se sídlem Ostrava - Přívoz, Trocnovská 2a, proti III. výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009, čj. 37 C 164/2008 - 35, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2009, čj. 11 Co 263/2009 - 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým mu Okresní soud v Ostravě, pod bodem III., přiznal odměnu za zastupování L. O. ve výši 2.142,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek v odstavci III. výroku potvrzen. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož advokátovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, tedy i na cestovní výdaje. Není-li stanoveno jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách. Tímto předpisem je v současné době zákoník práce. Stěžovatel poukázal na to, že ze sídla jeho advokátní kanceláře v Ostravě do sídla Okresního soudu v Ostravě je cca 11 km a při cestách k soudu mu vznikají nemalé výlohy. Soud však stěžovateli náhradu cestovních výdajů nepřiznal. Nedostatečné odůvodnění tohoto rozhodnutí ze strany soudu prvního stupně se pokusil napravit odvolací soud, podle jehož závěru lze cestovní náhrady podřadit pod režijní paušál 300,- Kč a na náhradu za promeškaný čas nemá stěžovatel nárok. V souvislosti s tím stěžovatel odkázal na ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož náhrada za promeškaný čas činí 100,- Kč za každou i jen započatou půlhodinu.

Stěžovatel shrnul, že je účelné k cestě k Okresnímu soudu z jeho kanceláře použít automobil, zejména vzhledem k časové náročnosti a nutnosti flexibility v jeho povolání i vzhledem k tomu, že mnohdy převáží poměrně objemné spisy. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, který se danou problematikou zabýval.

Obecné soudy tím, že dostatečně neodůvodnily, proč stěžovateli nepřiznaly cestovní náhrady a náhrady za promeškaný čas, porušily čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Zároveň porušily i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nárok na cestovní náhrady i náhradu za promeškaný čas zakládá vyhláška č. 177/1996 Sb. Tyto majetkové nároky požívají ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tudíž byla porušena i tato majetková práva stěžovatele.

Stěžovatel se dále neztotožnil ani se závěry soudu ohledně výše přiznané odměny opatrovníka. Soudy mu přiznaly pouze 300,- Kč, ačkoliv požadoval odměnu 500,- Kč, což je částka, která náleží podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť předmětem sporu bylo zaplacení částky 1000,- Kč. Soudy stěžovateli přiznaly tuto náhradu podle § 9 odst. 5 citované vyhlášky. Toto ustanovení je podle názoru stěžovatele nezákonné, neboť i funkce opatrovníka znamená výkon advokacie a poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o advokacii, č. 85/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že není zásadní rozdíl mezi činností advokáta, který byl ustanoven jako opatrovník účastníka neznámého pobytu a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka, není důvod účtovat odměnu advokáta podle § 9 odst. 5 citované vyhlášky. Takový postup je podle názoru stěžovatele nesprávný, neboť předmětné ustanovení porušuje ústavně zaručené principy rovnosti a proporcionality a je v rozporu se zákonem o advokacii.

Zároveň tak byl porušen čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod, neboť ustanovení § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. je s ním v rozporu. Vzhledem k tomu měl soud použít čl. 95 odst. 1 Ústavy a vyslovit závěr, že ustanovení § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. nelze aplikovat.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě přiznal stěžovateli, výrokem ad. III. shora označeného rozsudku, odměnu za zastupování žalované fyzické osoby v celkové výši 2.142,- Kč podle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní pomoci, celkem za tři úkony a dále tři režijní paušály po 300,- Kč za tytéž úkony právní pomoci podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a částku 342,- Kč jako 19 % DPH, protože stěžovatel, jako opatrovník doložil, že je registrován jako plátce DPH. Pokud požadoval odměnu za jeden úkon právní služby podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 500,- Kč, okresní soud konstatoval, že toto ustanovení o sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nelze použít, neboť odměna za výkon funkce opatrovníka je speciálně upravena v § 9 odst. 5 téže vyhlášky. Pokud stěžovatel požadoval náhradu za cestovné a ztrátu času, tuto náhradu mu soud nepřiznal proto, že výdaje jsou pokryty podle konstantní judikatury režijním paušálem ve výši 300,- Kč za každý úkon právní pomoci podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.

K odvolání stěžovatele proti výroku III. rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 4. 2009, čj. 11 Co 263/2009 - 47, zmíněný výrok rozsudku okresního soudu potvrdil. Podle jeho názoru okresní soud rozhodl správně, pokud nepřiznal stěžovateli cestovní náhradu za cestu vykonanou ze sídla advokátní kanceláře do sídla okresního soudu. Stěžovatel požadoval cestovné za 22 ujetých kilometrů při průměrné spotřebě 7,4 l na 100 km a ceně za jeden litr pohonné hmoty 26,80 Kč. Z toho je zřejmé, že spotřeboval za cestu do Ostravy - Poruby a zpět pohonné hmoty za 43,60 km a náhrada za použití osobního automobilu při koeficientu 3,90 Kč činí celkem 85,80 Kč, celkem by tedy cestovné činilo129,- Kč. Vzhledem k tomu, že za jeden úkon právní služby přísluší advokátovi paušální náhrada ve výši 300,- Kč a vyhláška č. 177/1996 Sb. v § 13 odst. 3 výslovně uvádí přepravné jako jeden z nákladů, k jehož krytí je paušální náhrada určena, je zřejmé, že výdaje vzniklé stěžovateli cestou k okresnímu soudu jsou zcela kryty paušální částkou 300,- Kč.

K požadované náhradě za ztrátu času strávenou na cestě k okresnímu soudu nepřesahující 30 minut odvolací soud uvedl, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, že není rozhodující, kam se advokát přesouvá, ale to, jaká je vzdálenost těchto míst. Náhrada za promeškaný čas je časově limitována (ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a z hlediska vzniku nároku je vždy rozhodující, zda promeškání činilo minimálně půl hodiny. Vzhledem k tomu, že v daném případě stěžovatel promeškal v obou případech méně než půl hodiny, nárok na náhradu za ztrátu času mu ve smyslu citovaného ustanovení vyhlášky nevznikl.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil s výší odměny, kterou okresní soud přiznal stěžovateli. Postupoval tak v souladu s ustanovením § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož se za tarifní hodnotu při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem považuje částka 500,- Kč, což znamená, že jeho odměna podle ustanovení § 7 téže vyhlášky činí 300,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval s právními závěry okresního i krajského soudu a označil jejich postup v dané věci za nesprávný. Namítal, že nesprávně aplikovaly ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. ohledně náhrady za ztrátu času a za cestovné. Ustanovení téže vyhlášky, kterým se upravuje odměna opatrovníka, označil za nezákonné, aniž by však navrhl jeho zrušení. Soud měl podle jeho názoru vyslovit závěr, že ustanovení § 9 odst. 5 citované vyhlášky nelze aplikovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje poměrně nekompromisně své vlastní právní závěry. V ústavní stížnosti uvedl v podstatě tytéž argumenty, jako předtím v odvolání.

K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětných rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy obou stupňů při svém rozhodování o cestovních náhradách i odměně stěžovatele, jako advokáta -opatrovníka, postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. i se závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05. Není úkolem Ústavního soudu zabývat se shodnými argumenty, se kterými se podrobně zabývaly obecné soudy, zejména pak soud odvolací. Na jejich přesvědčivé závěry, jsoucí v souladu s podústavním právem (viz shora), nelze než odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

K tvrzení stěžovatele, že není zásadní rozdíl mezi činností advokáta, který byl ustanoven jako opatrovník účastníka neznámého pobytu a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka, lze např. uvést, že v případě účastníka neznámého pobytu nedochází k žádným konzultacím s klientem, opatrovník nemusí zpracovávat žádné jeho náměty, dotazy či podněty. Z toho důvodu lze považovat současnou právní úpravu odměny advokáta ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. za odpovídající.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.