I. ÚS 2016/10
I.ÚS 2016/10 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem Těšínská 2759/30, 746 01 Opava, IČ: 62362887, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, č. j. 29 Cdo 1322/2009-252, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Cmo 212/2008-198, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č.j. 9 Cm 42/2005-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému správci konkursní podstaty (dále jen "žalovaný") úpadce Progres 3001, s.r.o. (dále jen "úpadce") o vyloučení věcí z konkursní podstaty, rozhodl tak, že žaloba na vyloučení označených nemovitostí (dále jen "nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce se zamítá (výroková část I.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 19.648,- Kč (výroková část II.).

Krajský soud dospěl k závěru, že úpadce (Poznámka: v Obchodním rejstříku dříve zapsaný pod názvem CONTACT KOSCHANÝ, s.r.o.) uzavřel dne 8. 12. 1999 ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu s kupujícím MOTORINVEST - EXPANDIA - GROUP, a.s. (dále jen "MIEG"), avšak ten následně uzavřel ohledně těchto nemovitostí kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002 se stěžovatelkou. Stěžovatelka se však vlastníkem předmětných nemovitostí nestala, neboť kupní smlouva ze dne 8. 12. 1999 (uzavřená mezi úpadcem a kupujícím MIEG) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 o. z.; důvodem je skutečnost, že mezi převáděnými nemovitostmi byla pozemková parcela č. X - zastavěná plocha o výměře 1021 m2, zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. (dříve Katastrální úřad v O. na LV č. XX pro obec O. a k.ú. Opava-Předměstí (dále jen "pozemková parcela č. X"), na kterou se vztahoval zákaz převodu ve smyslu § 335 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, který byl uložený exekučním příkazem Finančního úřadu v Opavě ze dne 10. 8. 1998, č. j. 105405/98/384940/6156. Vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě ze dne 8. 12. 1999 (uzavřené mezi úpadcem a kupujícím MIEG), kterou se převádělo více nemovitostí, není cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani odkazem na znalecký posudek), ale účastníci si sjednali cenu jedinou částkou 10.000.000,- Kč a z povahy převáděných nemovitostí (pro jejich odlišnost) je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí (tj. vůči pozemkové parcele č. x), je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí; krajský soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000. Kupující MIEG se proto na základě neplatné kupní smlouvy (neplatné pro rozpor se zákonem, § 39 o. z.) nestal vlastníkem převáděných nemovitostí, a proto jsou neplatné i kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002, na jejichž základě prodávající MIEG převáděl tyto nemovitosti dále na stěžovatelku. Při obecně platné zásadě, podle níž nikdo nemůže na jiného převést víc práv než má on sám, se proto vlastníkem nemovitostí nestala ani stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 uzavřené s prodávajícím MIEG, neboť takový převod je neplatný. Krajský soud konečně z kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne 1. 9. 2005 zjistil, že tato byla uzavřena mezi stěžovatelkou jako prodávající a společností FERRAM, a.s. jako kupujícím (dále jen "kupující FERRAM").

Krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Zdůraznil, že řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty (§ 19 ZKV) je ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. sporem vyvolaným konkursem, tedy řízením, ve kterém se uplatňuje koncentrace řízení ze zákona. Jedná se o zákonný zákaz uvádění rozhodných skutečností a označování důkazu po skončení prvního jednání. O uplatnění koncentrace řízení byli účastníci řízení poučení v předvolání k prvnímu jednání. Stěžovatelka ke zjištění jí tvrzeného vlastnického práva navrhla u prvního jednání výpis z katastru nemovitostí a souhlasné prohlášení o odstoupení, na základě kterého se obnovilo vlastnické právo. Krajský soud však ze souhlasného prohlášení zjistil, že skutečností, kterou mělo dojít ke změně vlastnického práva, je dohoda o odstoupení ze dne 11. 5. 2007; tato skutečnost však nebyla stěžovatelkou ani tvrzena a ani dohoda o odstoupení nebyla označena k důkazu. Krajský soud tedy v souladu se zásadou koncentrace u dalšího jednání již stěžovatelku nevyzýval k doplnění tvrzení a k označení důkazu, neboť by se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Soud by k dalším skutečnostem a důkazům, které by účastník uplatnil později než u prvního jednání, nemohl přihlížet. Stěžovatelka tak neprokázala, že je vlastníkem předmětných nemovitostí; skutečnost, že je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, bez dalšího vlastnictví neprokazuje.

Krajský soud také poukázal na to, že okolnost, zda druhý účastník byl při uzavírání smlouvy v dobré víře, že nemovitost nabývá od vlastníka, je zde nerozhodná; dobrá víra má v tomto směru právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon. Dobrá víra stěžovatelky by byla rozhodná pouze potud, že by jí bylo možné přiznat veškerá práva a povinnosti oprávněného držitele tak, jak vyplývají z § 129 a násl. o. z. Pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem by však měla dobrá víra význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena zákonem stanovenou držbou sporných nemovitostí a mohlo tak dojít k vydržení. Od nevlastníka tak nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti. Krajský soud - pokud jde o stěžovatelkou uváděnou judikaturu Ústavního soudu o ochraně vlastnického práva třetích osob, jež věc nabyly od nevlastníka - konstatoval, že jde o situaci, kdy ochrana vlastnického práva je poskytována osobám, které vlastnické právo v dobré víře nabyly s tím, že dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, nemůže být již nabyté vlastnické právo dotčeno. Krajský soud konečně (na základě provedených důkazů) neshledal, že by předmětné nemovitosti byly na základě kupní smlouvy převáděny na osoby uvedené v § 196a odst. 3 obch. zák. a hodnota převáděného majetku by tak musela stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Cmo 212/2008-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 15.910,30 Kč (výroková část II.).

Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že tím, že vykonatelným rozhodnutím finančního úřadu bylo úpadci zakázáno převést pozemkovou parcelu č. X, bylo jeho vlastnické právo oslabeno o jednu jeho složku, tj. o oprávnění s věcí nakládat - nemohl ji zcizit (§ 123 o. z.); soud poukázal na absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 pro rozpor se zákonem a dále zdůraznil absolutní neplatnost této smlouvy jako celku. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, že hmotněprávní účinky kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 nastaly až poté, kdy účinky exekučního příkazu pominuly, a to s odkazem na to, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat vždy k okamžiku, kdy byl učiněn. Vrchní soud uzavřel s tím, že stěžovatelka nemohla na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002 nabýt vlastnické právo od nevlastníka; zdůraznil, že argumentace dobrou vírou, ústavními principy a ochranou vlastnického práva není namístě, neboť kupní smlouva ze dne 8. 12. 1999, ve které bylo výslovně upozorňováno na existenci exekučního příkazu týkajícího se pozemkové parcely č. X, byla založena ve sbírce listin u příslušného katastrálního úřadu a stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby před uzavřením kupních smluv s prodávajícím MIEG do tohoto předchozího nabývacího titulu nahlédla. Odvolací soud konečně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Martínkové, neboť i kdyby její sestra JUDr. K. M. byla jako správkyně konkursní podstaty úpadce P & PARTNER, a.s. jedním z konkursních věřitelů úpadce, nebylo by to bez dalšího důvodem k rozhodnutí o vyloučení soudkyně JUDr. Jany Martínkové z projednání a rozhodnutí v souzené věci, neboť to samo o sobě nezakládá její poměr k projednávané věci ani k účastníkům ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2010, č. j. 29 Cdo 1322/2009-252, řízení o "dovolání" proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, zastavil (výroková část I.), ve zbývajícím rozsahu dovolání (pro nepřípustnost) odmítl (výroková část II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč (výroková část III.).

Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud v prvé řadě zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně, a to pro nedostatek funkční příslušnosti soudu k jeho projednání. Dále odmítl dovolání v rozsahu, kterým byl napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť proti tomuto výroku není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud konečně jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Poukázal na to, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přitom nešlo], kdy dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; stěžovatelka však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložila. Dovolací soud zdůraznil, že námitku, podle níž dostatečně prokázala své vlastnické právo k nemovitostem a že v opačném případě měla být dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána k předložení dalších důkazů, stejně jako námitku, že se soudy nevypořádaly se všemi (blíže nekonkretizovanými) tvrzeními a navrženými důkazy, nemůže stěžovatelka jako dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. (u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) uplatnit. Z těchto námitek závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze; Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06. Dovolací soud konstatoval, že napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní ani otázka výkladu kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 (která byla soudy obou stupňů shledána absolutně neplatnou jako celek); výklad obsahu kupní smlouvy, jak jej provedl odvolací soud, za rozporný s hmotným právem dovolací soud neshledal, neboť plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené § 35 odst. 2 o. z., a navíc formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Nejvyšší soud také připomněl, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ohledně převodu jedné z nemovitostí, který platí i v části týkající se zbývajících nemovitostí (jestliže cena jednotlivých nemovitostí specifikována není a z povahy nemovitostí je jasné, že nemůže jít o stejné ceny), má oporu již v rozsudku dovolacího soudu uveřejněném pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále Nejvyšší soud odkázal na vlastní judikaturu (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 12. 1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1987, pod č. 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1550/2008) mající význam pro případ, že účastníci kupní smlouvy podali návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí až po odpadnutí zákazu převodu; tato skutečnost není z pohledu posouzení platnosti kupní smlouvy určující, neboť platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn. Nejvyšší soud také uvedl, že stěžovatelčinu námitka, že se soudy nezabývaly otázkou ochrany její dobré víry, když nabyla v dobré víře nemovitosti od třetí osoby, není pro posouzení věci významná; i kdyby totiž v dobré víře jednala, nebyla by tato skutečnost dostačující pro závěr, že se vlastnicí nemovitostí stala (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006). Nejvyšší soud konečně dovodil nepřípustnost dovolání i k posouzení otázky, zda "lze připustit restituci in natura z údajně neplatného právního úkonu, aniž by byl zachován princip funkcionálního synallagma k vrácení bezdůvodného obohacení druhého účastníka (tj. povinnost, resp. schopnost správce konkursní podstaty vydat bezdůvodné obohacení úpadce vzniklé soupisem do podstaty)". Dovolací soud podtrhl, že řešení této otázky není pro projednávanou věc významné, neboť se nemůže projevit v poměrech stěžovatelky; týká se pouze právního vztahu mezi úpadcem a kupujícím MIEG, mezi nimiž byla neplatná kupní smlouva uzavřena (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

II.

V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a k porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

Stěžovatelka v podstatě uvedla, že řádně prokázala své vlastnické právo k předmětným nemovitostem a v důsledku toho i procesní legitimaci k podání vylučovací žaloby; závěrem soudu o neprokázání své legitimace byla zcela překvapena. V této souvislosti prohlásila, že soud prvního stupně nesprávně vyložil účel a aplikaci institutu koncentrace řízení ve vztahu k poučovací povinnosti soudu a rovněž důsledkem toho bylo překvapivé rozhodnutí.

Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 pro rozpor se zákonem. Domnívá se, že převod vlastnického práva lze vyložit zákonně konformním způsobem, a to: a) v důsledku zmínky exekučního příkazu v kupní smlouvě, b) ze situace, kdy za vzájemné součinnosti smluvních stran prodávající uhradil správci daně vymáhaný nedoplatek, c) kdy smluvní strany teprve po zrušení exekučního příkazu podaly společně návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; projevy vůle účastníků kupní smlouvy lze tedy vyložit tak, že zamýšleli uskutečnit převod nemovitosti až po odpadnutí překážky stanovené exekučním příkazem.

Stěžovatelka k existenci své dobré víry poukázala především na to, že i případné vady původního právního úkonu (tj. kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999) mezi prodávajícím úpadcem a kupujícím MIEG je nutno hodnotit v kontextu skutečnosti, že v mezidobí nabyla předmětné nemovitosti od prodávajícího MIEG zcela řádně a v nejlepší víře. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, dle kterého dobrá víra vlastníka je univerzálně platný korektiv občanskoprávních vztahů chránící vlastníka před ztrátou jeho v dobré víře derivativně nabytého vlastnického práva z důvodů ležících ve vztazích mezi třetími osobami.

Stěžovatelka konečně považuje za nesprávnou aplikaci právního názoru, podle něhož situace, kdy kupní cena více nemovitostí je určena jedinou částkou a kupní smlouva je neplatná ohledně některé nemovitosti, způsobuje neplatnost celé smlouvy; stěžovatelka (jako třetí osoba) je totiž v důsledku "otrocké aplikace" tohoto názoru na principiálně odlišnou právní situaci připravena o vlastnictví všech nemovitostí.

Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že v důsledku ryze formálního zkoumání právních úkonů třetích osob obecnými soudy nastal stav, který je z jejího pohledu zcela zjevně nespravedlivý. Proto navrhla, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť případná majetková újma stěžovatelky způsobená nevratným zpeněžením dotčených nemovitostí v konkursní podstatě úpadce by byla újmou nepoměrně větší nežli případný odklad uspokojení konkursních věřitelů z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.

III.

Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, resp. jako nedůvodná zamítnuta.

Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a zdůraznil, že se otázkou neplatnosti kupních smluv z důvodu porušení zákazu převodu nemovitosti podrobně zabýval a svůj závěr odůvodnil. Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že rozhodl ústavně konformním způsobem.

Vedlejší účastník správce konkursní podstaty (žalovaný) úpadce Progres 3001, s.r.o. (úpadce) ve svém obsáhlém vyjádření poukázal mimo jiné na to, že tím, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu v rámci dovolání nepředložila žádné otázky, z nichž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (Vrchního soudu v Olomouci), nevyčerpala všechny procesní prostředky, které stěžovatelce zákon k ochraně jejích práv poskytuje a také, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ke stěžovatelčinu tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces především uvedl, že účastníci řízení byli v souladu s §118b odst. 2 o. s. ř. řádně poučeni o zásadě koncentrace v předvolání k prvnímu jednání ze dne 30. 1. 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-91. Stěžovatelka v rámci jednání dne 19. 3. 2008 oznámila soudu, že listinu o souhlasném prohlášení ze dne 11. 5. 2007 (viz výše) založí do spisu dodatečně; soud prvního stupně tak do konce prvního jednání nemohl zjistit, že souhlasné prohlášení není samostatným právním úkonem odstoupení od smlouvy, ale pouze dokumentem odkazujícím na jiný dokument (dohodu o odstoupení od smlouvy a vypořádání vzájemných vztahů). Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka měla předložit veškeré relevantní důkazy do skončení prvního jednání, jak na to byla upozorněna v předvolání na toto jednání. Ke stěžovatelčině tvrzení o porušení práva na ochranu vlastnictví vedlejší účastnice - na rozdíl od stěžovatelky - nabízenou možnost zákonně konformního výkladu právního úkonu (tj. kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999) popírá, neboť jeho platnost je nutno posuzovat vždy k okamžiku, kdy byl učiněn; navíc návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl na Katastrální úřad v O. podán ihned po podpisu kupní smlouvy. Vedlejší účastnice poukázala na to, že pro posouzení věci není významnou ani námitka dobré víry stěžovatelky, neboť (a to na rozdíl od stěžovatelkou argumentovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07, ve kterém se jednalo o dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci a nedošlo tak k zániku vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře), i kdyby stěžovatelka jednala v dobré víře, nebyla by tato skutečnost dostačující pro závěr, že se vlastníkem předmětných nemovitostí skutečně stala. Vedlejší účastník v této souvislosti ostatně připomenul obecnou právní zásadu nemo plus iuris transferre potest, quam ipse habet, podle níž "prodávající" MIEG nemohl na jiného (tedy ani na stěžovatelku) převést více práv, než má on sám. Princip dobré víry třetí osoby se zde dostal do střetu se silnějším právem, kterým je nepromlčitelné vlastnické právo úpadce. Vedlejší účastník připomněl, že v souzené věci je naprosto bez významu otázka schopnosti vydat stěžovatelce bezdůvodné obohacení z neplatného právního vztahu, neboť případný vztah v této souvislosti vzniklý, by byl vztahem mezi stěžovatelkou a prodávajícím MIEG. Obdobně vedlejší účastník poukázal na právní názor konstantní judikatury (uplatněný také v souzené věci obecnými soudy), jenž spočívá v tom, že je-li kupní cena více nemovitostí určena jedinou společnou částkou a smlouva je ohledně některé z nemovitostí neplatná, způsobuje to neplatnost celé smlouvy; od tohoto názoru není důvod se odchýlit. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud pro nepřípustnost ústavní stížnost odmítl nebo zcela zamítl.

Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka [tj. správce konkursní podstaty (žalovaného)] dovozovala přípustnost ústavní stížnosti. Zdůraznila, že institut koncentrace řízení má za účel prosazovat zásadu rychlosti a ekonomičnosti soudního řízení, avšak nemá být pro soud prostředkem pro "alternativní vyřízení věci" navozením důkazní nouze účastníka, a to navíc za situace, kdy pozdějším závěrem o neunesení důkazního břemene k vlastnictví nemovitosti vydá pro stěžovatelku zcela překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentem, že dohoda o odstoupení od kupní smlouvy (týkající se nemovitostí) je neplatná z důvodu nedovoleného nakládání s majetkem sepsaným do konkursní podstaty. V této souvislosti za podstatný nepovažuje objekt odstupovaného právního úkonu, ale právní úkon, od kterého se odstupuje; odstoupení není projevem vůle k převodu vlastnického práva, nýbrž jde o projev nezadatelného práva disponovat se svou předchozí vůlí. Stěžovatelka uznala, že smluvní strany sice mohly v kupní smlouvě svou vůli projevit precizněji, současně však zdůraznila, že nejednaly se záměrem porušit zákon a neuhradit exekučně vymáhaný závazek prodávajícího. Z tohoto pohledu (i s ohledem na posouzení související otázky ochrany dobré víry stěžovatelky v konkrétní věci) měl být upřednostněn výklad kupní smlouvy jako úkonu konformního se zákonem; to zvláště za situace, kdy vkladové řízení před katastrálními úřady poskytuje rozumnou záruku, že katastrální úřad neprovede zápis práva v rozporu se zákonem. Stěžovatelka měla výhradu i k aplikované judikatuře Nejvyššího soudu týkající se sjednané ceny nemovitosti jedinou částkou. Konečně zdůraznila, že veškerá právní argumentace vedlejšího účastníka se vyznačuje čistým formalismem, jehož jediným cílem je úspěšně zpochybnit její vlastnické právo k nemovitosti; závěr o neexistenci stěžovatelčina vlastnického práva "nebude nikomu a ničemu k legitimnímu prospěchu"; to platí především za situace, kdy uplatnění citované obecné právní zásady (tj. nemo plus iuris transferre potest, quam ipse habet) "neslouží k ochraně žádných oprávněných a legitimních zájmů nebo práv vedlejšího účastníka ani žádných třetích osob".
IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Právě taková situace nastala i v souzené věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na všechny tři napadené rozsudky obecných soudů, z nichž důvody jejich rozhodnutí zřetelně plynou. Především v rozsudcích Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a na judikaturu Ústavního soudu; z nich je jasně patrný důvod jejich postupu a rozhodnutí. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy uvádějí zřetelné důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Sama argumentace stěžovatelky je do určité míry spektakulární. Stěžovatelka argumentačně nebere v úvahu, že se v souzené věci (a to především v otázce procesní legitimace k podání vylučovací žaloby) nejedná o otázku zásadního právního významu v procesní oblasti, ale o otázku prostého hodnocení důkazů. Ústavní soud s argumentací obecných soudů souhlasí, odkazuje na ni a nemá nic, co by k ní dodal. Ústavní soud z obsahu spisu (stejně jako soudy první a druhé instance) jednoznačně zjistil, že stěžovatelka byla soudem prvního stupně informována o zásadě koncentrace řízení (ze zákona) v souladu s § 118b o. s. ř. Ústavní soud dále též ověřil [z Protokolu o jednání ze dne 19. 3. 2008 (č.l. 99 až č.l. 100) a z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č.j. 9 Cm 42/2005-130 (str. 7 poslední odstavec)] okolnosti zjišťování stěžovatelčiny aktivní legitimace; v této souvislosti navíc připomíná, že krajský soud usnesením stěžovatelce uložil, aby ve lhůtě osmi dnů předložila soudu listinu obsahující souhlasné prohlášení o odstoupení od kupní smlouvy (se společností FERRAM) ze dne 11. 5. 2007.

Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999, (a považuje za nesprávnou aplikaci právního názoru, podle něhož za situace, kdy kupní cena více nemovitostí je určena jedinou částkou a kupní smlouva je neplatná ohledně některé nemovitosti, nastupuje neplatnost celé smlouvy). Tu pléduje pro vlastní neudržitelnou vizi zákonu odpovídajícího konformního výkladu převodu vlastnického práva. Jádro tohoto výkladu - na rozdíl od názoru obecných soudů - spatřuje ve zmínce o exekučním příkazu v předmětné kupní smlouvě a v zámyslu účastníků kupní smlouvy (mezi prodávajícím MIEG a kupující stěžovatelkou) uskutečnit převod nemovitostí až po odpadnutí překážky stanovené exekučním příkazem. Ústavní soud v této souvislosti za lichou a neopodstatněnou považuje stěžovatelkou uváděnou "otrockou aplikaci" a formální zkoumání právních úkonů; podstatnou a rozhodující pro nemožnost (neplatnost) převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany prodávající MIEG je již totiž samotná neplatnost kupní smlouvy mezi kupujícím MIEG a prodávajícím úpadcem ze dne 8. 12. 1999; to platí včetně argumentačního uplatnění staré právní zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má. Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006). Ústavní soud konečně uvádí, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 není přiléhavý, neboť ten vychází z jiné právní situace, ve které se jednalo o dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci; ve vztahu k souzené věci ani odkaz na dobrou víru stěžovatelky (jako nabyvatelky) nemůže takový deficit nahradit. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že stěžovatelčin poukaz na ryze formální zkoumání právních otázek obecnými soudy nelze v tomto případě považovat za odcizené (či snad povrchní), ale naopak se jedná o takový přístup těchto soudů, který skutkovým a právním poměrům jasně svědčí.

Ústavní soud je proto přesvědčen, že stěžovatelka sice uplatňuje ústavněprávní argumentací, leč jedná se o uplatnění pouze zdánlivé; těžiště její argumentace spočívá v rovině práva podústavního. Ani z obsahu soudního spisu však nelze dovodit, že by tento postup obecných soudů nebyl řádný, že by nesl znaky neodůvodněné libovůle nebo dokonce, že by nebyl rozumně odůvodnitelný. Proto Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů a jejich činnost jsou zákonu i ústavnímu pořádku konformní a i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Za tohoto procesního stavu - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - se již Ústavní soud nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.