I. ÚS 2/05
I.ÚS 2/05 ze dne 8. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného advokátem JUDr. Ludvíkem Röschem se sídlem Malá ul. 6, 301 00 Plzeň, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č.j. 11 To 71/2004-1531, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 5 T 8/2002, uznal obžalovaného K. H. (dále jen "stěžovatel") vinným, že od blíže nezjištěné doby až ke dni 10. 10. 2002 ve svém bydlišti v Plzni, měl uschováno pro svou potřebu bez povolení a tedy neoprávněně 789,82 gramů konopí, což je látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, tedy bez povolení přechovával omamnou látku v množství větším než malém, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona (dále jen "t.z.") a odsoudil jej podle § 187a odst. 1 t.z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 58 odst. 1 t.z. a § 59 odst. 1 t. z. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho (1) roku.

Krajský soud v Plzni v odůvodnění (po popsání provedeného dokazování) vzal za prokázanou skutečnost, že veškerý materiál zajištěný při domovní prohlídce patřil stěžovateli. Za nepochybné také považoval, že tento materiál obsahoval D-9-tetrahydrocanabinol a jednalo se tedy o marihuanu uvedenou ve výše citovaném seznamu. Stěžovatel proto svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 t.z., neboť bez povolení přechovával omamnou látku (konopí) v množství 789,82 gramů, tj. v množství větším než malém. Krajský soud v této souvislosti a s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky - odvětví chemie, jakož i na dosavadní rozhodovací praxi soudů kvalifikoval uvedené množství konopí za větší než malé, neboť mnohonásobně převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta, a to i při úvaze o nižší kvalitě konopí. Krajský soud konečně uvedl, že při rozhodování o trestu vycházel ze všech skutečností, které jsou rozhodné pro účel a výměru trestu (srov. § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 t.z.).

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20. 9. 2004, č.j. 11 To 71/2004-1531, rozhodl tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. d) , e), odst. 2 tr. ř. zrušuje citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o trestu odnětí svobody [ve výrokové části 1)], za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. se při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, znovu rozhoduje tak, že stěžovatel se odsuzuje podle § 187a odst. 1 t.z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 58 odst. 1 t.z. a § 59 odst. 1 t.z. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu 1 (jednoho) roku. Podle § 55 odst. 1 písm. a) t.z. se stěžovateli ukládá trest propadnutí věci podle seznamu uvedeného v protokolu o domovní prohlídce v bytě užívaném stěžovatelem ve spojení se seznamem uvedeným ve znaleckém posudku z oboru kriminalistiky - odvětví chemie (poznámka: s uvedeným výčtem položek) [ve výrokové části 2)] a podle § 256 tr. ř. se odvolání stěžovatele zamítá, neboť není důvodné (ve výrokové části 3).

Odvolací soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel v odvolání opakoval již uplatněnou obhajobu, se kterou se soud prvního stupně zabýval dostatečně (včetně hodnocení svědeckých výpovědí a znaleckých posudků) a jeho závěrům nelze nic vytknout. Vrchní soud dále uvedl, že krajský soud při řešení otázky množství drogy většího než malého vycházel z judikatury ("množství konopí, které bylo zajištěno, je nutno považovat za větší než malé, neboť mnohonásobně převyšuje běžnou dávku průměrného konzumenta, a to i za situace, že při znaleckém zkoumání byla zjištěna snížená kvalita konopí"). Odvolací soud dále poukázal na závěry znaleckého posudku Policie ČR, Správy Západočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertiz v Plzni (dovozující, že ze zajištěného množství konopí by bylo možné připravit 987, resp. 789 tzv. jointů) a zmínil i odborné vyjádření MUDr. Z. z Ústavu preventivního lékařství LFUP v Olomouci, které soudu předložil stěžovatel, jež vychází z držení takového množství konopí, které umožňuje vlastní konzumaci v období mezi dvěma sklizněmi, jako standardního chování mezi konzumenty venkovně pěstované marihuany. Odvolací soud uzavřel, že při hodnocení trestní odpovědnosti nelze akceptovat argumentaci stěžovatele, že "předzásobení se" na období mezi dvěma sklizněmi je nepřijatelné kriminalizování, jež je navíc neslučitelné s principy demokratického právního státu. Vrchní soud poukázal i na to, že soud druhého stupně je oprávněn vyslovit určitý právní názor (poznámka: v souzené věci názor na to, že jednání stěžovatele je nutné kvalifikovat jako trestný čin podle § 187a odst. 1 t.z.) a orgán, jemuž je (byla) věc vrácena, je při novém rozhodování tímto názorem vázán (§ 149 odst. 6 tr. ř.).

Vrchní soud konečně nesdílel námitku stěžovatele, že prý nebyl před provedením domovní prohlídky vyslechnut a že je proto domovní prohlídka nezákonná. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na ustanovení § 84 tr. ř., podle něhož lze domovní prohlídku vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání věci. O předchozím výslechu je třeba sepsat protokol anebo ho lze zahrnout do protokolu o domovní prohlídce (§ 85 odst. 3 tr. ř.) za podmínky, že předchází vlastnímu výkonu domovní prohlídky. Z protokolu o domovní prohlídce (č.l. 641) vrchní soud zjistil, že stěžovatel vyslechnut byl a jeho výslech je do tohoto protokolu zahrnutý.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 3. 2005, č.j. 3 Tdo 135/2005-1587, dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. - z důvodu zjevné neopodstatněnosti - odmítl. Dovolací soud při úvaze o tom, zda šlo o množství předmětné drogy větší než malé, odkázal na v zásadě již konstantní judikaturu. Nejvyšší soud připomněl přiléhavé stanovisko odvolacího soudu k jednotlivým odborným posudkům, dále také skutečnost, že se odvolací soud (souladně s právní úpravou) zabýval i námitkami týkajícími se totožnosti zjištěného skutku a jeho právní kvalifikací. Ohledně zbývající argumentace stěžovatele jde podle dovolacího soudu o námitky ryze skutkové, které pokud by zůstaly osamoceny, by dovolací soud musel odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č.j. 11 To 71/2004-1531, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve provedl stručnou rekapitulaci průběhu řízení. Stěžovatel poukázal na to, že s citovaným rozsudkem "nesouhlasí ani v ústavně-právní rovině a považuje jej za věcně nesprávný, neboť podle jeho názoru výrazným způsobem zasahuje do jeho základních ústavně zaručených práv a svobod".

Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že při rozhodování o jeho vině a trestu za přechovávání marihuany bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 Listiny, porušen princip právní jistoty a konečně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel tvrdí, že právní a skutkovou premisou, na které spočívá ústavní stížností napadený rozsudek, "je závěr, že v daném případě neexistují důvody, pro které by soudy při svém rozhodování měly vycházet ze stanovisek i části odborné veřejnosti, zabývajícími se a klonícími se, ať již z různých důvodů k legalizaci marihuany. Odvolací soud také neakceptoval přesvědčení stěžovatele, že předzásobení se marihuanou na období mezi dvěma sklizněmi je nepřijatelné kriminalizování jednání osob, neslučitelné s principy demokratického právního státu". Stěžovatel v další části ústavní stížnosti poukazuje na více rovin posouzení "celé věci", neboť se jedná také o životní a filozofický přístup společnosti k lidem užívajícím marihuanu, k jejímu využívání v oblasti lékařské péče, posuzování právních (ústavních) aspektů kvalifikace množství drogy většího než malého a konečně individuálního posuzování každého zjištěného případu.

Stěžovatel dále tvrdí, že soudy obou stupňů nevzaly náležitým způsobem v úvahu, resp. nevypořádaly se dostatečně se skutečnostmi uvedenými v posudku Ústavu preventivního lékařství Univerzity Palackého v Olomouci, a pochybily při hodnocení osoby stěžovatele jako experimentujícího samokonzumenta marihuany, který je schopen snášet (tolerovat) vyšší dávky omamné látky oproti člověku na této látce nezávislém. Stěžovatel uvedl, že úvaha odvolacího soudu - podle níž ustanovení § 187a odst. 1 t.z. nepostihuje držení pouze jedné běžné dávky, tzv. spotřební držbu, protože by tak byla postihována samokonzumace drog, a nikoliv jejich překonávání - by vedla ke zcela absurdnímu závěru o kriminalizaci jednání všech osob, které "přijaly" filozofii pozitivního vlivu marihuany. Stěžovatel konečně poukázal na to, že "před provedením domovní prohlídky nebyl v rozporu se stávající výkladovou a soudní praxí vyslechnut on sám ani další osoby, které užívaly byt, ačkoli to bylo bezesporu bez jakýchkoliv komplikací možné a nesporně by tímto byla osvětlena celá řada věcí". Stěžovatel proto považuje samotnou domovní prohlídku za nezákonnou.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č.j. 11 To 71/2004-1531.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 36 Listiny, dále čl. 2 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Z rozsáhlého obsahu spisového materiálu jasně vyplývá skutečnost, že v hlavním líčení a v průběhu celého řízení probíhalo rozsáhlé dokazování, včetně posouzení citovaného znaleckého posudku, a uvedeného odborného vyjádření Ústavu preventivního lékařství Univerzity Palackého v Olomouci (Dr. Z.). Stěžovatelova obecně zaměřená argumentace o společenských a medicínských aspektech konzumace a používání konopí (případně šířeji "měkkých drog"), je i v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání (resp. jeho doplnění ze dne 18. 5. 2004, č.l. 1513 a násl.), jež byly předmětem jednání před odvolacím soudem. Pokud pak stěžovatel namítá, že nebyl vyslechnut před provedením domovní prohlídky, Ústavní soud zjišťuje z obsahu spisu, že vyslechnut byl a jeho výslech je zahrnut do protokolů o provedení domovní prohlídky (č.l. 641 spisu).

Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévolné jednání. Obecné soudy jasně a přesvědčivě uvádějí důvody, které je k vydání citovaných rozsudků vedly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí Ústavního soudu a ústavní roviny nedosahuje. Ústavní soud tedy v argumentaci obecných soudů (a vrchního soudu zvláště) porušení ústavnosti neshledává, považuje ji za zřetelnou a transparentní. Připomíná, že v souzené věci stěžovatel měl právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další. Není tedy důvodu se domnívat, že by oba soudy (a vrchní soud zvláště) nepostupovaly nestranně a nezávisle.

Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se dovolává. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2005


Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.