I. ÚS 1999/16
I.ÚS 1999/16 ze dne 20. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Tamáše, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 20 Cdo 1210/2016-160, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 12 Co 337/2015-139 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. června 2015 č. j. 76 EXE 1253/2012-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň - město a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Navrhoval zastavení exekučního řízení s tím, že exekuční titul (rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č.j. 28 C 339/2010-44) není vykonatelný, jelikož mu nikdy nebyl řádně doručen. Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel byl v nalézacím řízení zastoupen zákonnou zástupkyní - jeho matkou, které bylo doručováno. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatel napadl usnesení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Odvolací soud totiž rozhodoval ve věci návrhu na zastavení exekuce k vymožení částky 1 006 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatel je toho názoru, že citovanými usneseními došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval jeho dovoláním. Stěžovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, který se odmítl zabývat vykonatelností exekučního titulu. Nešlo tedy o přezkoumání výroku o peněžní částce. Krajský a okresní soud pak pochybily podle stěžovatele tím, že odmítly zastavit exekuci vedenou na základě nedoručeného a nevykonatelného exekučního titulu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po stanovené lhůtě. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu.

4. V projednávané věci Nejvyšší soud své usnesení zdůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že "dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". K dané problematice Nejvyšší soud, reaguje na vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016, vydal usnesení č. j. 20 Cdo 776/2016-216 ze dne 9. 5. 2016, ve kterém uvedl, že "předmětem přezkumu je vždy výrok odvolacího soudu, potvrzující usnesení soudu prvního stupně o tom, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené příslušným usnesením soudu prvního stupně se zamítá. Je-li rozhodováno o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění (resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí), vždy se fakticky rozhoduje o peněžitém plnění". Takové odůvodnění nepřípustnosti dovolání ve věcech návrhu na zastavení exekuce podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu Ústavní soud výslovně akceptoval v odst. 30 usnesení sp. zn. I. ÚS 2406/16 ze dne 6. 12. 2016, srov. i předchozí usnesení sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016. Od těchto nedávno judikovaných závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit. Ani případná kasace napadeného usnesení Nejvyššího soudu by totiž v nynější situaci nemohla pro stěžovatele něco podstatného změnit. V části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

5. V případech, kdy zákon podání dovolání nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí krajského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015 č. j. 12 Co 337/2015-139 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 6. 2015, č. j. 76 EXE 1253/2012-108, tak byla podána zjevně opožděně. Obdobně bylo rozhodnuto také ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3939/16.

6. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh podaný opožděně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.