I. ÚS 1994/12
I.ÚS 1994/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Z. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení policejního komisaře Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor daní, výnosů a praní peněz, 1. oddělení ze dne 20. 4. 2012 ČTS: OKFK 287/TČ-2011-200221 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 5. 2012 č. j. 8VZV 3/2012-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Napadeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jednáním popsaným v bodě B. pod č. 1. - 86. napadeného usnesení policejního orgánu, tedy že společně s V. M., jednatelem společnosti EKOL GAS PB, s. r. o., jehož činnost ovládal a řídil, a obviněným L. P. (jako osobou oprávněnou jednat na základě plné moci udělené V. M.), za měsíce prosinec 2009 a leden 2010 bez vědomí celních úřadů dovezli celkem 1.424.340 litrů nafty a 1.358.987 litrů benzínu, z nichž měla být přiznána a odvedena spotřební daň ve výši nejméně 32.843.792 Kč (srov. např. napadené usnesení státního zástupce str. 1-2).

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuta.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro porušení svého práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebýt stíhán či zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

V konkrétnostech stěžovatel namítá zejména následující.

Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a zmatečná, neboť z nich není patrno, čeho se stěžovatel konkrétně měl dopustit a jakým způsobem. Bez důkazů se tvrdí, že stěžovatel měl V. M. ovládat a řídit. Stěžovatel neměl nic se společností EKOL GAS PB, s. r. o., společného, nemohl za ni podávat doklady a neměl povinnosti v tomto směru. Napadená usnesení jsou založena na nepodložených hypotézách a spekulacích. Pokud státní zástupkyně tvrdí, že se měl stěžovatel podílet na činnosti společnosti EKOL GAS PB, s. r. o. (neboť měl s J. K. jako osobou jednající jménem této společnosti zjišťovat kontakty na německého dodavatele PETROTANK), to bylo ještě v září 2009; bylo to tedy dlouho před dobou, ve které se měl dopouštět trestné činnosti. Dodával, že podniká v oblasti pohonných hmot a má i několik čerpacích stanic, takže jeho jednání je logicky pochopitelně a není na něm nic trestného. Ani skutečnost, že stěžovatelova společnost poskytla společnosti EKOL GAS PB, s. r. o., část finančních prostředků, není nijak trestná, neboť tyto prostředky byly určeny na placení, nikoli na krácení daně.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V řízení o individuální ústavní stížnosti rozeznává Ústavní soud jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje to, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, jestliže ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Proto je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností mají být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí procesní, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud jisté výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší určitou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo (a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech), je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, kumulativně, splněny dvě podmínky; jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud však shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu plyne, že je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§ 174 a násl. tr. řádu), který je dle § 172 odst. 1 tr. řádu povinen zastavit trestní stíhání, jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny. Nastane-li tedy taková okolnost v trestním řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.

Ve věci stěžovatele byla vydána napadená usnesení a odůvodněna v mezích ústavnosti. K zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru objasněnosti věci jako k podání obžaloby či k odsuzujícímu rozsudku soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. obdobnou dikci § 160 odst. 1 věta první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Nelze proto ani požadovat, aby stíhané skutky byly popsány zcela přesným a vyčerpávajícím způsobem. V projednávané věci byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti jednotlivých skutků, které jsou rozhodné k jejich posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu.

Státní zástupce v napadeném rozhodnutí řádně přezkoumal usnesení policejního orgánu ve světle námitek, které jsou opakovány i v ústavní stížnosti; proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat.

Konkrétně, napadené usnesení státního zástupce uvedlo především (na str. 4-5) následující. Stěžovatel se na činnosti společnosti EKOL GAS, s. r. o., podílel. Již v září 2009 (v době, kdy byl ještě jednatelem této společnosti), společně s obviněným J. K, zjišťovali kontakty na německého dodavatele a žádali o zajištění schůzky s tím, že mají zájem o odběr nafty nebo benzínu o objemu 3000 litrů denně a jako kontakt jim byla sdělena i společnost TOTAL Deutschland GmbH, od níž byly v pozdější době bez vědomí celních úřadů dováženy pohonné hmoty. Stěžovatel znal V. M. z dřívější doby a lze předpokládat, že jej do společnosti EKOL GAS, s. r. o., přivedl. V listopadu 2009 společně s E. S. připravovali smlouvu EKOL GAS, s. r. o., na dodávky pohonných hmot ze SRN, v lednu 2010 poskytl za svou společnost Polydom, s. r. o., společnosti EKOL GAS, s. r. o., finanční prostředky k zaplacení pro dlužné spotřební daně za měsíc listopad 2009; rovněž lze důvodně předpokládat, že zajistil i finanční prostředky od společnosti PM PETERSON COMPANY LLC, jejímž jménem jednal jeho známý E. S. Stěžovatel byl rovněž ve velmi častém telefonickém kontaktu s obviněným L. P. O zájmu stěžovatele o činnosti EKOL GAS, s. r. o., svědčí i skutečnost, že obviněný L. P. jej ihned telefonicky kontaktoval poté, co se účastnil za společnost EKOL GAS, s. r. o., jednání na celním úřadu týkajícího se odvodů spotřební daně za společnost EKOL GAS, s. r. o. Tudíž, stěžovatel, ač sám neměl ke společnosti EKOL GAS, s. r. o., žádný oficiální vztah, za tuto společnost jednal, o její činnost se zajímal, měl zájem, aby společnost svou činnost provozovala, jestliže jí poskytl finanční prostředky k úhradě dlužné spotřební daně, a zajistil, aby jí byly za tímto účelem poskytnuty finanční prostředky i jiným subjektem; prostřednictvím V. M. a L. P. činnost společnosti EKOL GAS, s. r. o., řídil.

K opakovaným námitkám stěžovatele lze toliko dodat, že jednak jimi rozporuje jen některé (orgány činnými v trestním řízení) zjištěné skutečnosti a použité argumenty, jednak věc interpretuje izolovaně, byť přiléhavý je naopak výklad kontextuální.

Tak například stěžovatel namítl, že neměl nic se společností EKOL GAS PB, s. r. o., společného, neboť za ni nemohl "podávat doklady" a v tomto směru neměl povinnosti; tu však opomíjí, že je mu přisuzováno nikoli oficiální jednání za tuto společnost, ale jednání faktické (srov. výčet výše).

Stěžovatel rovněž namítl, že státní zástupkyně tvrdí, že se měl podílet na činnosti společnosti EKOL GAS PB, s. r. o. (neboť měl s J. K. jako osobou jednající jménem této společnosti zjišťovat kontakty na německého dodavatele PETROTANK); to však prý bylo ještě v září 2009, tedy dlouho před dobou, ve které se měl dopouštět trestné činnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud v měsíci prosinci 2009 a lednu 2010 bylo bez vědomí celních úřadů dovezeno celkem 1.424.340 litrů nafty a 1.358.987 litrů benzínu (z nichž měla být přiznána a odvedena spotřební daň ve výši nejméně 32.843.792,- Kč) - a v tom měla spočívat trestná činnosti i stěžovatele - pak interval září 2009 až prosinec dlouhá doba není. Je logické, že než došlo k příslušnému dovozu nafty a benzínů v prosinci 2009 a lednu 2010, pak nějaký čas předtím musela být provedena příprava, tedy mimo jiné zjištění kontaktů na německého dodavatele, včetně uzavření smlouvy.

Konečně, stěžovatel namítá, že ani skutečnost, že stěžovatelova společnost poskytla společnosti EKOL GAS PB, s. r. o., část finančních prostředků, není trestná, neboť tyto prostředky byly určeny na placení, nikoli na krácení daně. Tu však stěžovatel opomíjí kontext napadeného usnesení státního zástupce, který argumentuje motivem poskytnutí peněz v podobě zájmu stěžovatele na provozu společnosti EKOL GAS PB, s. r. o., zjevně proto, aby trestná činnost mohla být páchána i nadále.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K tomu Ústavní soud dodává, že obdobně metodologicky postupoval například v usnesení ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 761/12, v usnesení ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 528/12 a v usnesení ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 3747/11.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.