I. ÚS 1990/08
I.ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010

N 63/56 SbNU 711
Svoboda projevu v pracovněprávních vztazích a její důsledky

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 23. března 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2548/2007-224, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 297/2006-198, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby ve věci neplatnosti rozvázání jeho pracovního poměru okamžitým zrušením.
Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2548/2007-224 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 297/2006-198 bylo porušeno právo stěžovatele na svobodný projev, jehož ochrana je garantována čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 8. 2008, doplněnou podáními ze dnů 16. 2. 2009, 22. 5. 2009 a 26. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly jednostranný právní úkon žalované - Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dopis o zrušení pracovního poměru). Stěžovatel je toho názoru, že při hodnocení formální stránky právního úkonu, jímž je pracovní poměr rušen, je třeba v pochybnostech upřednostnit výklad přísnější tak, aby si zaměstnanec mohl být vždy jist, z jakého konkrétního důvodu byl jeho pracovní poměr rušen. Vzhledem k tomu, že obecné soudy, vedeny názorem Nejvyššího soudu, postupovaly v rozporu s interpretačními maximami uvedenými v judikatuře Ústavního soudu, jsou dle stěžovatele splněny všechny předpoklady pro to, aby Ústavní soud do hodnocení důkazů vstoupil.

3. Těžištěm ústavněprávní argumentace stěžovatele je však zejména tvrzení, že interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému omezení jeho svobody projevu, kterou Ústavní soud dle své judikatury považuje za konstitutivní hodnotu, na níž je založena demokratická společnost [stěžovatel v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605) a IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41) a rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP")]. Stěžovatel proto považuje za zcela nepřijatelnou představu, že by realizace svobody projevu mohla být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Považuje za zcela nezpochybnitelné, že došlo k zásahu do jeho svobody projevu, neboť za svobodný projev byl postižen okamžitým zrušením svého pracovního poměru, a byl tím ohrožen i existenčně, neboť mu nebyl poskytnut žádný prostor pro hledání jiného zaměstnání (stěžovatel opět odkázal na judikaturu ESLP - rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1995 ve věci Vogtová proti Německu).

4. Stěžovatel dále konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že svoboda projevu není bezbřehá a jak Listina, tak i Úmluva ve výjimečných případech připouštějí omezení svobody projevu. Je však třeba trvat na tom, aby byly splněny podmínky, za nichž je svobodu projevu možno omezit. Omezení je možné výlučně na základě zákona, z důvodů taxativně vyjmenovaných Listinou a Úmluvou a jen tehdy, je-li v demokratické společnosti nezbytné. Tyto podmínky však dle stěžovatele v daném případě splněny nebyly, neboť k zásahu do jeho svobody projevu došlo bez jakékoliv zákonné opory. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, zakotvující neurčitý pojem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ani § 74 písm. c) tohoto zákona stanovící povinnost vytvářet příznivé pracovní podmínky nejsou natolik konkrétní, aby bylo možno považovat je za důvod pro omezení svobody projevu pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru.

5. Ani druhý předpoklad pro omezení svobody projevu (legitimní důvod) nebyl dle stěžovatele splněn. Zásah v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru nelze považovat za nezbytný v demokratické společnosti, neboť důvody, které k němu vedly, nejsou relevantní a dostatečné a intenzita zásahu je zcela nepřiměřená chráněnému zájmu. Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, které (odkazem na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se mezí přijatelné kritiky a práva na ochranu osobnosti) dovodily, že neoprávněná, nekonkrétní a nevěcná kritika může vést k vyvození důsledků v rovině pracovního práva, v daném případě v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud jde o potřebu chránit osobnostní práva třetích osob, není oním prostředkem způsobilým tato práva chránit či újmu na těchto právech napravit okamžité zrušení pracovního poměru, ale procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně osobnostních práv poskytuje. Použité opatření stěžovatel považoval za zcela nepřiměřené a odkázal na citovaný rozsudek ESLP ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku, v němž okamžité zrušení pracovního poměru bylo označeno za nepřiměřený postih za kritiku nadřízených či jejich urážku. V citovaném případě šlo navíc o kritiku osobní a pronesenou v médiích, zatímco stěžovatel na interním fóru vyslovil podezření na nesprávné hospodaření s fondy zdravotního pojištění, aniž by obvinil jakoukoliv konkrétní osobu z nezákonného počínání. Stěžovatel obecným soudům dále vytýkal způsob, jakým se vypořádaly s námitkou, že došlo k porušení svobody projevu, když věc posuzovaly pouze pohledem zákoníku práce, a dostatečně se tak nevypořádaly s ústavněprávní rovinou sporu.

6. Podáním ze dne 22. 5. 2009 pak stěžovatel doplnil argumentaci v ústavní stížnosti o odkaz na rozhodnutí ESLP ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja proti Moldávii, neboť se domnívá, že skutkové okolnosti tohoto případu se v některých aspektech blíží okolnostem projednávané věci a závěry, k nimž ESLP v tomto rozhodnutí dospěl, jsou aplikovatelné i na stěžovatelův případ a svědčí v jeho prospěch. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Zdeňkem Novotným. Ve svém podání konstatoval, že stěžovatelem přednesené námitky jsou v podstatě pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, a na tomto základě pak předkládá vlastní skutkové závěry. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu tak neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 64/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.

10. Stěžovatel se žalobou ze dne 23. 2. 2001 domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, u žalované - Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "ZP MV ČR"), ke kterému došlo na základě dopisu ředitele pobočky v Hradci Králové JUDr. J. Matyáše ze dne 27. 12. 2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně a které bylo dle stěžovatele neplatné a bezdůvodné. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 34 C 33/2001 tak, že ji zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

11. Obvodní soud takto rozhodoval za situace, kdy stěžovatel byl u žalované ZP MV ČR, pobočky v Hradci Králové zaměstnán od 1. 5. 1993 jako vedoucí vnitřního oddělení a od 1. 5. 1995 jako vedoucí právního oddělení. K rozvázání pracovního poměru došlo na základě výše uvedeného dopisu ředitele pobočky ze dne 27. 12. 2000. Bylo odůvodněno tím, že stěžovatel "v určeném termínu nesplnil mnou uložený pracovní úkol spočívající v konkretizaci (stěžovatelových) tvrzení týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem. Vaše vystoupení, kterým jste de facto obvinil pracovníky pobočky z páchání nezákonné činnosti, což jste žádným důkazem nedoložil, a Vaše obvinění projektanta, považuji jako velmi závažný útok na jejich čest, pověst a důstojnost. (...) Vaše obvinění byla vyslovena v situaci, kdy na místě nebyli žádní vedoucí pracovníci pobočky, kteří by mohli na Vaše obvinění reagovat. Nemohu proto posoudit Vaše jednání jinak než zlý úmysl, neboť hrubě poškodilo jméno pobočky, zpochybnilo pracovní kvality vedoucích pracovníků pobočky, vneslo neklid mezi ostatní spolupracovníky a bylo jimi odsouzeno jako velmi nekorektní. Za situace, kdy jste zcela ztratil důvěru pracovního kolektivu za způsob Vašeho jednání, nemohu připustit, abyste v tomto kolektivu nadále pracoval." (viz kopii dopisu přiloženou k ústavní stížnosti).

12. Dle kopie zápisu z "porady právníků v Poděbradech ve dnech 6. 12. - 7. 12. 2000" k předmětnému tvrzení došlo dne 7. 12. 2000, kde stěžovatel v diskuzi konstatoval, že "místo přístavby pobočky by mělo dojít k ukončení nájmu třetích osob v objektu; podle jeho názoru vznikla jednáním projektanta pobočce milionová škoda - toto tvrzení nebylo Dr. S. na poradě podloženo materiály (...) k návrhu novely § 9 zákona č. 48/1997 Sb. se domnívá, že v souvislosti s prověřováním zaměstnanců ZP, kteří budou mít přístup k utajovaným souborům pojištěnců, bude problém, protože určitě budou zjištěni spolupracovníci a pracovníci StB a tím bude znemožněno zákonné pojištění bezpečnostních služeb v ZP MV ČR - osoby dotčené nebyly konkretizovány (...) sdělil, že na pobočce HK je skryté tunelování fondů ZP MV ČR - konkrétní údaje předloží písemně ÚŘ po novém roce.".

13. Ze spisu obvodního soudu i z kopií přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti je dále zřejmé následující:

* Stěžovatel byl po zmíněné poradě dopisem ze dne 8. 12. 2000 na pokyn ústředního ředitele ZP MV ČR Ing. K. Šatery vyzván ředitelem pobočky JUDr. Matyášem k upřesnění, doplnění a doložení předmětných výroků přednesených na poradě dne 7. 12. 2000.

* Stěžovatel na tuto výzvu reagoval dopisem ze dne 12. 12. 2000, v němž ústřednímu řediteli sdělil, že "k jednotlivým bodům se nemohu vyjádřit pro nepřesnost jejich formulace (...) Určitost vyjádření jsem přislíbil až na dobu po novém roce, kdy o některých věcech bude podle předpokladu již rozhodnuto.".

* Stěžovatel byl posléze ústředním ředitelem ZP (dopis ze dne 20. 12. 2000) opětovně vyzván k doložení svých tvrzení a předložení konkrétních důkazů.

* Na tuto výzvu, která byla stěžovateli doručena dne 27. 12. 2000, reagoval dopisem ze dne 28. 12. 2000, v němž předložil několik podnětů k prověření. Mimo jiné konstatoval, že "především se jedná o realizaci manažerských rehabilitačních pobytů v Lázních Velichovky, a. s., které měly proběhnout v měsících srpnu až říjnu roku 2000. Tyto pobyty neměla schválit Správní rada ZP MV ČR, a tak nebylo zajištěno ani standardní finanční krytí. Bližší ověřené okolnosti mi měly být sděleny až po 15. 1. 2001 (...) K druhému bodu uvádím, že nemám k dispozici žádné podklady o způsobené škodě při stavbě nové budovy pobočky ZP MV ČR v Hradci Králové. Tyto jsou určitě založeny. O konkrétní škodě ve výši 1 milion Kč jsem mluvil velice okrajově.".

* Tentýž den, tj. 28. 12. 2000 pak byl stěžovateli osobně doručen výše uvedený dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru.

* Na tento dopis stěžovatel reagoval nejdříve dopisem ze dne 29. 12. 2000, adresovaným JUDr. Matyášovi, v němž vyjádřil nesouhlasné stanovisko s jeho názorem o nesplnění pracovních úkolů a se způsobem, jakým mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru oznámeno. Následně pak dopisem ze dne 16. 1. 2001, adresovaným Ing. Šaterovi, v němž sdělil motivy a pohnutky, které jej přiměly k předmětnému vyjádření na uvedené poradě právníků (skryté tunelování fondů pracovní doby, potřeba hodnocení pracovníků i podle využívání pracovní doby, zaměstnanci s minulostí v StB atd.).

* Stěžovatel následně podal dne 21. 2. 2001 na Okresním státním zastupitelství v Hradci Králové trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu pomluvy, kterého se měl neznámý pachatel dopustit tím, že nesprávně zaznamenal a interpretoval jeho vystoupení na uvedené poradě právníků. Usnesením Policie České republiky - oddělení železniční policie Hradec Králové, obv. odd. Poděbrady ze dne 2. 7. 2001 č. j. ORHK-43/OŽP-TČ-2001 bylo toto oznámení odloženo. Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení o odložení pak Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 11. 2001 č. j. Zn 118/2001-17 zamítlo jako bezdůvodnou.

14. K odvolání stěžovatele (č. l. 69-74 spisu) proti výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž obvodnímu soudu zejména vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci a na něm založené nesprávné právní závěry, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2003 č. j. 39 Co 71/03-93 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, provedené dopisem ze dne 27. 12. 2000, je neplatné. Změnu rozhodnutí městský soud odůvodnil zejména tím, že nelze dospět k závěru, že na stěžovatelovu reakci (dopis ze dne 12. 12. 2000) na výzvu ředitele pobočky ze dne 8. 12. 2000 k upřesnění a doložení výroků přednesených na poradě právníků je třeba pohlížet jako na nesplnění pokynu nadřízeného, které bylo možné sankcionovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně výjimečným opatřením v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru, byť stěžovatelova reakce byla vyhýbavá, nekonkrétní a neuspokojivá a jeho tvrzení zůstala nedoložena (str. 4 rozsudku).

15. O dovolání ZP MV ČR proti tomuto rozsudku (č. l. 98-102) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2004 č. j. 21 Cdo 965/2004-119 tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že jím provedený výklad obsahu jednostranného právního úkonu (dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 27. 12. 2000) nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť při objasňování obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska skutečností, které (ZP MV ČR) k tomuto zrušovacímu projevu vedly, striktně vycházel v tomto směru z nepříliš zdařile formulovaného vyjádření žalované, že "hrubé porušení pracovní kázně spatřuje v tom, že (stěžovatel) v určeném termínu nesplnil pracovní úkol uložený ředitelem pobočky, spočívající v konkretizaci stěžovatelových tvrzení (...)." (str. 5 rozsudku). Nejvyšší soud naopak z obsahu dopisu dovodil, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bylo nejen to, že "(stěžovatel) v určeném termínu nesplnil pracovní úkol (...), nýbrž také vyjádření nesouhlasu a výhrad (ZP MV ČR) vůči diskusnímu vystoupení stěžovatele, které bylo podle jejího názoru způsobilé, s ohledem na ostouzející (difamující) charakter výtek přednesených bez jakékoli konkretizace a důkazů, poškodit její oprávněné zájmy. (...) Za tohoto stavu, kdy se odvolací soud nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž (ZP MV ČR) spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý závěr o tom, zda a jakou intenzitou stěžovatel porušil pracovní kázeň." (str. 5-6 rozsudku).

16. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 8. 2. 2005 č. j. 16 Co 409/2004-131 zrušil výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že rovněž soud prvního stupně z hlediska právního názoru Nejvyššího soudu chybně posoudil porušení pracovní kázně stěžovatelem pouze v nesplnění uvedeného příkazu, byť dle názoru Nejvyššího soudu byl se stěžovatelem zrušen pracovní poměr i pro nesouhlas ZP MV ČR s diskusním vystoupením stěžovatele na předmětné poradě. Jelikož takové hodnocení v rozsudku soudu prvního stupně chybí, odvolací soud rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. "V něm je na soudu prvního stupně, aby se zabýval nejen nesplněním příkazu (ZP MV ČR) z 8. 12. 2000, ale i vystoupením (stěžovatele), tedy aby zdůvodnil skutkově a rovněž právně dle příslušných ustanovení zákoníku práce svůj závěr, zda i v takto pojatém jednání lze shledávat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, (...) musí se přitom zabývat i intenzitou případného porušení pracovní kázně (...)." (str. 3-4 usnesení).

17. Obvodní soud pro Prahu 10 poté opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2006 č. j. 34 C 64/2005-157 tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel svým jednáním (přednesení ničím nepodložených a neadresných obvinění či nesplnění požadavku jejich upřesnění v písemné výzvě ředitele pobočky) porušil pracovní kázeň v podobě porušení povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce], dále jako vedoucího pracovníka vytvářet příznivé pracovní podmínky [§ 74 písm. c) zákoníku práce] a v neposlední řadě porušení povinnosti plnit pokyny nadřízeného pracovníka [§ 73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně obvodní soud přihlížel k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, kdy došlo k porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele. V této souvislosti soud (shodně s rozsudkem ze dne 27. 9. 2002) uvedl, že "(stěžovatel) jako vedoucí pracovník si měl být vědom toho, jaký negativní dopad má jeho nekonkrétní nedoložené obvinění na pobočku a zejména na jeho podřízené pracovníky.". Soud vzal za prokázané, že "po vystoupení stěžovatele v Poděbradech panovala na právním oddělení a také u dalších vedoucích pracovníků atmosféra nervozity a nedůvěry, a (stěžovatel) tím, že nesplnil písemnou výzvu ředitele pobočky, která se týkala upřesnění a doplnění výroků, nepřispěl k uklidnění napjaté atmosféry, která na pracovišti panovala a kterou vyvolal.". Soud tak "po zvážení všech těchto okolností dospěl k závěru, že za stávající situace nebylo možno po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr (stěžovatele) u něho nadále pokračoval." (str. 7 rozsudku). Proto konstatoval, že jednání stěžovatele dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tak, jak ho měl na mysli § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, a vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 12. 2000 splňovalo veškeré náležitosti dle § 55 zákoníku práce, žalobu stěžovatele zamítl.

18. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č. l. 164-173 spisu), v němž obvodnímu soudu jednak opětovně vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci a na něm založené nesprávné právní závěry, jednak poukazoval na skutečnost, že tvrzení přednesená na předmětné poradě byla toliko uplatněním jeho svobody vyslovit svůj názor, byť kritický, a pokud byl takový projev hodnocen jako porušení pracovní kázně, pak by to nutně muselo znamenat, že základní právo jednotlivce na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny nelze uplatňovat v pracovněprávních vztazích. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, která mimořádně pečlivě hodnotil a věc taktéž správně po právní stránce posoudil, kdy se navíc řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. "Odvolací soud se s rozsáhlými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje s tím, že nemá důvod se od nich odchýlit.". K námitce stěžovatele stran porušení svobody projevu dle čl. 17 Listiny soud uvedl, že se jí stěžovatel dovolává nesprávně, neboť "přípustná a ochrany požívající je jen taková kritika, která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí být přiměřená co do obsahu a formy, přičemž o věcnou kritiku jde jen tehdy, vychází-li z pravdivých výchozích podkladů, ze kterých musí vyvozovat odpovídající hodnotící závěry, což není případ neadresné a nedoložené kritiky učiněné (stěžovatelem), která naopak může vést k vyvození důsledků v rovině pracovního či občanského práva." (str. 5 rozsudku).

19. Dovolání stěžovatele (č. l. 203-207) Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. V dovolání přednesené námitky soud označil za nepřípustnou polemiku stěžovatele s tím, ke kterým hlediskům soudy obou stupňů při posouzení intenzity porušení pracovní kázně stěžovatelem přihlížely a jak tato hlediska hodnotily. "(S)oudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně." (str. 6 usnesení).
III.

20. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K takovému zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení. Jak již Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích mnohokrát traktoval, základní práva a svobody totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva tak nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 650/05 ze dne 16. 8. 2007 (N 130/46 SbNU 217)].

22. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému omezení jeho základního práva na svobodný projev garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy, přičemž konkrétní zásah v podobě okamžitého zrušení jeho pracovního poměru za jím vyslovené kritické názory nelze považovat za přiměřený a nezbytný v demokratické společnosti.

23. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Ústavní soud má opakovaně za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03 či sp. zn. IV. ÚS 23/05 - oba viz výše).

24. Ústavní soud se tak ztotožňuje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se svoboda projevu jako taková vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky" příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Jak upřesňuje čl. 10 Úmluvy, svoboda projevu podléhá výjimkám, které ovšem musí být interpretovány striktně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být prokázána přesvědčivým způsobem, tj. zda odpovídalo "naléhavé společenské potřebě", zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly "relevantní a dostatečné" (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 26. 4. 1979 ve věci Sunday Times proti Spojenému Království, rozhodnutí ze dne 23. 9. 1994 ve věci Jersild proti Dánsku, rozhodnutí ze dne 21. 1. 1999 ve věci Janowski proti Polsku, rozhodnutí ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku, rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku).

25. ESLP dále konstatoval, že soud při výkonu kontrolní pravomoci musí přípustnost namítaného omezení svobody projevu posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a kontextu, v němž je pronesl, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (srov. k tomu např. výše citované rozhodnutí Fuentes Bobo proti Španělsku či obdobně též citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Stejně tak je při posuzování přípustnosti namítaného omezení povinen vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2001 ve věci Tammer proti Estonsku či rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja proti Moldávii, citované v ústavní stížnosti).

26. ESLP ve své judikatuře rovněž dovodil použitelnost Úmluvy i ve vztazích mezi jednotlivci, neboť základní práva, definovaná v ústavních textech, musí dodržovat jak státní orgány, tak soukromé osoby vůči jiným soukromým osobám. Navíc v některých případech má stát pozitivní povinnost chránit právo na svobodu projevu proti zásahům vycházejícím právě ze strany fyzických osob (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 13. 8. 1981 ve věci Young, James a Webster v. Spojené království). Ustanovení čl. 10 Úmluvy se tak konkrétně ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem uplatňuje nejen tehdy, když se tyto vztahy řídí veřejným právem, nýbrž se na ně může vztahovat také tehdy, když spadají pod právo soukromé (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 6. 2. 1976 ve věci Schmidt a Dahlström proti Švédsku). V rozhodnutí ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt proti Německu ESLP přímo dovodil pravidlo, že zaměstnanec (v daném případě ve služebním poměru) nesmí být pro povahu jím projevovaných názorů propuštěn (obdobně viz např. rozhodnutí ze dne 28. 10. 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku, citováno dle Jäger, P. - Molek, P.: Svoboda projevu: Demokracie, rovnost a svoboda slova, Auditorium, Praha 2007, str. 113).

IV.

27. Ve světle výše předestřených hledisek byl Ústavní soud v posuzované věci povolán rozhodnout, zda obecné soudy při výkladu a aplikaci § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, respektovaly ústavněprávní limity, jež se váží zejména k jejich povinnosti interpretovat a aplikovat právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a nezasáhly tak do základního práva stěžovatele na svobodný projev, garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.

28. Ze zápisu z předmětné interní porady právníků v Poděbradech ve dnech 6. 12. až 7. 12. 2000 je zřejmé, že stěžovatel se ve svém diskusním příspěvku ze dne 7. 12. 2000 kriticky vyjadřoval k některým problematickým otázkám (zejm. přístavba pobočky, problematické jednání projektanta, prověřování zaměstnanců ZP dle návrhu novely § 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, či podezření ze skrytého tunelování fondů ZP MV ČR). Ze znění dopisu ze dne 27. 12. 2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru je zřejmé, že stěžovatel byl propuštěn ze zaměstnání právě proto, že na předmětné poradě pronesl tyto kritické výroky na adresu svého zaměstnavatele, čímž de facto obvinil pracovníky pobočky a projektanta z páchání nezákonné činnosti, což žádným důkazem nedoložil, a velmi závažně tak zaútočil na jejich čest, pověst a důstojnost.

29. Obecné soudy ve výše citovaných rozhodnutích následně shodně konstatovaly, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele byla skutečnost, že jednání stěžovatele v podobě přednesení ničím nepodložených a neadresných kritických výroků na předmětné poradě právníků v Poděbradech, které byly s ohledem na jejich ostouzející (difamující) charakter způsobilé poškodit oprávněné zájmy ZP MV ČR, a následného nesplnění požadavku jejich upřesnění v písemné výzvě ředitele pobočky dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tak, jak ho měl na mysli § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění. Proto dospěly k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele bylo platné.

30. Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje a má za to, že obecné soudy v posuzované věci při výkladu a aplikaci § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, výše naznačené ústavněprávní limity nerespektovaly, a zasáhly tak do základního práva stěžovatele na svobodný projev, garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Jak již Ústavní soud výše uvedl, omezení svobody projevu je výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být prokázána přesvědčivým způsobem a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, tj. zda odpovídalo "naléhavé společenské potřebě", zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly "relevantní a dostatečné". Přípustnost namítaného omezení svobody projevu je přitom třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a v kontextu, v němž je pronesl, stejně jako je třeba vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce.

31. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy této povinnosti v posuzované věci nedostály. Z odůvodnění výše citovaných rozhodnutí je zjevné, že obecné soudy při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlížely k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, kdy došlo k porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, aniž by vzaly náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci. Obvodní soud pro Prahu 10 ani Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích ústavněprávnímu aspektu věci nevěnují vůbec. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, jen v části jednoho odstavce bez jakékoliv ústavněprávní argumentace činí závěr [za použití odkazu pouze na judikaturu Nejvyššího soudu (!)], že svoboda projevu stěžovatele v dané věci nebyla porušena, neboť "(...) přípustná a ochrany požívající je jen taková kritika, která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí být přiměřená co do obsahu a formy, přičemž o věcnou kritiku jde jen tehdy, vychází-li z pravdivých výchozích podkladů, ze kterých musí vyvozovat odpovídající hodnotící závěry, což není případ neadresné a nedoložené kritiky učiněné (stěžovatelem), která naopak může vést a konkrétně vedla k vyvození důsledků v rovině pracovního či občanského práva." (str. 5 rozsudku). Obecné soudy tak vůbec nepřistoupily k posouzení konkrétního případu ve světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP vztahující se k otázce svobody projevu.

32. Jak Ústavní soud výše zdůraznil, svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 Ústavní soud konstatoval, že "je pravda, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 95, str. 367). Tento názor Ústavního soudu ovšem nelze vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany ... Je základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými [srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 61, 1 nebo BVerfGE 90, 1 či rozhodnutí Nejvyššího soudu USA New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964)].". V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 Ústavní soud dále dovodil, že "(a)ni nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair.".

33. Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze označit za fair, a tedy požívající ústavní ochrany, je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v němž byla pronesena. Ústavní soud připouští, že některá z inkriminovaných prohlášení stěžovatele, zejména o tunelování fondů ZP MV ČR či o pochybení projektanta při přístavbě pobočky byla způsobilá poškodit pověst jiných osob (viz obsah výpovědí svědků přítomných na předmětné poradě založených ve spise obvodního soudu), nicméně je třeba vzít na zřetel skutečnost, že byla učiněna v kontextu celkově kriticky laděného vystoupení stěžovatele, v němž se vyjadřoval i k některým dalším problematickým otázkám, které souvisejí s činností ZP MV ČR. Navíc se tak dělo na interní poradě právníků, předmětné výroky tak nebyly veřejně publikovány, a proto lze považovat jejich objektivní dopad na oprávněné zájmy ZP MV ČR jako takové a její dobrou pověst za bezvýznamný. Jak zdůraznil městský soud, stěžovatelova kritika byla neadresná, nesměřovala tedy vůči konkrétním osobám s úmyslem poškodit jejich pověst, čest a důstojnost, ani neobsahovala žádná konkrétní obvinění či urážlivé výrazy. Nadto ze spisu obvodního soudu nevyplývá, že by osoby, proti nimž byly či měly být urážlivé výroky stěžovatele namířeny, podaly trestní oznámení pro pomluvu nebo žaloby na ochranu osobnosti proti stěžovateli. Při zkoumání legitimity kritických výroků stěžovatele není bez významu ani ta skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatele - ZP MV ČR je rezortní zdravotní pojišťovnou, která hospodaří s veřejnými finančními prostředky, a proto každé stanovisko či kritiku upozorňující na případné nesrovnalosti v jejím hospodaření je z hlediska veřejného zájmu na zvýšení kontroly nakládání s těmito veřejnými finančními prostředky třeba považovat za žádoucí. Koneckonců i z výpovědi jednoho ze svědků přítomných na předmětné poradě se podává, že "(p)o skončení porady se ještě přímo v Poděbradech celé vystoupení stěžovatele řešilo, neboť obvinění bylo velmi závažné a mohlo se dotknout i ostatních poboček, když existovalo nebezpečí, že i zde jsou fondy obdobným způsobem tunelovány." (str. 5 rozsudku obvodního soudu).

34. Výroky stěžovatele pronesené pouze v rámci diskuse na pracovní poradě tak lze z celkového kontextu považovat spíše za kritické hodnotové soudy či stanoviska, jimiž měl stěžovatel v úmyslu, jak v průběhu řízení několikrát zdůraznil, zejména upozornit na některé nedostatky v činnosti a hospodaření pobočky ZP MV ČR v Hradci Králové, kde byl zaměstnán. Nelze proto souhlasit se závěry obecných soudů, které předmětné výroky považovaly za tvrzené skutečnosti či dokonce konkrétní vznesená obvinění, jejichž pravdivost nebyl stěžovatel schopen ani po písemné výzvě ředitele pobočky doložit a kterými de facto obvinil pracovníky pobočky z páchání nezákonné činnosti, zaútočil na jejich čest a důstojnost a které s ohledem na jejich ostouzející (difamující) charakter byly způsobilé poškodit oprávněné zájmy ZP MV ČR. Jak vyplývá z výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP, hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. "Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují." (srov. k tomu citovaný nález sp. zn. I. ÚS 367/03 či rozhodnutí ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku, zejm. odst. 46). Proto požadavek zaměstnavatele stěžovatele i obecných soudů o nutnosti dokázat pravdivost jeho kritických hodnotových soudů, s ohledem na jeho nesplnitelnost, sám o sobě porušuje jeho právo na svobodný projev garantované čl. 17 Listiny i čl. 10 Úmluvy. Za skutkové tvrzení by bylo případně možno, po bližším objasnění toho, co stěžovatel skutečně pronesl, považovat toliko výrok o "tunelování fondů". Avšak již v samotné diskusi stěžovatel sdělil, že "konkrétní údaje předloží písemně ÚŘ po novém roce.". Je zřejmé, že okamžité zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 27. 12. 2000 navodilo stav, kdy stěžovatel již neměl přístup k interním materiálům, které by případně mohl na podporu svých tvrzení použít. Soudy se však touto otázkou vůbec nezabývaly a po stěžovateli dnes nelze požadovat, aby splnil svůj slib, když jeho nerealizaci původně zavinil vedlejší účastník (ZP MV ČR) a obecné soudy bezprostředně nereagovaly. Jde o důkazní nouzi, kterou vytvořil vedlejší účastník a obecné soudy ji konvalidovaly a kterou již nelze zhojit. To však nelze přičítat k tíži stěžovatele.

35. S ohledem na výše uvedené proto nelze za "přiměřenou sledovanému legitimnímu cíli" považovat ani sankci v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, tj. v podobě nejpřísnější možné sankce stanovené zákoníkem práce, kterou zaměstnavatel uložil stěžovateli za jím vyslovené kritické názory a jejíž uložení obecné soudy v citovaných rozhodnutích na základě interpretace příslušných ustanovení zákoníku práce aprobovaly jako platné, aniž by respektovaly výše předestřené ústavněprávní limity, které se váží zejména k jejich povinnosti interpretovat a aplikovat právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, v daném případě práva stěžovatele na svobodný projev garantovaného čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy.

36. Ústavní soud tak shledal porušení čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 Úmluvy jak na straně Městského soudu v Praze v rozhodnutí o odvolání, tak rovněž na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek nezhojil a napadeným rozhodnutím, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, tak bylo pokračováno v zásahu do základního práva stěžovatele na svobodný projev. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodování soudu o jakémkoliv opravném prostředku se nemůže octnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, která jsou dle čl. 4 Ústavy postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Vzhledem k okolnosti, že již odvolací soud v tomto ohledu postupoval protiústavně, bylo právě na soudu dovolacím, aby zásah do základních práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu, což však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neučinil. Ústavní soud navíc považuje za nutné podotknout, že způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil správnost postupu odvolacího soudu, se Ústavnímu soudu jeví ryze formalistický, soustřeďující se na výklad § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (viz odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), a zcela tak rezignující na posouzení konkrétního případu ve světle ústavních hodnot a principů, vykládaných v kontextu již dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP vztahující se k otázce svobody projevu.

37. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud zasáhly do základního práva stěžovatele na svobodný projev, garantovaného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.