I. ÚS 1983/12
I.ÚS 1983/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, čj. 32 C 181/2007-100, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, čj. 1 Co 374/2010-136, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, čj. 30 Cdo 4498/2011-156, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 30. 6. 2010, čj. 32 C 181/2007-100, zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je nepravdivé tvrzení odvysílané žalovanou v TV NOVA, v pořadu Občanské judo ze dne 2. 9. 2004, v reportáži nazvané "Restaurační zahrádka", že stěžovatel je provozovatelem restaurační zahrádky u své hostinské provozovny Rebel bar ve Zlíně, přičemž tuto zahrádku provozuje neoprávněně, bez řádného povolení. Soud I. stupně dále zamítl žalobu i ohledně omluvy a povinnosti nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč. Současně soud I. rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že odvysílaná reportáž byla objektivní, nebyla zkreslená a v rámci informování veřejnosti pravdivě podávala zprávu o problému, který sousedé se způsobem provozování Rebel baru mají. Stěžovatel neměl povolení k provozování tzv. předrestaurační zahrádky, a požadavku na omluvu za toto tvrzení proto nevyhověl. Tvrzení, že reportéři pořadu byli na této zahrádce obslouženi, v reportáži vlastně ani nezaznělo, navíc se stěžovatele fakticky netýká. Od roku 1997 až do doby vysílání reportáže probíhala různá soudní a správní řízení, kdy si sousedé na hlučnost baru stěžovali. V době vysílání reportáže byla kvůli hlučnosti vydána vyhláška, která omezovala pracovní dobu pro provozovnu stěžovatele, a současně mu soud uložil, že se má zdržet obtěžování sousedů hlukem; toto rozhodnutí soudu bylo následně zrušeno, ale až po odvysílání reportáže, která správně informovala o aktuálním stavu. Ve vztahu k obrazovému záznamu, zachycujícím stěžovatele a odvysílání jeho telefonátu, soud dovodil, že záznamy byly použity přiměřeně a v souladu se zpravodajskou licencí. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že žaloba byla podána až téměř 3 roky po odvysílání reportáže, že následky, které k tomu nyní stěžovatel přičítá, nejsou a nemohou být v příčinné souvislosti s odvysíláním reportáže a že problém s hlučností vznikl dávno před odvysíláním reportáže.

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, čj. 1 Co 374/2010 - 136, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žádné tvrzení v uvedené reportáži není nepravdivé, a uvedl, že soud I. stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci, a proto už nebylo nutné provést další navrhované důkazy. Zásah do osobnostních práv fyzické osoby musí přesahovat určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, přičemž se o takový zásah v této věci nejedná. Odvysílaná reportáž vyzněla celkově korektně, včetně zveřejněných informací v ní, takže reportáž nemohla sama o sobě ohrozit osobnostní práva stěžovatele. Odvolací soud sice vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně s tvrzením, že následky "nejsou a nemohou být v příčinné souvislosti s vysíláním" (neboť správně mělo být podle odvolacího soudu konstatováno, že příčinná souvislost nebyla prokázána) a že stěžovatel netvrdil žádné následky či důsledky tvrzeného zásahu, nicméně tento názor neměl vliv na celkové posouzení případu. Krom toho požadované prostředky ochrany - omluva formou jejího odvysílání v pořadu Občanské judo, které se již nevysílá, a požadavek na vysoké zadostiučinění v penězích, jsou zcela nepřiměřené.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, čj. 30 Cdo 4498/2011-156, dovolání proti výroku ve věci samé zamítl, jinak je proti výroku o nákladech odvolacího řízení odmítl, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. K zamítavému výroku ve věci samé v odůvodnění uvedl, že pokud stěžovatel označuje za nesprávný právní názor, že "nepravdivé tvrzení odvysílané žalovaným o tom, že žalobce je provozovatelem restaurační zahrádky, přičemž tuto zahrádku provozuje neoprávněně, není způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce", přehlíží, že na takto vyřešené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu postaveno nebylo. Takový výklad přijal soud I. stupně v rozsudku z roku 2009, ovšem tento rozsudek byl posléze zrušen a již ve zrušovacím rozhodnutí vyjádřil odvolací soud právní názor, dle nějž nelze bez dalšího souhlasit s právním názorem soudu I. stupně, že tvrzení, že někdo provozuje restaurační zahrádku na černo, není objektivně způsobilé zasáhnout do občanskoprávní sféry fyzické osoby. Ačkoliv tedy druhé rozhodnutí ve věci vyznělo co do výsledku stejně, byl soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu tak, jak jej učinil odvolací soud ve zrušovacím usnesení. Tento výklad má přitom oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel tak sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod, napadl jím však posouzení právní otázky, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V části, v níž dovolání směřovalo proti výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení všech tří v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jakož i práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a na respektování soukromého a rodinného života. Zásah do těchto práv spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že obecné soudy neprovedly až na výjimky důkazy navržené k prokázání tvrzení stěžovatele. V důsledku toho dospěly k závěru, že nepravdivé tvrzení, že stěžovatel provozuje zahrádku neoprávněně, není způsobilé zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti polemizuje s jednotlivými skutkovými a právními závěry obecných soudů. Odvysílanou reportáž označuje za lživou a popisuje újmu, která mu jejím odvysíláním měla vzniknout.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Ústavní soud kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) konstatoval, že "[z] pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná a neodpovídající povaze a závažnosti věci" [viz též např. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 1912/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 85/49 SbNU 211)]. Jinak řečeno, ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. II. ÚS 207/11 ze dne 16. 6. 2011].

Soud rozhodující v civilním řízení soudním není povinen provést všechny důkazy, které strany navrhly (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.). Jeho povinností však je, jak se podává ze shora uvedeného, se s učiněnými důkazními návrhy řádně vypořádat. Z tohoto hlediska nelze v projednávané věci přijmout závěr, že by důkazní řízení bylo postiženo vadou ústavního rozměru. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně zjistil skutkový stav dostatečně, a proto už nebylo nutno provést další navrhované důkazy. Neprovedené dalších navržených důkazů tedy bylo odůvodněno jejich nadbytečností.

Stran druhého důvodu ústavní stížnosti je nutno ve shodě s Nejvyšším soudem konstatovat, že stěžovatel brojí proti právnímu názoru, na němž rozhodnutí obecných soudů nespočívá, což je ostatně patrno ze shora podaného shrnutí jejich obsahu. Již z tohoto pohledu nemůže vznesená výtka obstát. Krom toho Ústavní soud připomíná, že věc stěžovatele projednával a rozhodoval soud I. stupně, odvolací i dovolací soud. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v argumentaci v těchto rozhodnutích obsažené nelze spatřovat prvky libovůle či svévole. Neodpovídalo by proto ústavně vymezené roli zdejšího soudu, aby za těchto okolností do činnosti obecných soudů zasahoval.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.