I. ÚS 1979/16
I.ÚS 1979/16 ze dne 5. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 5137/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 28 Co 141, 142/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 7 C 139/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků ke sporným nemovitostem. Výrokem I. bylo rozhodnuto tak, že se podílové spoluvlastnictví zrušuje, výrokem II. byla výlučným vlastníkem nemovitostí určena stěžovatelka, výrokem III. - VIII. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit ostatním podílovým spoluvlastníkům vypořádací podíly v poměru jejich spoluvlastnických podílů, výrokem IX. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a výrokem X. byla stěžovatelce uložena povinnost úhrady znalečného.

Dne 3. 6. 2015 vydal Městský soud v Praze ústavní stížností napadený rozsudek, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně výrokem I. potvrzeno ve výrocích III. - VIII. a X. Současně bylo výrokem I. rozhodnutí soudu prvního stupně změněno ve výroku IX. o nákladech řízení, výrokem II. bylo potvrzeno usnesení č. j. 7 C 139/2011-153 soudu prvního stupně, výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení.

Ve věci podané dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s hodnotou vypořádávaného spoluvlastnictví. V projednávané věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Znalec Ing. Horčička stanovil cenu pozemků včetně objektů a trvalých porostů podle cenových předpisů ze dne 30. 4. 2012, a to ve výši 115 037 840 Kč. Znalecký ústav Montekala spol. s r. o., stanovil ve svém posudku ze dne 24. 10. 2013 porovnávací metodou obvyklou cenu pozemků včetně objektů a trvalých porostů na částku 47 246 160 Kč. Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR stanovil ve svém posudku ze dne 9. 1. 2014 podle oceňovací vyhlášky č. 3/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tržní cenu pozemků v roce 2012 na částku 149 938 720 Kč a tržní cenu objektů na pozemcích spolu s trvalými porosty na částku 31.327.920 Kč. Tentýž znalec ve svém posudku ze dne 14. 10. 2014 stanovil tržní cenu pozemků, včetně staveb a trvalých porostů na částku 159 508 200 Kč. To byla rovněž částka, z níž obecné soudy při výpočtu vypořádacích podílů vycházely. Stěžovatelka s takto zjištěným způsobem ceny zásadně nesouhlasí. Podle jejího názoru nebyl znalecký posudek vypracován v souladu se zadáním soudu, neboť soud uložil zpracování dodatku ke zjištění ceny obvyklé a znalec sám bez podnětu soudu přistoupil k vyhotovení nového znaleckého posudku dle odlišného způsobu ocenění. Výslech znalce považuje stěžovatelka pouze za formální, který nevedl k odstranění rozporů. Soud měl při hodnocení znaleckého posudku pochybit tím, že nevzal v potaz všechny namítané skutečnosti. Akceptovaný znalecký posudek nebyl podle stěžovatelky hodnocen ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Pochybení obecných soudů je stěžovatelkou spatřováno mimo jiné v tom, že soud nepřihlédl k charakteru pozemků, a to na rozdíl od znaleckého posudku znaleckého ústavu Montekala, s. r. o.

Stěžovatelka dále poukázala na nevhodnost užití tzv. kontribuční metody ocenění. Zvolenou metodou znalce popisuje, jakým způsobem přispívá existence parku k navýšení hodnoty stavebních pozemků v jeho okolí. Nicméně podle stěžovatelky nelze považovat za správný a logický závěr, že uvedené ceny stavebních pozemků přispívají k navýšení hodnoty parku, jak v tomto případě uvedl znalec. Navíc pozemky tvořící park jsou nevhodné k zástavbě a jejich charakter je tedy i do budoucna nezaměnitelný. Podle stěžovatelky vycházel znalec z porovnání s jediným vzorkem pozemku, který svojí povahou neodpovídal vzorku pozemků, které by bylo možno srovnávat s posuzovanými pozemky. V souvislosti s touto částí právní argumentace stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04, III. ÚS 2253/13 nebo I. ÚS 3253/13.

V části ústavní stížnosti stěžovatelka rozporovala též to, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou náhrady nákladů řízení. Má přitom za to, že o nich nebylo rozhodováno v souladu s principem spravedlnosti. Stěžovatelce, která byla v prvostupňovém řízení zcela úspěšná, přiznal soud pouze zaplacený soudní poplatek s odůvodněním, že samosprávný subjekt ve sporu využil služeb právního zastoupení. Za řízení před soudem druhého stupně rozhodl soud o nákladech řízení podle úspěchu ve věci, přičemž za dva úkony právní služby stanovil vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 376 524 Kč a ve výši 266 071,41 Kč. Podle náhledu stěžovatelky není celková částka náhrady nákladů řízení ve výši 642 595,74 Kč přiměřená provedení dvou a půl úkonu právní služby. Pokud soud moderoval náhradu účelně vynaložených nákladů u úspěšné stěžovatelky v provostupňovém řízení, měla by být obdobným způsobem moderována náhrada nákladů řízení i u odvolacího soudu. Dále stěžovatelka konstatovala, že její právní oddělení čítalo v době vedení sporu čtyři právníky, kteří nemohou zvládnout celou agendu působnosti obce. Z toho důvodu bylo v předmětném případě využito služeb právního specialisty. Náklady na využití právních služeb advokáta nelze podle stěžovatelky paušálně považovat za neúčelné.

S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka zato, že v předmětném případě došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústřední námitka stěžovatelky směřovala proti výši ceny, za kterou byly sporné pozemky vypořádány. V soudním řízení byly předloženy celkem tři znalecké posudky, přičemž obecné soudy vyšly z toho, který zpracoval Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR. Stěžovatelka se jej snažila zpochybnit, nicméně z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné to, že obecné soudy v odůvodnění uvedly důvody, proč vyšly při zjišťování ceny pozemků právě z tohoto posudku a ne z posudku znaleckého ústavu Montekala spol. s r. o., nebo znaleckého posudku Ing. Horčičky.

Namítá-li stěžovatelka, že ceny okolních stavebních pozemků nepřispívají k navýšení hodnoty pozemku využívaného jako park, nelze s ní souhlasit. Jak park, tak i okolní stavební pozemky na sebe vzájemné působí a jejich vzájemnou existenci nelze vytrhávat z kontextu, neboť jejich symbióza je vzájemně podmíněná. Jak ze závěrů obecných soudů, tak i znalců vyplývá, že stanovit cenu pozemku, který je funkčně využíván jako park, je poměrně složité, neboť se nejedná o druh pozemku, s nímž se běžně obchoduje a u něhož lze snadno zjistit cenu obvyklou. Při koupi obdobných pozemků neprobíhá klasická soutěž mezi nabídkou a poptávkou, neboť s ohledem na způsob využití bude zpravidla jen jeden subjekt, který bude mít o koupi parku zájem, a to obec. To však neznamená, že cena takových pozemků je nízká či dokonce nulová. Cena pozemku, využívaného jako park, je pochopitelně nižší, než cena stavební parcely, ovšem nelze uzavřít, že cena parkového pozemku není ovlivněna okolní zástavbou. V takovém případě by bylo lze učinit absurdní závěr, že hodnota takových pozemků je prakticky v celé ČR stejná a rozdíl je v podstatě jen v bonitě půdy. Cena pozemku užívaného jako park se zrcadlí v zájmu obce na existenci parku, který je nezpochybnitelnou sociokulturní hodnotou každého města. Obecně platí, že bydlení v blízkosti parkové plochy se považuje za komfortnější, čemuž odpovídá i cena přilehlých nemovitostí. Jejich vlastníci z blízkosti parkové plochy nepochybně profitují, což se odráží nejen v ceně nemovitosti, ale též ve výši daně z nemovitých věcí, která je příjmem obecního rozpočtu. Čím bude vyšší zájem občanů na existenci parku, tím bude vyšší i cena, za kterou obec odpovídající plochy pořídí. Jsou to právě občané obce, kdo prostřednictvím volených zástupců rozhoduje o územním plánu obce, v němž se odráží zájmy občanů či zájmových skupin. Pokud bude pořízení či údržba parku pro obec příliš nákladná, musí občané zvážit otázku svých priorit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí rovněž proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů soudního řízení. Pokud přitom zpochybňuje rozdílný přístup nalézacího a odvolacího soudu, nutno uvést, že oba soudy vyšly při stanovování náhrady nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci, ale v případě obvodního soudu došlo k aplikaci korektivu daného nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09. Podle něj lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedený korektiv pochopitelně nemůže být aplikován v každém případě bez dalšího, ale obecné soudy se vždy musí zabývat tím, do jaké míry lze spor považovat za vybočující z běžné právní agendy města. Je pochopitelné, že v některých případech, jako jsou třeba restituční spory, je vhodné, aby město využilo služeb právního specialisty, nicméně v projednávané věci se jednalo o vypořádání spoluvlastnictví, což lze považovat při hospodaření s obecním majetkem za běžnou činnost. Specifikum je možno spatřovat spíše v charakteru vypořádávaného pozemku a zpracovaného znaleckého posudku, než v samotném soudním řízení.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.

Pokud stěžovatelka poukazuje na možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., nutno uvést, že jeho využití je zcela na zvážení obecného soudu a nelze jej nárokovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.