I. ÚS 1979/13
I.ÚS 1979/13 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Kandrače a 2) Žofie Kandračové, zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 160/2013-478, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 12 Co 390/2010-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítají porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Pro úplnost Ústavní soud stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Okresní soud v Jeseníku rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, o žalobě proti stěžovatelům tak, že jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 54 261,- Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 12 Co 390/2010-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud České republiky rozhodl o podaném dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 160/2013-478, tak, že řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

Předmětem sporu byla žaloba o 54.261,- Kč s příslušenstvím, která představovala částku odpovídající výši obvyklého nájemného v daném místě a čase z obdobného předmětu nájmu jako bezdůvodné obohacení, jakož i úhradu za spotřebované služby spojené s užíváním bytu za předmětné období. Nájem bytu, který žalobce pronajal žalovaným (stěžovatelům), skončil dne 28. 2. 2006 a tito v bytě dále bydleli bez právního důvodu a byt žalobci předali až v polovině října roku 2006.

Proti shora uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost.

II.

Ačkoli stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti navrhují zrušit usnesení Nejvyššího soudu České republiky (jako soudu dovolacího) a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (jako soudu odvolacího), v textu ústavní stížnosti uvádějí jen námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu. Proto Ústavní soud nemohl přistoupit k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a přezkoumání podrobil pouze rozhodnutí dovolacího soudu.

Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, který shledal dovolání nepřípustným, protože nejsou splněna hlediska § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že se jedná o samostatné nároky, které mají odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, a proto je třeba přípustnost dovolání zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Domnívají se, že předmět žaloby odpovídá přípustnosti § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přístup dovolacího soudu, který rozlišuje nedoplatky za služby a nedoplatky za užívání bytu, považují za příliš formalistický. Jde o extrémní přístup vybočující z mezí hlavy páté Ústavy České republiky a je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti aplikace práva a právní jistoty.
III.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích ústavní stížnosti a neshledal žádné vybočení z mezí ústavnosti. Námitku stěžovatelů, týkající se nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud neshledal důvodnou.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Přípustnost dovolání Ústavní soud opakovaně řešil v mnohých svých rozhodnutích. Zavedení institutu dovolání do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4712/12, ze dne 22. 1. 2013). Právo na přístup k soudu není právem absolutním, lze se ho domáhat jen za zákonem stanovených podmínek, mezi které je možné zařadit i omezení přípustnosti procesních prostředků.

Ústavní soud ohledně koncepce dovolání uvedl, že mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 681/09, ze dne 20. 10. 2009, N 221/55 SbNU 75).

Pokud jde o zákonem stanovenou hranici 50 000,- Kč pro podání dovolání, i zde je možné odkázat na konstantní názor Ústavního soudu, podle kterého vymezení této hranice nelze považovat za denegatio iustitiae, ale jde o promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladů základních práv, resp. do jejich hranic (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 7. 10. 2009). I přes to, že tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání, zobecnil již tyto své závěry i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3271/10, ze dne 1. 3. 2011).

Tolik tedy, pokud jde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Pokud jde o samotnou interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy z hlediska výše peněžitého plnění, je třeba posuzovat zvlášť u každého jednotlivého nároku s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Ústavní soud ve své již konstantní rozhodovací činnosti tyto závěry respektuje, nepovažuje je za svévolné či vybočující z mezí přípustné interpretace (srov. např. sp. zn. III. ÚS 537/03, IV. ÚS 642/03, III. ÚS 307/05, III. ÚS 1747/11).

V posuzované věci tedy dovolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy, v jejichž aplikaci Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů.

Svůj postup dovolací soud dostatečně odůvodnil, když konstatoval, že se jedná o dva samostatné nároky, které mají odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, a to nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu bez právního důvodu, a nárok na zaplacení nedoplatků za poskytnuté služby. Protože žádný z nich nepředstavoval plnění vyšší než 50 000,- Kč, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.

Ústavní soud tedy neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů. V závěrech učiněných dovolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.