I. ÚS 1970/17
I.ÚS 1970/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Martina Bugaje, zastoupeného doc. JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, se sídlem Ostrava-Poruba, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2017 č. j. 30 Cdo 896/2017-92, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. června 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2017 č. j. 30 Cdo 896/2017-92. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným výrokem porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl ve věci žaloby o náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, podané stěžovatelem proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, ve výroku I. tak, že dovolání podané stěžovatelem odmítl, neboť bylo doplněno opožděně.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které sám osobně sepsal a u soudu podal dne 6. října 2016. Současně s podaným dovoláním požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Soud prvního stupně žádosti stěžovatele nevyhověl a usnesením ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 18 C 56/2013-80 ji zamítl. Zároveň stěžovatele vyzval usnesením ze dne 6. prosince 2016 č. j. 18 C 56/2013-82, které bylo stěžovateli doručeno dne 23. prosince 2016, aby si zvolil advokáta a nahradil osobně sepsané dovolání. Stěžovatel si dne 24. prosince 2016 zvolil advokáta a udělil mu procesní plnou moc. Takto zvolený advokát zaslal dne 23. února 2017 sepsané dovolání, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že doplnění dovolání nebylo doručeno včas. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud nesprávně určil běh lhůt a podané dovolání bylo podáno včas. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 1000/16.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

7. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl podané dovolání. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné.

8. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 56/2013 vyplývá, že stěžovatel podal blanketní dovolání spojené s žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů dne 6. října 2017, tedy jeden den před uplynutím lhůty k podání dovolání (§ 240 o. s. ř.). Usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 18 C 56/2013-80, kterým bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, nabylo právní moci dne 7. prosince 2016. Dvouměsíční lhůta pro doplnění dovolání advokátem o zákonné náležitosti (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) pak uplynula dne 7. února 2017. K tomu Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovateli doručil dne 23. prosince 2016 výzvu ze dne 6. prosince 2016 č. j. 18 C 56/2013-82, aby si zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím nahradil dovolání podané stěžovatelem dne 6. října 2016, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Tato lhůta uplynula dne 9. ledna 2017. Advokát zvolený stěžovatelem pak doručil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 sepsané dovolání až dne 23. února 2017, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty, která skončila 7. února 2017.

9. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 241b o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

10. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1000/16, ve kterém nebyl ve spisu soudu prvního stupně založen patrně administrativním nedopatřením přípis stěžovatele s žádostí o ustanovení právního zástupce, což vedlo k vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a k nesprávnému zastavení dovolacího řízení, aniž by však bylo předtím jakkoliv rozhodnuto o žádosti stěžovatele. V předmětné věci o žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce soudem prvního stupně rozhodnuto bylo, přičemž dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání dodržena nebyla. Uvedený odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1000/16 tedy na jeho věc nelze použít, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.