I. ÚS 1967/13
I.ÚS 1967/13 ze dne 9. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., Věznice P.O.BOX 21/43, Kuřim, zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno, směřující proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 30 PP 12/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 To 213/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2013, tedy ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, směřuje proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 30 PP 12/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 To 213/2013. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 25. 7. 2013 tak byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost zpracovaná advokátem.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a contrario podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Soudy přitom podle stěžovatelova názoru porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a vzhledem k tomu, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady ne bis in idem, porušily i základní právo stěžovatele dle článku 40 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel v řízení před prvoinstančním soudem a rovněž ve stížnosti proti usnesení prvoinstančního soudu opakovaně poukazoval na skutečnost, že nikdy dříve nebyl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a že je v případě propuštění schopen vést řádný život, má možnost vrátit se do zaměstnání a k rodině, vykonaná část trestu pro něj byla velkým poučením a nemá důvod, aby páchal další trestnou činnost. Odpykanou částí trestu bylo dle názoru stěžovatele v jeho případě již dosaženo účelu trestem sledovaného a další výkon trestu je tudíž nepotřebný a také neodůvodněný.

Příkladné chování stěžovatele během výkonu trestu i jeho polepšení bylo doloženo doporučením a posudky z věznice a podle názoru stěžovatele sice prvoinstanční a vztažně i druhoinstanční soud tuto skutečnost konstatovaly, ale nikterak k ní při rozhodování nepřihlédly a zohlednily pouze skutečnosti týkající se minulosti stěžovatele. Podle názoru stěžovatele byla jeho ústavním pořádkem zaručená práva porušena zejména s ohledem na skutečnost, že druhoinstanční soud extrémně vadně interpretoval hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, obsaženou v ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající v prognóze vedení řádného života na svobodě. V této souvislosti pak upozorňuje na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011.

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatoval, že Okresní soud Brno - venkov i Krajský soud v Brně postupovaly podle ustanovení § 88 trestního zákoníku, zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, své závěry podložily dokazováním a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily.

Podle § 88 trestního zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Zákon předpokládá podmíněné propuštění jako fakultativní a požaduje současně kumulativní splnění všech tří v zákoně uvedených podmínek.

Podmíněné propuštění nelze chápat toliko jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde totiž má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody (NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo. I. Obecná část. Praha: ASPI, 2007, str. 422). Odpykání nejméně poloviny trestu předpokládá, že tato doba je způsobilá k tomu, aby pachatel mohl svou nápravu dostatečně projevit zejména v podobě tzv. polepšení. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Je to vývojový proces vnitřní proměny osobnosti odsouzeného, který se navenek projevuje pouze v jeho chování. Z hlediska dosaženého účelu podmíněného propuštění je proto navíc potřeba posoudit, zda pozitivní chování odsouzeného je známkou skutečných změn postojů odsouzeného, nebo zda je motivováno snahou dosáhnout dříve svobody. Důležitý je proto stupeň nápravy, kterého dosavadním výkonem trestu bylo dosaženo (SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, s. r. o., 2009, str. 93). Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Přitom soudy nemohou pominout okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na další kriminální chování pachatele.

Uvedené soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel splnil ve vztahu k nyní vykonávanému trestu odnětí svobodu první, a to formální, podmínku - vykonal zákonem požadovanou délku uloženého trestu odnětí svobody. Zároveň splnil i druhou podmínku, kdy hodnocení chování z výkonu trestu vyznívá ve prospěch stěžovatele a bylo tudíž zjištěno, že prokázal polepšení. Přesto však soudy neshledaly splnění podmínky pozitivní prognózy jeho budoucího chování.

Ohledně splnění podmínky vedení řádného života okresní soud konstatoval, že stěžovatel má již devatenáct záznamů kriminálního jednání v rejstříku trestů a v současné době je po osmé ve výkonu trestu odnětí svobody. Ačkoliv byl stěžovatel opakovaně potrestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody, tyto k jeho nápravě patrně nevedly, jelikož se opakovaně dopouští trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené tak podle názoru soudu prvního stupně nedošlo k naplnění podmínky vedení řádného života. S názorem okresního soudu se v podstatě ztotožnil i soud krajský, který se nad rámec usnesení okresního soudu věnoval časovému hledisku trestné činnosti stěžovatele a uvádí, že stěžovatel páchal trestnou činnost opakovaně a v krátkých časových intervalech, z čehož dovozuje, že osoba stěžovatele neskýtá ve vztahu k prognóze vedení řádného života potřebný podklad a k tomuto závěru o prognóze řádného života nepostačuje automaticky ani dosavadní bezproblémový výkon trestu odnětí svobody.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011. Podle názoru Ústavního soudu však argumentace tímto nálezem není přiléhavá. Stěžovatel z nálezu cituje následující pasáž. "Logickou interpretací zákonného textu nelze dospět k jinému závěru, než k takovému, že předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. K okolnostem, vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu. Nelze je opětovně zvažovat při rozhodování podmíněném propuštění z výkonu trestu - došlo by tím k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Takový zákaz lze dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v článku 40 odst. 5 Listiny."

Okresní ani krajský soud však v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že stěžovatel páchá trestnou činnost opakovaně, a to i přesto, že byl již několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a tyto tresty na něho neměly požadovaný vliv. Na základě této skutečnosti oba soudy shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a tudíž mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Takový postup soudů však nelze označit za porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel není nově trestně stíhán, ani opakovaně trestán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen. Soudy se po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Jelikož podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem svěřeno k posouzení soudu a nelze jej tak chápat jako nárokové, nebylo v případě stěžovatele zasaženo ani do jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy, dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů, které postupovaly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily, lze chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny a ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.