I. ÚS 1958/12
I.ÚS 1958/12 ze dne 1. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Orlí 36, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 88 T 83/2008-649, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 2017/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1577/2011, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 3. 2011, č. j. 88 T 83/2008-649 (dále jen "rozsudek městského soudu"), a dále rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 2017/2011 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl rozsudek městského soudu ke stěžovatelovu odvolání v celém rozsahu zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že byl shledán vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1577/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Stěžovatel jednak zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Pokud jde o částky, o kterých v řízení tvrdil, že je ve skutečnosti poškozené odevzdal, uvádí, že účetní společnosti, svědkyně T., jež byla odpovědna za vedení pokladního deníku a za přijímání plateb, se v řízení před soudem opakovaně vyjádřila, že od obžalovaného nepřevzala žádný z dokladů, jež jsou součástí spisového materiálu, a z nichž je patrno, že obžalovaný předal poškozené finanční hotovost, ale s tímto jejím tvrzením jsou v příkrém rozporu některé zápisy z pokladního deníku. Tyto nejasnosti nedokázala svědkyně objasnit a soudy obou stupňů se s touto skutečností vůbec nevypořádaly. Svědkyně T. byla jako jediná pověřena vedením účetnictví společnosti BOPA s. r. o., mohla tak být na celé věci zainteresovaná a její výpověď tedy měla být hodnocena jako nevěrohodná. Nelze jednoznačně vyvrátil jeho obhajobu, že paní T., jako účetní společnosti, finanční částky předal.

Co se týče částek, u kterých nepopíral, že je poškozené nepředal, avšak tvrdil, že tak učinil s ohledem na uplatněné započtení, což soudy neakceptovaly s ohledem na časové souslednosti případu, stěžovatel argumentuje, že pokud jde o jeho povinnost předat vybrané finanční prostředky od třetích osob společnosti BOPA s.r.o., v uzavřené smlouvě nebyla sjednána lhůta pro předání finančních prostředků a dle praxe tak činil v následujícím měsíci po měsíci, ve kterém je od třetích osob přijal. Ve společnosti figuroval pouze jako obchodní zástupce a odmítá tak tvrzení, že jako zaměstnanec měl být v denním kontaktu se společností a mohl peníze odevzdat kdykoliv.

Stěžovatel také poukazuje na princip trestního práva jako ultima ratio. Je přesvědčen, že pakliže vznikl jeho jednáním v důsledku porušení právní povinnosti odpovědnostní vztah, měl být tento předmětem civilněprávního a nikoliv trestního řízení. K části předmětných finančních prostředků uplatňoval započtení pohledávek, kdy podstatou sporu mezi ním a společností BOPA s.r.o. byla jejich výše a výklad mezi nimi uzavřené smlouvy.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ke stěžovatelovu ohrazení se proti tomu, že by jako zaměstnanec měl být v denním kontaktu s poškozenou společností a mohl peníze odevzdat kdykoliv, lze zdůraznit, že obecné soudy zcela konkrétně vymezily celou řadu termínů, kdy stěžovatel byl s poškozenou v kontaktu a finanční částky jí mohl a měl odevzdat (srovnej str. 8-9 rozsudku městského soudu).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, a I. ÚS 69/06). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné.

V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že o nutnosti aplikace trestního práva by snad bylo možno mít pochybnosti, pokud by ve věci šlo pouze o ty finanční částky, u kterých byla ze strany obžalovaného snaha o jejich, byť neoprávněné, započtení. Ve spojení s ponecháním si dalších finančních částek, jejichž držení se snažil zatajit nepravdivými tvrzeními o tom, že je vůbec nepřevzal, nebo naopak poškozené již odevzdal, však již dle Ústavního soudu bezpochyby o jednání v rámci standardních civilních vztahů hovořit nelze.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.