I. ÚS 1954/09
I.ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009

N 251/55 SbNU 435
Tzv. opomenuté důkazy v kontextu práva na spravedlivý proces

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 1954/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DINO, veřejná obchodní společnost, se sídlem v Brně, Horova 11, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009 sp. zn. 6 Cmo 495/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2008 sp. zn. 59 Cm 46/2008, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě ve sporu o zaplacení peněžité částky.
Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009 sp. zn. 6 Cmo 495/2008 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2008 sp. zn. 59 Cm 46/2008 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) se žalobou domáhala proti vedlejšímu účastníkovi T. Š. (v řízení před obecnými soudy žalovaný), aby jí zaplatil kupní cenu (resp. její neuhrazenou část) za stěžovatelkou dodané zboží (květiny). Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 59 Cm 46/2008 byla vedlejšímu účastníkovi stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 675,90 Kč s příslušenstvím. Co do části 1 538 042,70 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky byly napadené výroky rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 9. 4. 2009 č. j. 6 Cmo 495/2008-104 potvrzeny a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatelka napadeným rozsudkům (resp. řízením, z nichž vzešly) vytkla zejména porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy porušení práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy se podle ní dopustily libovůle, neboť svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, čímž nedodržely základní pravidla soudního řízení. Ani krajský soud ani vrchní soud nezohlednily, že obchodní vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byly po dobu několika let budovány na spolupráci, jež se vyznačovala minimálním stupněm formalizovaných znaků (pozn.: strany neměly uzavřenu žádnou písemnou smlouvu) a jež kladla důraz na fakticitu; tento přístup prý přitom plně odpovídá obchodním zvyklostem komunity obchodující s květinami. Vedlejší účastník platil stěžovatelce za květiny vždy oproti vystaveným fakturám zasílaným nejprve faxem a posléze vždy i obyčejnou poštovní zásilkou; stěžovatelka tento postup označuje za obchodní zvyklost mezi ní a vedlejším účastníkem. Při předávání (přebírání) se květiny nekontrolovaly, neboť jsou příliš křehké, což je obchodní zvyklost obchodníků s květinami. Obecné soudy pak ani jednu z těchto specifických obchodních zvyklostí, k nimž se přihlíží i podle obchodního zákoníku při určení práv a povinností plynoucích ze závazkových vztahů, nevzaly v úvahu. Rovněž se nezabývaly tím, že stěžovatelka všechny žalované částky uvedené na fakturách zavedla do svého účetnictví a odvedla z nich daň z přidané hodnoty, resp. daň z příjmů právnických osob; tyto faktury zajisté zavedl do účetnictví i žalovaný vedlejší účastník a na základě těchto faktur uplatnil DPH. Ani jeden ze soudů pak v této souvislosti neakceptoval návrh stěžovatelky, aby finanční úřad provedl kontrolu aplikace zákona o účetnictví, zvláště pak ve vztahu k zákonu o dani z přidané hodnoty. Podle názoru stěžovatelky dokazování i celé řízení před obecnými soudy bylo velmi vágní, nedokonalé, nedokončené a nekorespondovalo s obchodními zvyklostmi mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, resp. mezi obchodníky s květinami.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 59 Cm 46/2008. Z něho zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala proti vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 541 718,60 Kč s příslušenstvím a nahrazení nákladů řízení. V žalobě uvedla, že v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela se žalovaným kupní smlouvu na dodávku zboží - květin. Na základě této smlouvy poskytla vedlejšímu účastníkovi plnění, které vyúčtovala postupně několika fakturami dle odebraného zboží. Vedlejší účastník odebral od stěžovatelky předmětné zboží a byl povinen uhradit svůj závazek (kupní cenu) řádně a včas. Tento svůj závazek však nesplnil a ani v řízení před nalézacím soudem ho neuznal. Uvedl, že stěžovatelka mu zboží, jehož kupní cena byla fakturovaná uvedenými fakturami, nikdy nedodala. Pokud na faktury částečně plnil, plnil tak do výše fakticky dodaného zboží. Faktury mu stěžovatelka zasílala faxem, resp. běžnou poštovní zásilkou. Zboží nemohlo být předáváno po jednotlivých kusech, neboť by se mohlo manipulací poničit a snížit jeho kvalita. Předávalo se vždy po větších celcích, a nebyla tedy možná kontrola například kvality (druhu) té které květiny; nicméně u zboží, jehož cena byla vyfakturována některými fakturami a na něž bylo poté částečně plněno, nevznesl vedlejší účastník žádné námitky ohledně množství, kvality nebo jeho ceny. Listinné důkazy, že zboží bylo vedlejšímu účastníkovi dodáno, nejsou a ani žádný svědek nemůže dodání zboží prokázat.

Na základě těchto skutkových zjištění pak Krajský soud v Praze žalobě co do částky 3 675,90 Kč s přísl. vyhověl; plnil-li totiž vedlejší účastník částečně na některé faktury, aniž přitom namítal jakékoli právní či faktické vady dodaného zboží, pak tímto částečným plněním uznal i zbytek dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Protože se však tímto pouze částečným plněním dostal vedlejší účastník do prodlení, uložil mu krajský soud zaplatit stěžovatelce kromě částky 3 675,90 Kč rovněž úrok z prodlení (výrok I). Výrokem II naopak žalobu stěžovatelky co do částky 1 538 042,70 Kč s přísl. zamítl. Podle jeho názoru stěžovatelka neprokázala, že by vedlejšímu účastníkovi dodala fakturované zboží. Soud tedy vyvodil závěr o "neunesení důkazního břemene" stěžovatelkou. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud v této souvislosti výslovně vypořádává se zamítnutým návrhem stěžovatelky na doplnění dokazování zprávou Telefónica O2 Czech Republic, která by podle soudu nemohla mít vliv na skutková zjištění. Zpráva by totiž pouze potvrdila, že z čísla stěžovatelky byl na číslo vedlejšího účastníka odeslán fax, přičemž by nebyl zřejmý jeho obsah. S návrhem stěžovatelky na zkoumání účetnictví jak vedlejšího účastníka, tak stěžovatelky za účelem odvedení daní, jakožto důkazů o skutečně dodaném zboží, se krajský soud nijak nevypořádává. Výrokem III konečně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 83 228,60 Kč

Proti výroku o zamítnutí žaloby a proti výroku o nákladech řízení se stěžovatelka odvolala. Namítla nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí. Poukázala na neúplnost dokazování, nekorespondujícího se skutečnými obchodními zvyklostmi, a to nejen mezi účastníky sporu, ale i mezi obchodníky s květinami. Dlouhodobá spolupráce účastníků při tomto specifickém obchodování dala podle stěžovatelky základ pro obchodní zvyklosti ve smyslu obchodního zákoníku jak při uzavírání smluvního vztahu, tak i při předávání zboží a jeho fakturaci. Stěžovatelka soudu prvního stupně rovněž vytkla, že k ověření zasílání faktur žalovanému nedoplnil důkazní řízení o potvrzení kontaktu mezi stranami prostřednictvím faxové služby a že nezajistil kontrolu jejího účetnictví a účetnictví vedlejšího účastníka.

Vrchní soud v Praze prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil. Výrokem II stanovil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 81 800,60 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí především odkázal na prvostupňový rozsudek, jejž považuje za správný a s jehož odůvodněním se ztotožňuje. Doplnil, že je sice věcí stěžovatelky a vedlejšího účastníka, jak si upravili svoje obchodněprávní vztahy (třebas i pomocí praxe či obchodních zvyklostí), leč to nemůže zbavovat obchodníky opatrnosti při zajištění vzájemných práv a povinností. Pokud se stěžovatelce v rámci neformalizovaných obchodněprávních vztahů nepodařilo prokázat dodání zboží, pak tato skutečnost musí jít k její tíží. Návrhem stěžovatelky týkajícím se doplnění důkazního řízení ke kontrole účetnictví, resp. k odvodu daně z přidané hodnoty, se odvolací soud nezabýval.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze; považuje ji za nedůvodnou. Stížnost stěžovatelky směřuje proti hodnocení důkazů a proti tomu, jaké důkazy soud provedl či jaké provést odmítl; rozsah dokazování a hodnocení důkazů je však právem nalézacího soudu. V konkrétním případě pak rozsah a hodnocení důkazů přezkoumal odvolací soud, který rovněž žádné porušení procesních pravidel neshledal. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí.

Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především pozastavil nad tím, že stěžovatelka kromě vlastních faktur nepředložila obecným soudům žádný další důkaz na podporu svých tvrzení; podle vedlejšího účastníka přitom musí existovat doklady o dodání květin. Nelze tedy žalobě vyhovět jen na základě vlastních faktur stěžovatelky bez provedení dalších důkazů. Pokud stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nenechaly provést důkaz finanční kontrolou vedlejšího účastníka, pak je otázkou, zda by finanční kontrola za účelem pořízení důkazu vůbec mohla být, s ohledem na ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, provedena; pokud by provedena být mohla, pak je rovněž otázkou, zda by takto zjištěné výsledky nepodléhaly povinnosti mlčenlivosti v souladu s ustanovením § 24 posledně citovaného zákona.

Vedlejší účastník prohlásil, že základní práva (svobody) stěžovatelky nebyla porušena a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.

Stěžovatelka k výzvě Ústavnímu soudu sdělila, že s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nesouhlasí.
IV.

Ústavní stížnosti je důvodná, byť ne ze všech příčin, jež stěžovatelka uvádí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje proti tomu, že soudy nesprávně hodnotily vypovídací hodnotu obchodních zvyklostí (resp. praxe zavedené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou) a faxem (poštou) zaslaných faktur jakožto důkazů o splnění povinnosti stěžovatelky dodat zboží vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka dále namítala, že se soudy nijak nevypořádaly s jejím důkazním návrhem co do prověření jejího účetnictví i účetnictví vedlejšího účastníka, neboť i v něm by sporné faktury měly figurovat.

Pokud jde o první námitku, týkající se nesprávného hodnocení obchodních zvyklostí (resp. zavedené praxe mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem) a faxem (poštou) zaslaných faktur jakožto důkazů o splnění povinnosti stěžovatelky dodat zboží vedlejšímu účastníkovi, nepovažuje ji Ústavní soud za důvodnou. Obecné soudy se v tomto směru s argumentací stěžovatelky správně a v dostatečném rozsahu vypořádaly. Tu Ústavní soud na jejich závěry plně odkazuje.

Jiná je však situace, pokud se týká námitky stěžovatelky co do prověření jejího účetnictví a zvláště pak účetnictví vedlejšího účastníka.

Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369)] zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny, je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2) Listiny. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost; z toho ovšem na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vždy totiž dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutné každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že zpravidla není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy. To však platí toliko potud, pokud se tyto soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o. s. ř. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí.

Právě taková situace pak v posuzované věci nastala.

Ústavní soud poukazuje na spis Krajského soudu v Praze, rekapitulovaný v části II tohoto rozhodnutí. Z něho vyplývá, že v rámci soudního řízení před soudem prvního i druhého stupně se stěžovatelka domáhala prověření účetnictví svého, resp. účetnictví vedlejšího účastníka v tom směru, aby vyšlo najevo, zda mezi stranami sporné faktury byly řádně zaevidovány a zda z nich byly odvedeny příslušné odvody na daních. Zde lze odkázat na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. 5. 2008, kde se na č. l. 37 praví: "Žalobce navrhuje vyslechnout zástupce žalobce [zjevně správně zástupce žalovaného - pozn. Ústavního soudu] a dále doplnit dokazování účetní evidencí a výpisy z účtu ohledně částečných úhrad a výpisem z účetnictví žalovaného, zda faktury zaevidoval.". Při ústním jednání dne 8. 9. 2008 právní zástupce stěžovatelky (tehdy žalobkyně) navrhl provést důkaz kontrolou finančního úřadu, jak byly zaúčtovány faktury, které jsou předmětem sporu (č. l. 42). V odvolání (č. l. 62) pak stěžovatelka uvedla, že všechny žalované částky na fakturách má vedeny ve svém účetnictví a že se domnívá, že tyto faktury zavedl do účetnictví i žalovaný. Ani nalézací soud ani odvolací soud se však s tímto návrhem stěžovatelky nijak (byť třebas jen jednou větou) nevypořádaly, a to i přesto, že prověření účetnictví vedlejšího účastníka by mohlo mít pro rozhodnutí sporné věci mezi účastníky význam zásadní.

Ústavní soud - i se zřetelem na vyjádření vedlejšího účastníka - konstatuje, že je zcela na obecných soudech, jak se s uvedeným důkazním návrhem stěžovatelky vypořádají. V této konkrétní souzené věci by totiž nešlo o daňovou kontrolu ve smyslu § 16 zákona č. 337/1992 Sb., ale o získání podkladů pro provedení - in eventum - relevantního důkazu, který stěžovatelka navrhovala. Je rovněž na obecných soudech, aby samy zvážily poukaz vedlejšího účastníka na povinnost mlčenlivosti podle § 24 citovaného zákona.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zatížily svá rozhodnutí vadami tím, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění napadených rozsudků přesvědčivě nevyložily, jak hodnotily provedené důkazy a proč některé navržené důkaz neprovedly, byť by jejich provedení (a jeho výsledek) relevantní mohlo být.

V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepostupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Neaplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a jejich postup a napadená rozhodnutí ve svém důsledku znamenají porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatelka dovolává. Proto Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud konečně uvádí, že toto rozhodnutí nijak nepředjímá budoucí konečný výsledek řízení u obecných soudů.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.