I. ÚS 1950/13
I.ÚS 1950/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Sakačové, zastoupené JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, 541 01, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 29 EC 62/2012 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jakož i to, aby náklady na její právní zastoupení zaplatil stát.

Krajský soud jako soud prvého stupně rozhodoval o žalobě vedlejšího účastníka INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s. proti stěžovatelce v pozici žalované. Vedlejší účastník je oprávněn k výkonu kolektivní správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména je oprávněn, aby za výkonné umělce a výrobce záznamů poskytoval oprávnění k výkonu práva užít jejich umělecké výkony a záznamy a vybírat pro ně za toto oprávnění odměnu. Vedlejší účastník jako žalobce podal proti stěžovatelce návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž návrhem se domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 2.596 Kč s příslušenstvím. Proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odpor a po proběhlém jednání ve věci soud rozhodl shora napadeným rozsudkem. S ohledem na bagatelní povahu sporu, kdy není přípustné odvolání, napadá stěžovatelka rozsudek nalézacího soudu přímo ústavní stížností.

Vedlejší účastník opíral svůj žalobní nárok o tvrzení, že v provozovně stěžovatelky docházelo prostřednictvím zvukového zařízení k zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti, tj. k veřejné produkci, a to bez potřebného licenčního oprávnění udělovaného žalobcem. Provedenou kontrolou na provozovně stěžovatelky zaměstnancem vedlejšího účastníka bylo zjištěno porušování autorského zákona, stěžovatelka však s vedlejším účastníkem neuzavřela potřebnou licenční smlouvu. Tímto jednáním se stěžovatelka dle tvrzení vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona na úkor nositelů práv, autorským zákonem chráněných, jejichž kolektivní správu vedlejší účastník vykonává.

Stěžovatelka spatřuje v napadeném rozhodnutí zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Krajský soud se dle stěžovatelky "dopustil logických rozporů v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, a dopustil se tak nesprávného hodnocení důkazů". Dále pak dle tvrzení stěžovatelky porušil krajský soud její procesní práva neposkytnutím poučení dle § 118a OSŘ, kdy "soud měl za to, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak než podle stěžovatelčina právního názoru, a nevyzval stěžovatelku, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a nepoučil ji, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy a dále soud došel k závěru, že stěžovatelka nenavrhla důkazy k prokázání všech jejích sporných tvrzení a nevyzval ji, aby tyto důkazy označila bez zbytečného odkladu, a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy".
S ohledem na to, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek v tzv. bagatelní věci, u které je vyloučeno odvolání, předesílá Ústavní soud, že nemůže suplovat činnost odvolacího soudu a ve svých důsledcích tak popřít smysl limitovaného instančního přezkumu u tzv. bagatelních sporů. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Tím spíše pak nemůže plnit roli "odvolací instance" u bagatelních věcí. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti či dokonce dohled na věcnou správností rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje věcné námitky, se kterými se nalézací soud již vypořádal a podstatou ústavní stížnosti je opětovná polemika s tvrzeními vedlejšího účastníka, resp. polemika se způsobem hodnocení důkazů provedeným nalézacím soudem (tvrzené "nesprávné hodnocení důkazů"). Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka v pozici žalované nepopírá, že by ve své provozovně (konkrétně v kanceláři propojené s provozovnou) pouštěla hudbu, spor byl pouze o to, do jaké míry byla hudba slyšitelná v prostorách určených zákazníkům či jen v kanceláři stěžovatelky. Při soudním jednání byl předložen originál protokolu o kontrole, na kterém stěžovatelka podpisem potvrzuje veřejnou produkci v její provozovně. Stěžovatelka před soudem uznala, že podpis na protokolu je její, na kontrolu si však příliš nevzpomíná, některé údaje na kontrolním protokolu tam v době podpisu údajně nebyly, resp. protokol s uvedeným obsahem by nepodepsala. Vlastní kopii protokolu o kontrole však nepředložila, resp. uvedla, že si není vědoma, že by měla kopii u sebe. Vedlejší účastník v pozici žalobce tvrdil, že protokol je originál, nebyl nijak doplňován, a kdyby na provozovně nebylo možno slyšet hudbu, nemohl by nijak zjistit, že stěžovatelka má v kanceláři umístěn zdroj hudební produkce, do kanceláře kontrolor přístup neměl, tudíž k sepsání protokolu by vůbec nedošlo. Nalézací soud též vzal v potaz, že stěžovatelka sama před soudem uvedla, že při jednání se zákazníky vždy hudbu ztlumila, z čehož dovodil, že hudba byla slyšitelná i mimo prostor kanceláře v prostoru určeném pro zákazníky. Přestože byla stěžovatelce ze strany vedlejšího účastníka následně po provedení kontroly doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení s řádnou informací o provedené kontrole, stěžovatelka s vedlejším účastníkem nijak nevešla ve styk, nereagovala ani případným vysvětlením situace či návrhem na dohodu.

Ústavní soud předesílá, že uzavírání licenčních smluv na veřejnou produkci, resp. možnost požadovat vydání bezdůvodného obohacení při nesplnění této povinnosti, je standardní institut autorského práva. Je pak věcí obecných soudů posoudit, zda k veřejné produkci dochází, žaluje-li kolektivní správce autorských práv vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a není tak úlohou Ústavního soudu pouštět se do úvah o míře slyšitelnosti reprodukované hudby ve veřejně přístupné provozovně, tedy posuzovat naplnění znaků veřejné produkce dle autorského zákona. Závěry obecného soudu může Ústavní soud korigovat pouze výjimečně, tak jak bylo shora vymezeno. Ve způsobu hodnocení důkazů plynoucímu z odůvodnění napadeného rozhodnutí však Ústavní soud neshledává prvky interpretační libovůle, resp. absenci akceptovatelného racionálního logického základu, které by mu umožnily do procesu hodnocení důkazů vstupovat a znovu hodnocení důkazů přehodnocovat. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že by z uvedeného pohledu došlo k tvrzenému porušení jejího ústavního subjektivního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Ke druhé výhradě stěžovatelky napadající chybějící poučení dle § 118a OSŘ nutno uvést, že poučovací povinnost soudu není samoúčelná. Jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí, č. 5, 2007, s. 180), "postup podle § 118a OSŘ přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 OSŘ přistupovat".

Nalézací soud považoval tvrzení účastníků i provedené důkazy za dostačující pro objasnění skutkového stavu věci. V důsledku toho potom již ani neprováděl další důkazy navržené jak stěžovatelkou, tak vedlejším účastníkem, což v rozhodnutí uvedl a zdůvodnil. Poskytovat poučení účastníkům o možnosti dalších tvrzení či dalších důkazů by bylo v této fázi ryze formální. Lze uzavřít, že byl-li na základě tvrzení účastníků a provedených důkazů skutkový stav objasněn a další navržené důkazy již soud nepovažoval za nutné provést, nelze považovat neposkytnutí poučení o možnosti v potřebném rozsahu doplnit vylíčení rozhodných skutečností či navrhovat další důkazy ve smyslu § 118a OSŘ za jakkoli ústavně problematické. Ani v uvedeném aspektu tak Ústavní soud neshledává tvrzené porušení ústavního subjektivního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, jakož i s ní spojené návrhy, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Soudci Vojen Güttler a Jaroslav Fenyk uvedení v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byli v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazeni od 7. 8. 2013 soudci Ludvíkem Davidem a Kateřinou Šimáčkovou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.